Šéf českobudějovické opery Tomáš Studený jako zdravotnický záchranář

Souvisí Beethovenova Osudová se záchrannou službou? Aneb přísně utajený koncert na jihu Čech 

Pod tajemnou upoutávkou večera, kdy místo konání nebylo vůbec dopředu známo, se skrýval zajímavý koncert Orchestru opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Pod taktovkou generálního hudebního ředitele Maria De Rose. Posluchači si koupili vstupenku, která sloužila zároveň jako jízdenka do autobusů přistavených poblíž budovy historického divadla. Autobusy odvezly poté diváky na ono přísně utajované místo, kde se koncert uskutečnil.

Byl jím hangár letecké záchranné služby Jihočeského kraje u Plané, v těsné blízkosti Českých Budějovic a nově budovaného velkého letiště. Oficiálně uvedený do provozu v září letošního roku. Jedná se údajně o moderní, ba až nejmodernější zázemí této zdravotnické služby v Čechách. Jeho vybudování stálo 58 miliónů korun. Prapodstatou první ze série připravovaných akcí v Jihočeském divadle je snaha motivovat, získávat a rozšiřovat okruh konzumentů vážné, přesněji řečeno artificiální hudby. Doba dnes na nás útočí mediální elektronizací agresivně ze všech pozic. Opravdu nelze jen čekat s rukama v klíně, ale je nutné přímo zaútočit mediálním direktem. Trochu jsem se ryze subjektivně obával, zda se tato dobrá věc podaří v míře návštěvnosti. Zda opravdu na „utajené místo“ vyjede více autobusů. Ano, podařilo se, byl jsem mile překvapen značným zájmem o tuto akci, první svého druhu.

V onom prvním busu s číslem jedna až dva jel coby maskot a průvodce s obšírným výkladem v pracovním obleku záchranné služby sám nový šéf opery Tomáš Studený. Po dojezdu autobusů a sklence sektu posluchačům (v ceně vstupenky) se uskutečnil atraktivní symfonický koncert z tvorby Ludwiga van Beethovena, postavený na jeho Páté symfonii c moll zvané Osudová a ouvertuře Egmont.

Reprezentativní díla jednoho z klíčových tvůrců všech epoch hudebních dějin. Na jeho geniální symfonické dílo navazovala většina skladatelů – symfoniků devatenáctého, ale i dvacátého století. Nikdo se nemohl vyhnout vlivu tohoto titánského ducha, jeho kompoziční dokonalosti a především ideální rovnováze formy a obsahu. Vyvrcholitel takzvaného vídeňského klasicismu vytváří zároveň jako jedinečný syntetik most k velké epoše romantismu.

Zvolené skladby a jejich propojení do jednoho večera bylo výborným, promyšleným dramaturgickým tahem. Pátá symfonie c moll opus 67 představuje ideální jednotu formy, monumentalitu i přirozený patos, ale především vítězný vzlet finále, jehož myšlenkový vývoj se v určité zkratce opakuje právě v ouvertuře Egmont, opus 84. Tato slavná, často hraná skladba patří časově před sedmou symfonii, neb vznikla až na jaře roku 1810. Ale analogií programního závěru jako by patřila těsnou vazbou právě k oné Osudové symfonii c moll, do její blízkosti. Ouvertura Egmont navíc předznamenává novou formu Lisztovy pozdější symfonické básně, je jakoby její vývojovou anticipací.

Orchestr opery Jihočeského divadla již v září zahájil sezonu symfonickým koncertem z děl Brahmse a Martinů, o němž jsem referoval zde . Je výborné pro operní orchestr, když účinkuje pravidelněji na koncertech. V Linci je Brucknerův symfonický orchestr zároveň tělesem symfonickým i operním. A jak jsem pozoroval v září na premiéře Traviaty v Linci (recenzi najdete zde ), je to jen ku prospěchu, neboť jeho hra se až vymykala tomu, co lze často v českých operních domech slýchat. Proto velmi tleskám tomuto trendu a nápadu pana dirigenta Maria De Rose. A věřím, že to bude více znát i v běžném operním, ale i operetním provozu Jihočeského divadla.

