Sea – neúměrně prodloužená zkratka

Moře je princip nekonečna, stále se obnovující energie, laskající, ale i běsnící. Vlastnosti vodního elementu zrcadlí neustálý pohyb a je často spojován s ženským charakterem. „V jejím těle je zapsán pohyb moře. Celou svou plochu otevírá, aby nabídla všechna místa, kde může být uhlazena. Mění se v tvary – ostrý zub, kde je třeba výrazu, a měkkost, kde chybí plody. Souvisí se světem, který objímá…“ To je motto nového představení tanečního a pohybového divadla s názvem Sea, uvedeného na scéně brněnského BuranTeatru. Na jeho realizaci se sešly tři ženy, které se již nějakou dobu pohybují právě v oblasti performativního a současného tanečního umění. Pod konceptem díla a jeho režií je podepsána Silvie Kudelová, absolventka ateliéru Fyzického divadla brněnské JAMU, která je současně i jednou z interpretek. Roberta Legros Štěpánková a Tereza Lepold Vejsadová jsou tanečnice, choreografky a performerky, které mají za sebou již více zkušeností.
Silvie Kudelová – Sea (BuranTeatr, foto Mila Vašičková 2021)

Z absolutní tmy se postupně vynořují tušené stíny tří žen zahalených do dlouhých šatů, jako by přicházely odkudsi ze záhrobí, z jiného světa. Pohybují se velmi pomalu, koncentrovaně, jsou lehce nahrbené a opotřebované tíhou života. Světlo je začíná postupně odhalovat. Každá má svou barvu – zelenkavá, šedá, hnědá – a svůj vlastní charakter. Začínají mezi sebou komunikovat a v tichu vytvářejí různá sousoší připomínající Rodinovy plastiky.

Celé představení, které přináší zkratku ženského archetypálního údělu, klade značné nároky na pozornost diváka. Odehrává se v podstatě v tichu a bezprostřední kontakt s tanečnicemi odhalí jakoukoli drobnou nuanci, nádech, zvuk těla padajícího na zem, ale i nebezpečí možného drobného zaváhání. Občas je ticho přerušeno krátkými hudebními pasážemi obsahujícími pravidelný tok bicích či vokálního projevu.

Silvie Kudelová – Sea (BuranTeatr, foto Mila Vašičková 2021)

Asi nejvíce na mě zapůsobilo sólo Roberty Legros Štěpánkové. která je ze všech tří tanečnic nejplastičtější a její zaklínací až čarodějnický výstup je doplněný řadou zvuků – mumlání, šeptání, brumlání… Tyto zvuky, které performerka sama vyluzuje, jsou dokonalou hudbou přesně napojenou na její prostorový pohyb. Přináší s sebou tajemno „Žítkovských bohyní“. Ona vzkřísí nový život a s ním další sólo Terezy Lepold Vejsadové – hluboce pohybově uzemněné se stálým výrazem trpitelky.

Postupně se na jevišti potkávají všechny tři tanečnice – už osvobozené od zahalujících šatů, tentokrát v tělových košilkách, které navozují oslavu jejich mládí a spiklenectví. Každá je jiná již svou tělesnou konstitucí a charakterem pohybu – všeobjímající Roberta, přísná Tereza a lehounce vlající Silvie. V jediný moment zablýskne jejich souznění a možná i hravost. Škoda, že takových chvil nebylo více. Přinesly by větší kontrast do poměrně meditativního a ponurého celku. Pohybová monotónnost je v další části ozvláštněna drobnokresbou paží a malých gest, jejichž význam mi zůstal skryt, ale přinesly kýženou změnu.

Silvie Kudelová – Sea (BuranTeatr, foto Mila Vašičková 2021)

Čas je asi nejzásadnější problém celé inscenace. Jednotlivé motivy se odehrávají na dlouhých plochách a jdou často až přes míru divákovy pozornosti. Zpočátku jsou tyto dlouhé výdrže zajímavé, ale později začínají nudit. Samotný závěr večera pak opravdu působil jako chyba. Když všechny dívky opustí jeviště, přichází zpět pouze jedna z nich opět zahalená, sedá si doprostřed jeviště, několikrát „zahraje na tělo“ a je tma – konec. Pak ji /asi už opravdu omylem/ civilně odcházející zachytí paprsek světla. Publikum váhá a nedefinuje konec představení.

Výtvarně jsou scéna a kostýmy Jany Adamec Tkáčové pojaty jednoduše, a přitom velmi efektně. Prázdné černí obklopené jeviště má jediný dráždivý a efektní prvek – zlatý gong – zdroj světla, času, symbol slunce, ale i zvuk změn určujících řád. Kostýmy přesně vycházejí z archetypálního pojetí ženy – zahalené a odhalené. Světelný design Františka Kumhaly dokáže kouzlit a v náznacích pomáhá „zabydlet“ syrové jeviště.

Ženský prvek – jeho vlastnosti a síla v představení dominují, trochu se ztrácí téma moře uvedené v názvu. Rozhodně je třeba se zamyslet nad otázkou divadelního času a nebát se více využít nabízejících se kontrastů.

Silvie Kudelová – Sea (BuranTeatr, foto Mila Vašičková 2021)

Sea
(taneční divadlo, Fade in a Rose a Orbita, z. s.)
Koncept a režie: Silvie Kudelová
Choreografie, performance: Roberta Legros Štěpánková, Tereza Lepold Vejsadová, Silvie Kudelová
Scénografie a kostýmy: Jana Adamec Tkáčová
Světelný design: František Kumhala
Psáno z premiéry 1. 10. 2021, Brno, BuranTeatr

 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments