Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (22)

  1. 1
  2. 2

Uvědomil jsem si, že mě sledují i „fair“ Angličané, a protože jsem věděl, že v Moskvě jsem vždy vítán, zatelegrafoval jsem tam: „Jsem ochoten kdykoli uspořádat koncerty.“ Obratem přišla odpověď: „Vyčkejte.“ Z Moskvy pak přišla nabídka, abych převzal pěvecké oddělení na tamní konzervatoři. Marii to nijak nenadchlo, Rusy sice obdivovala, ale nevěřila, že by takový „upper class Briton“ mohl žít mezi svými jako opravdu jeden z nich. Znamenalo to, že si ponecháme americké občanství, a protože nám od podzimu slíbili v Moskvě byt, profesuru jsem přijal.

Toho léta jsme hodně cestovali a zpívali před početným publikem v Tbilisi a dalších kavkazských městech. Navštívili jsme Krym – tamní moře obsahuje hodně jódu a denními koupelemi můj hlas znatelně zesílil. Objevil jsem obrovskou prázdnou stodolu, kde jsem mohl denně cvičit a nikomu to nemohlo vadit, nemusel jsem snášet žádné protesty sousedů. Tamní obyvatelé – Gruzínci, Tataři, Turkméni a Arménci a jen velmi málo Rusů – byli veselí a milí lidé a to přispělo k tomu, že bylo toto léto mnohem příjemnější než předchozí turné, zvláště ve srovnání s cestou po Volze.

V Kazani mě jmenovali čestným občanem Tatarské republiky. Při tamních koncertech a s vyhlídkou na profesuru v Moskvě jsem úplně zapomněl na všechna zklamání s americkými agenty. Marie ovšem svým typicky anglickým střízlivým rozumem neviděla všechno tak růžově jako já. Ale i ona byla srozuměna s tím, že zimu strávíme v Moskvě.Do Moskvy jsme přijeli 1. září a zjistili, že slíbený byt není. Požádali nás, abychom se zatím ubytovali v hotelu. Ujistili mě, že budu-li mít na konzervatoři úspěch a budu chtít zůstat, získám sovětské občanství. Marie však měla neblahé tušení a zůstat nechtěla. A tak to s tou velkou poctou, stát se profesorem moskevské konzervatoře, a zajímavou prací, která měla následovat, vzalo rázný konec. Dobře informovaní lidé nám říkali, že jsou všichni cizinci, i „důvěryhodní přátelé“, soustavně sledováni tajnou policií. Také proto jsme museli bydlet v hotelu. Situace se od posledního jara zhoršila a čistky teď už zasáhly i divadelní ředitele a vůbec inteligenci. Rozhodně žádné povzbuzení, abychom v Moskvě setrvali. Rada, kterou nám dala jedna dobrá známá, byla skutečný šok: „Být vámi, okamžitě z Moskvy vypadnu. V Kremlu vypuklo pravé šílenství. Spousta známých lidí najednou zmizela. Naše sousedy vyslýchali, jaké čteme knihy. Obávám se, že jsou naše dny sečteny. Víc vám nemůžu říct.

Mnozí lidé věděli víc, než si troufli prozradit. Kdykoli padlo jméno Stalin, ohlédli se a ztlumili hlas. Všechny naše plány byly v troskách, ale byli jsme vděční za to, že jsme mohli odletět do New Yorku. A tam jsme přijeli právě uprostřed hospodářské krize. Den před naším návratem do New Yorku tam přistála také sovětská delegace – souviselo to s uznáním SSSR Spojenými státy. Majitel hotelu, kde byla delegace ohlášena, pro ni připravil přímo feudální apartmá a byl velmi zklamán, když se dozvěděl, že se ubytovala jinde. Následujícího dne se v New York American objevilo, že se Radamští vrátili ze Sovětského svazu, a tak okamžitě to královské apartmá nabídl nám.

Sotva jsme se nastěhovali, objevil se na ulici jakýsi shluk lidí. Z našeho balkonu jsme mohli pozorovat shromáždění, tleskající dav před hotelem. Ze střechy hotelu, přímo nad našimi hlavami, vlála obrovská sovětská vlajka, kterou vedení hotelu vyvěsilo k poctě očekávané delegace. Vrátili jsme se do svého pokoje a zamkli dveře. Sovětská vlajka v Americe vlála nad Radamskými. Možná to byla pocta, ale sovětští emigranti to jistě vnímali jinak.

Byly to špatné roky, pro všechny. Hospodářská deprese dosáhla dna. Většina umělců a hudebníků brala podporu „Works Progress Administration“ a dalších fondů. Ani ti nejslavnější neměli mnoho nabídek. Ale my opět dostali srdečné pozvání z Moskvy, ke koncertům v Ázerbájdžánu a Arménii. Pro Armény jsem měl vždycky slabost, a tak jsme přijali. V Baku u Kaspického moře jsme zpívali před tisícovkami posluchačů. Honorář nebyl v dolarech, ale bydleli jsme v nejlepších hotelích, navštěvovali jsme operní a činoherní představení a seznámili se s mnoha lidmi.

Ve srovnání s Moskvou tu byli lidé překvapivě veselí a hovorní. Jen jedno jméno se vyslovovalo pouze šeptem: Lavrentij Berija.
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Foto: archiv

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat