Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (22)

Během zkoušek ve Filadelfii roku 1931 se u mě ohlásili dva mladí američtí piloti, pánové Clyde Pangborn a Hugh Herndon. Chtěli uskutečnit první nonstop let New York–Tokio a potřebovali povolení k přeletu Uralu, Sibiře, Mandžuska a Vladivostoku. Spojené státy ještě Sovětský svaz neuznaly, neexistovala tedy žádná oficiální základna k jednání. Vědělo se, že se na svých turné pohybuju mezi Amerikou a Ruskem, proto se na mě obrátili, zdali bych jim nemohl pomoci. Zatelefonoval jsem vedoucímu Sovětsko-ruské informační kanceláře v USA Borisi Skvirskému a ten mi řekl, abych s oběma piloty přijel do Washingtonu. Letěli jsme v malém otevřeném letadle, bylo to v březnu a strašlivě jsem se nastydl. Piloti povolení dostali pod podmínkou, že s sebou nebudou mít fotoaparáty. Později se ukázalo, že při přeletu Mandžuska, Vladivostoku i jiných míst přece jen fotografovali, a Skvirskij mě varoval: „Až příště přijedete do Washingtonu, tak ale zpívat, nevozte s sebou žádné piloty!“ Jako člen Výboru pro sovětsko-americké kulturní vztahy (členem byl mimochodem i Stokowski) jsem považoval za svou povinnost být v tomto případě prostředníkem. FBI však byla přesvědčená, že patřím k Sovětské informační kanceláři, a jsem tedy špion.

Po Vojckovi jsem měl další koncerty v dělnických spolcích a vystoupil jsem také v Madison Square Garden u příležitosti výročí Leninova úmrtí. Před asi dvaceti tisíci posluchači jsem zpíval písně mladých sovětských skladatelů Chačaturjana a Kabalevského, také Pochod Rudé armády Lva Knippera. Mým agentům se to samozřejmě nelíbilo, označili mě za radikála a najednou pro mě nebyly žádné finančně výhodné koncerty. Přesto se mně a Marii podařilo získat koncert v londýnské Aeolian Hall. Recenze byly pozitivní, zejména v Times od Ernesta Newmana, a otevřely další koncertní možnosti v Anglii. A měl jsem možnost spolupracovat s vynikajícím hudebníkem a klavíristou Haroldem Craxtonem.Pak následoval vyprodaný koncert v Glasgowě. Rozhodl jsem se, že s Marií uspořádáme v Anglii ještě další koncerty, v naději, že se nálepky, kterou mi přiřkli ve Spojených státech, zbavím. Ale mýlil jsem se.

Ve volném čase jsem navštívil své příbuzné v Holandsku a tam jsem se dozvěděl, že abych se mohl vrátit do Anglie, potřebuju souhlas oficiálních míst a také zvláštní pracovní povolení. Nechápal jsem, co má koncertování společného s prací. Marie musela ve Foreign Office odpovídat na tisíc otázek, až se ukázalo, že důvodem těchto potíží bylo naše koncertní turné v Palestině.

Turné v Palestině
Když jsme roku 1928 koncertovali v Oděse, dostal jsem telegram od jednoho impresária z Jeruzaléma, který nás pozval k deseti koncertům v Palestině. Finančně to nebyla nijak atraktivní nabídka, ale přesto mě to lákalo, byl bych první zahraniční umělec, který by tam koncertoval. Přijal jsem a po našem posledním koncertě na Ukrajině letěla Marie do Skotska (měla za mnou přijet později) a já jsem se v Oděse nalodil na cestu přes Černé moře do Haify. V Tel Avivu mě navštívil, Vladimír (Ze’ev) Žabotinský, vůdce tamní levice; dobře vypadající muž kolem čtyřicítky, mluvil plynně rusky. Spřátelili jsme se. Ale varoval mě, že se dostanu do problémů, budu-li zpívat ruské písně. Ruštinu a jidiš jeho stoupenci nestrpí a on na tom nic nezmění. Při mém prvním koncertě v Tel Avivu seděli v posledních řadách mladí lidé v uniformách. Můj doprovazeč, v Jeruzalémě žijící Angličan, z toho byl nervózní. Po prvních písních jsem řekl: „Uklidněte se, já si s nimi poradím. Snad nemáte strach?“ „Ne,“ řekl. „Já jsem Angličan. Nechám to úplně na vás.“