Vracím se ale na začátek souřadnice, což je v mnohosti dojmů večera především interpretace zvolených Beethovenových děl. Akustika prostoru hangáru je náhalového typu, kde se forte snadno stává fortissimem a akordy se do sebe vlévají. Na což je jistě nutno brát zřetel. Není to nijak špatné, lepší než suchá akustika v dozvuku. Prospívá to více zřetelnému dramatismu pojetí dirigenta, který dominuje nad perfekcionismem běhů, a dynamickým jemnůstkám. Na druhé straně tento typ akustiky posiluje ne vždy zcela precizní pocit průzračnosti harmonie celku, kdy dominantnější se stává trochu přílišná romantizující hutnost.

Koncert zahájila ouvertura Egmont, ihned od entrée vstupního Sostenuta stavěná panem Mariem De Rose s drsným dramatismem, akcentujícím programnost skladby (Albův teror nad Flandry). Hlavní téma Allegra i druhé úderné téma v As dur zaznělo v pevných kontrastech, v prvním imponovala zejména jednota tahu sekce violoncell. Vygradované Allegro con brio bylo dobrou vizitkou schopností dirigenta v tektonice skladby, rovněž kompaktnost zvuku celku zde byla pro mne ve večeru nejpůsobivější. V Osudové symfonii c moll jsem ocenil dirigentem umně vystavěný monotématismus první věty, kdy plných pět set dva taktů Allegra con bria stojí de facto na jediném motivu, z něhož je vše další geniálně odvozeno. Bylo mi zřejmé, jako v září ve světě Brahmsově, že je zde pan dirigent plně „doma“, ve svém živlu. To nelze nepostřehnout.

Zklidněný tok Andante con mota naopak vynikl vzorně dlouhodechým frázováním, meditativností, poezií ve výrazu hudby, jen jemná pianová dynamika v daném akustickém prostoru zůstávala spíše v mezzo forte. Po kodě trochu potemněle vyzněvšího Scherza dirigent tempicky pevně návazal na energicky přesvědčivě vystavěné Allegro čtvrté věty v sonátové formě. Vystupňované Presto po nástupu velkolepé kody vyznělo vpravdě mohutně, s romanticky břesknými, až hutnými piena forte značné síly a expanze. Génius lidstva vítězí nad útlakem, nad tyranií. Obsahově zdařile se zde připomíná analogicky závěr ouvertury Egmont a myšlenkové propojení obou vhodně zvolených skladeb koncertu!

Publikum přijalo koncert v daném prostředí s nadšením, nechybělo „standing ovation“, byť ho beru po zkušenostech v Česku s rezervou. Zde jsem ale pocitům obecenstva věřil. Publikum navíc netleskalo mezi větami symfonie, což mne naplnilo respektem k němu, neboť to je dnes u nás jevem takřka vzácným. Doložilo mi to ovšem fakt, že publikum nebyl náhodný dav, jedoucí ze zvědavosti kamsi na „utajený“ koncert, nýbrž publikum vyspělé, koncerty pěstující, nikoliv náhodné.

Ve výkonu orchestru vynikala sekce violoncell kompaktností a plasticitou hudebních frází, kultivovaný a nosný tón v legatech prvního klarinetisty. Trubky na sebe naopak upozornily zvukovou jednotou a zdravě ostřejším intonačním posazením vrcholů.

První pokus dramaturgie Jihočeského divadla ukázal, že jde o nosnou myšlenku, která zvyšuje atraktivitu hudebního podnikání. Bude moc přínosné v akcích tohoto druhu pokračovat.

A po poslechu symfonického Beethovena se mi vkrádala až neodbytná myšlenka na jeho skvělou operu Fidelio, kde by jak pan Mario De Rose, tak patrně nový operní šéf v režisérské pozici, nalezli dobrou uměleckou platformu. Navíc ta Leonora III. se mi po koncertu doslova vnucovala s neodbytností až podivuhodnou. Také pro Český Krumlov by se Beethovenův Fidelio náramně hodil. Když už nám to Otáčivé hlediště laskavě per futurum schválili.

Hodnocení autora recenze: 80 %

Utajený koncert #1
Dirigent: Mario De Rose
Orchestr opery Jihočeského divadla
6. listopadu 2015 hangár Letecké záchranné služby Jihočeského kraje Planá u Českých Budějovic

program:
Ludwig van Beethoven: 5. symfonie c moll, opus 67
Ludwig van Beethoven: Egmont, opus 84 (předehra)

www.jihoceskedivadlo.cz