Senzace v Salcburku. Gustav Mahler Jugendorchester dostál svému jménu

Když Gustav Mahler zemřel, zanechal po sobě nezaměnitelné a pro budoucnost hudby nezastupitelné dílo. V závěru života se pokusil transformovat své pocity z pozemského bytí do dvou skladeb. Jsou to Píseň o zemi a Devátá symfonie D dur. Philippe Jordan obě skladby (z Písně o zemi to byla poslední část - Rozloučení) zařadil na program a výsledek nelze komentovat jinak než jako absolutní senzaci.

Je potřeba si uvědomit, že pro mladé hudebníky, z nichž se Gustav Mahler Jugendorchester skládá, je nesmírně složité pracovat s takovými tématy, jako je smrt nebo smíření, a to v takovém smyslu, ve kterém je předkládá Gustav Mahler. Proto autor recenze použil slovo senzace, protože salcburský koncert ho přesvědčil o faktu, že mladí hráči zvládnou technicky náročnou hru Deváté snad i lépe a přesvědčivěji než jejich starší kolegové. Tradice Mahlerovy hudby vyplývá již z názvu orchestru. Byl to Claudio Abbado, který Mahlera miloval, kdo vtiskl orchestru nezaměnitelný zvuk jeho díla.

Christian Gerhaher je osvědčeným interpretem Mahlera. Jeho líbezný baryton a tak potřebné vnitřní soustředění bylo přítomno i v Salcburku. Představil poslední část Písně o zemi (Rozloučení) a všechny si ihned získal. Celý výkon působil velmi konstantně a jednotně. Dva hlavní pocity, které se v Písni objevují, jsou smutek a rezignace. Mahler Píseň složil nedlouho po tragické smrti dcery. Stejně jako v předchozích letech se zde Mahler uchyluje do prostředí, které je mu nejbližší a ve kterém dokáže ukázat svoje nejzazší pocity. Píseň o zemi je snad nejosobnější dílo, co složil. Gerhaher všechno tohle věděl velmi dobře, a tak byl jeho výkon více než osobní. Navíc, s orchestrem si velmi dobře rozumí a porozumění se tak ještě zvětšilo. Byla až škoda, že nezazněla celá Píseň pohromadě. Posluchač chtěl v tu chvíli mnohem více. Smuteční pochod Písně se v závěru mění ve slova smíření.

Vrcholem večera byla Devátá symfonie. Je to brána do moderní hudební doby. Pro autora recenze čistá moderna a jako pro většinu mahleriánů vrchol díla Gustava Mahlera. Fascinuje svou schopností nadčasovosti a především silným mimohudebním obsahem. Mahler zde ukázal prakticky vše. Svůj počáteční strach ze smrti, svoji zlobu a zklamání nad životem, odpuštění, naději na život po životě a tak chtěné smíření.

Nad první větu nadepsal Mahler poznámku Sbohem. Volná sonátová forma první věty dovolila maestru Philippe Jordanovi nezvykle rychlé tempo, kterým více zdůraznil rozvíjející se melodii. Rychlejší tempo, než je zvykem, pokračovalo prakticky v každé další větě. Maestro využil dravost hráčů a následně ji pouze usměrňoval v místech, kde hudba vstupuje až do jakési transcendentální podoby. Výrazová síla celku byla až ohromující. Ani v jednom případě hráči nepochybili. V místech, kde je forte, bylo forte. V místech, kde hudba vyžadovala rozvahu a tak potřebný smířlivý pohled, tam taková hudba přesně zazněla. V závěru končí věta do ztracena, rezignací, smrtí.

Druhou větu je zapotřebí vnímat v jiné optice, než se na první pohled zdá. Jde o její parodistický smysl, který zde Mahler posluchači předkládá. Interpretující orchestry zde často nedokážou tento její smysl naplnit. Melodie rakouského länderu je jakýmsi ironickým pohledem na pozemský svět. Gustav Mahler Jugendorchester byl však jinde. Patos šel stranou a byla to ryzí hudba, kterou zde hráči ukázali. Třetí věta Rondo najednou propukla v chaotickou, až disharmonickou formu. Trubky, které se v melodii neustále vrací, ukázaly stoprocentní výkon a to se dá říct prakticky o všech částech orchestru. Především dechy a pak také všichni sólisté zaslouží pochvalná slova. O poslední větě v podání mladých hudebníků by se dalo psát donekonečna. Jejich ohromující výrazová síla nechala zaznít větu zcela odevzdaně. Následné dlouhotrvající, až meditační ticho v sále bylo tím pravým výsledkem. Symfonie vyzněla přesně tak, jak měla.

Jen málokomu je dopřáno rozpoznat velikost Deváté. Proto tato hudba tak láká. Otevírá totiž obzor naší doby mnohem více, než se na první pohled zdá. Koncert po koncertu nepřestává překvapovat svými dalšími tvářemi, a přitom obsah je pořád stejný. Je to smíření se životem. Autor recenze se nebojí napsat, že Mahler byl génius. A tuto tezi Gustav Mahler Jugendorchester potvrdil a dále podzvedl. Možná zní tato slova velmi pateticky, ale koncert na Salzburger Festspiele 2016 byl překrásný.

 

Hodnocení autora recenze: 100%

Salzburger Festspiele 2016
Gustav Mahler Jugendorchester
Dirigent: Philippe Jordan
Christian Gerhaher (baryton)
24. srpna 2018 Felsenreitschule Salcburk

program:
Gustav Mahler: Der Abschied aus Das Lied von der Erde
Gustav Mahler: Symphonie Nr. 9 D dur

www.salzburgerfestspiele.at