Vyšli jsme znovu na pódium. Zastavil jsem se u křídla, usmál se na svého doprovazeče a pevně se zadíval do zadních řad. Po chvíli jsem zaujal vojenský postoj a ohlásil: „A teď vám zazpívám pár krásných ruských písní.“ Když klavírista začal dlouhou introdukci k Rachmaninovovým Gruzínským písním, zaslechl jsem z pozadí sálu povel a celá uniformovaná skupina opustila potichu a disciplinovaně sál. Publikum, které čekalo rozruch, si oddechlo. A já taky. Hrál jsem sice hrdinu, ale klidný jsem rozhodně nebyl. V žádném případě jsem netoužil začít své palestinské turné skandálem. Marie měla úspěch hlavně s anglickými lidovými písněmi. Při druhém koncertě v Tel Avivu mě poprosili, abych zazpíval píseň židovského skladatele na text židovského básníka Nachuma Bialika. Nedokázal jsem se ji za jeden den naučit, zato Marie, která nebyla Židovka, to svedla a ještě téhož večera ji zazpívala. Básník seděl v publiku, vyšel na scénu a Marii políbil obě ruce. Marie na to nikdy nezapomněla. A oba jsme si navždy uchovali vzpomínku na to, jak nám starosta Tel Avivu Meir Dizengoff předal klíče od města, to byla zcela zvláštní pocta. Všechny naše koncerty v Haifě, Jaffě a zvláště v jednom kibucu byly neobyčejně pěkné. Protože jsme přijeli z Oděsy, považovali nás Angličané za špiony. Dnem i nocí nás sledoval anglický důstojník. Choval se velmi korektně, jak se sluší na Angličana, který má hlídat amerického zpěváka a jeho anglickou manželku. Nemohli jsme si na něj stěžovat. Marie pak jela sama do Paříže. Cestou ji ale v Alexandrii zatkli a směla se pohybovat zase jen v doprovodu anglického důstojníka, hlídkoval dokonce, i když šla na toaletu. Do města nesměla vkročit. Následujícího rána ji anglický policejní člun odvezl na parník do Neapole. Nesměla ani zatelefonovat rodičům do Glasgowa. Angličané byli pevně přesvědčeni, že je spoluúčastnicí špionážních úkolů svého manžela – podvratníka. Jakási dáma z Bostonu měla známé v londýnské Foreign Office; odtamtud získala z důvěryhodného pramene informaci, že já jsem bolševik a Marie agentka.

Uvědomil jsem si, že mě sledují i „fair“ Angličané, a protože jsem věděl, že v Moskvě jsem vždy vítán, zatelegrafoval jsem tam: „Jsem ochoten kdykoli uspořádat koncerty.“ Obratem přišla odpověď: „Vyčkejte.“ Z Moskvy pak přišla nabídka, abych převzal pěvecké oddělení na tamní konzervatoři. Marii to nijak nenadchlo, Rusy sice obdivovala, ale nevěřila, že by takový „upper class Briton“ mohl žít mezi svými jako opravdu jeden z nich. Znamenalo to, že si ponecháme americké občanství, a protože nám od podzimu slíbili v Moskvě byt, profesuru jsem přijal.

Toho léta jsme hodně cestovali a zpívali před početným publikem v Tbilisi a dalších kavkazských městech. Navštívili jsme Krym – tamní moře obsahuje hodně jódu a denními koupelemi můj hlas znatelně zesílil. Objevil jsem obrovskou prázdnou stodolu, kde jsem mohl denně cvičit a nikomu to nemohlo vadit, nemusel jsem snášet žádné protesty sousedů. Tamní obyvatelé – Gruzínci, Tataři, Turkméni a Arménci a jen velmi málo Rusů – byli veselí a milí lidé a to přispělo k tomu, že bylo toto léto mnohem příjemnější než předchozí turné, zvláště ve srovnání s cestou po Volze.

