Semperoper: Netopýří pomsta funguje i po deseti letech

  1. 1
  2. 2

Už tři roky přesvedčují dirigent Christian Thielemann s orchestrem Staatskapelle Dresden veřejnost o tom, že na přelomu prosince a ledna jsou hlavním městem operetní hudby Drážďany. Činí tak formou silvestrovského galakoncertu, který ze Semperovy opery v přímém přenosu vysílá televizní kanál ZDF a v záznamu vychází hned několi dní poté na nosičích firmy Deutsche Grammophon. Kromě zmíněných protagonistů mají být hlavním magnetem projektu nejzářivější světové operní hvězdy, ale zrovna v jejich případě jakoby se na Drážďany každoročně snášela jakási kletba. V roce 2010 tak kvůli sněhovým závějím na amerických letištích nedorazil po bok Renée Fleming do koncertního provedení Veselé vdovy Thomas Hampson (nahradil ho Christopher Maltman), roku 2011 odřekli účast na lehárovském programu několik dní před koncertem Anna Netrebko a Erwin Schrott (původně avizovanému Piotru Beczalovi tedy asistovaly Angela Denoke a Ana Maria Labin, což, jak uznáte, není zcela plnohodnotná náhrada, zejména vzhledem k cenám vstupenek) a na Silvestra 2012 se o výměně netrpělivě očekávané Diany Damrau za bohužel nikým nečekanou Ingeborg Schöpf dozvěděli diváci až v den koncertu, věnovaného tentokrát dilu Emmericha Kálmána. Ještěže opět dorazil spolehlivý Piotr Beczala… Bez ohledu na pěvce slavné či neslavné by ale měl vznikat dojem, že pod dohledem nového šéfdirigenta Thielemanna produkuje drážďanská Semperoper operetu v podobě, která je hodna zájmu i zaznamenání. Platí to i ve dnech, kdy zrovna není v kalendáři napsáno Silvestr?Odpověď zní – určitě! K zimnímu období totiž v Semperově opeře patří už od premiery 18. prosince 2003 inscenace díla, které je v podstatě synonymem ke slovu opereta: Straussova Netopýra. Režisérem byl tehdy zvolen Němec Günter Krämer. V daném období byl o jeho práci zájem na nejprestižnějších světových scénách, a určitě se najde i dost diváků z České republiky, kteří mají v živé paměti scénicky strohé, ale přesto nápadité Krämerovy režijní kreace zejména z Vídeňské státní opery – Halévyho Židovku (1999), Verdiho Nabucca (2001), Křenkovo dílo Johnny vyhrává (2002) a Wagnerova Tristana a Isoldu (2003). V posledních letech je Krämera více vidět právě v Drážďanech, kde stojí za výraznými produkcemi Danainy lásky Richarda Strausse (2005), Schoeckovy Penthesiley (2008) a Schmidtova Notre Dame (2010). Z uvedeného výčtu by se mohlo zdát, že režisérovi nejlépe vyhovuje svět násilí, vyšinutosti a temných vášní vůbec, ale s obdivuhodnou zručností a elegancí si poradil i se salónní komedií Johanna Strausse mladšího.

Protagonisté Krämerova Netopýra se pohybují ve světě, který určují dva zásadní artefakty: pohovka se sytě rudým čalouněním a jelení lebka s mohutným parožím (scéna Gisbert Jäkel). Co se dá dělat na pohovce je nasnadě a symbolika parohů je rovněž pochopitelná. Překvapí ovšem rafinovaná práce s oběma symboly. V prvním dějství tak obří pohlednice s vánočním motivem (a v kontextu děje s trochu cynickým nápisem „Das Heilige Familie“) otevírá dvířka po vzoru adventního kalendáře a odhaluje divákům, že se v domácnosti rentiéra Eisensteina, jeho choti Rosalindy a služky Adély neukrývá jen jedna pohovka pod zavěšeným jelením skeletem, ale hned desítky kusů od obojího. Že by symbol mnohých nevyřčených tajemství mezi obyvateli domu? Jedno z nich se každopádně objeví po odchodu Eisensteina a jeho potměšilého přítele Falkeho. Je to Rosalindin ctitel Alfréd, který se usadí na jednom ze sofa a zavile jej odmítá opustit, i když ho na něm další příchozí, ředitel věznice Frank, urputně vozí nejen po jevišti, ale po ochozu kolem orchestřiště…Výstřednímu princi Orlofskému, na jehož plese se všichni hrdinové příběhu sejdou díky Falkeho léčce, sice stačí pohovka jen jedna, ale zato obrovská – taková, která zabere celou jevištní plochu a donutí diváky zatleskat jí hned po otevření opony. I dvě jelení jelení lebky, zavěšené nad pohovkou, jsou patřičně naddimenzované. Výjev působí poněkud perverzně, protože až na Orlofského a Falkeho ve fracích jsou všichni návštěvníci bálu oblečeni do týchž ženských šatů bavorského střihu a papírových škrabošek (kostýmy Falk Bauer). Trochu šokujícím je okamžik, kdy ve scéně „Brüderlein, Brüderlein und Schwesterlein“ strhne Falke svou bílou náprsenku, odhalí holou hruď a začne se vinout k Orlofskému. Netopýrův coming out? Nikoliv, svrchního oblečení se zbavuje i princ Orlofsky a zjišťujeme, že se vlastně jedná o princeznu Orlofskou (Mimochodem, štíhlé představitelce role Antigone Papolukas v recenzované repríze 4. ledna 2013 blyštivá podprsenka a tmavé kalhoty vysloveně slušely. Jak se v podobném outfitu vyjímala 1. ledna spíše oblejší černošská mezzosopranistka Tichina Vaughn, raději nedomýšlím.).

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Strauss J.: Die Fledermaus (Spemperoper Drážďany)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na