V Kazani mě jmenovali čestným občanem Tatarské republiky. Při tamních koncertech a s vyhlídkou na profesuru v Moskvě jsem úplně zapomněl na všechna zklamání s americkými agenty. Marie ovšem svým typicky anglickým střízlivým rozumem neviděla všechno tak růžově jako já. Ale i ona byla srozuměna s tím, že zimu strávíme v Moskvě.Do Moskvy jsme přijeli 1. září a zjistili, že slíbený byt není. Požádali nás, abychom se zatím ubytovali v hotelu. Ujistili mě, že budu-li mít na konzervatoři úspěch a budu chtít zůstat, získám sovětské občanství. Marie však měla neblahé tušení a zůstat nechtěla. A tak to s tou velkou poctou, stát se profesorem moskevské konzervatoře, a zajímavou prací, která měla následovat, vzalo rázný konec. Dobře informovaní lidé nám říkali, že jsou všichni cizinci, i „důvěryhodní přátelé“, soustavně sledováni tajnou policií. Také proto jsme museli bydlet v hotelu. Situace se od posledního jara zhoršila a čistky teď už zasáhly i divadelní ředitele a vůbec inteligenci. Rozhodně žádné povzbuzení, abychom v Moskvě setrvali. Rada, kterou nám dala jedna dobrá známá, byla skutečný šok: „Být vámi, okamžitě z Moskvy vypadnu. V Kremlu vypuklo pravé šílenství. Spousta známých lidí najednou zmizela. Naše sousedy vyslýchali, jaké čteme knihy. Obávám se, že jsou naše dny sečteny. Víc vám nemůžu říct.“

Mnozí lidé věděli víc, než si troufli prozradit. Kdykoli padlo jméno Stalin, ohlédli se a ztlumili hlas. Všechny naše plány byly v troskách, ale byli jsme vděční za to, že jsme mohli odletět do New Yorku. A tam jsme přijeli právě uprostřed hospodářské krize. Den před naším návratem do New Yorku tam přistála také sovětská delegace – souviselo to s uznáním SSSR Spojenými státy. Majitel hotelu, kde byla delegace ohlášena, pro ni připravil přímo feudální apartmá a byl velmi zklamán, když se dozvěděl, že se ubytovala jinde. Následujícího dne se v New York American objevilo, že se Radamští vrátili ze Sovětského svazu, a tak okamžitě to královské apartmá nabídl nám.

Sotva jsme se nastěhovali, objevil se na ulici jakýsi shluk lidí. Z našeho balkonu jsme mohli pozorovat shromáždění, tleskající dav před hotelem. Ze střechy hotelu, přímo nad našimi hlavami, vlála obrovská sovětská vlajka, kterou vedení hotelu vyvěsilo k poctě očekávané delegace. Vrátili jsme se do svého pokoje a zamkli dveře. Sovětská vlajka v Americe vlála nad Radamskými. Možná to byla pocta, ale sovětští emigranti to jistě vnímali jinak.

Byly to špatné roky, pro všechny. Hospodářská deprese dosáhla dna. Většina umělců a hudebníků brala podporu „Works Progress Administration“ a dalších fondů. Ani ti nejslavnější neměli mnoho nabídek. Ale my opět dostali srdečné pozvání z Moskvy, ke koncertům v Ázerbájdžánu a Arménii. Pro Armény jsem měl vždycky slabost, a tak jsme přijali. V Baku u Kaspického moře jsme zpívali před tisícovkami posluchačů. Honorář nebyl v dolarech, ale bydleli jsme v nejlepších hotelích, navštěvovali jsme operní a činoherní představení a seznámili se s mnoha lidmi.

Ve srovnání s Moskvou tu byli lidé překvapivě veselí a hovorní. Jen jedno jméno se vyslovovalo pouze šeptem: Lavrentij Berija.
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Foto: archiv