Seznamte se: Jan Čmejla

Kdy a kde jste se narodil?
Narodil jsem se 25. července 2003 v Praze.

Řekněte nám něco o vaší rodině a jejím vztahu k hudbě…
Má rodina byla vždy spíše sportovně zaměřená. O tom, co je klasická hudba a klavír, jsem neslyšel asi do svých šesti let, jelikož jsme s rodinou stále jezdili lyžovat. Na horách jsem se spolu se svými sourozenci zúčastňoval i závodů ve sjezdových disciplínách.

Jaké byly vaše hudební začátky?
I přestože jsem vyrůstal ve sportovním prostředí, vždycky jsem si jako malý rád přehrával písničky v rádiu a tančil jsem na ně. Často jsem přitom padal, ale to mi nevadilo, protože jsem se vždy zvednul a pokračoval jsem! Jednu dobu jsem dělal latinsko-americké tance, ale kvůli časové náročnosti a velkému fyzickému vypětí jsem s tím skončil. Je možné, že můj obdiv a vášeň k tancování se projevuje u klavíru tím, že mě obzvláště baví hrát různé valčíky, polonézy či menuety. Ke klavíru jsem se dostal tak, že jsem si k šestým narozeninám přál klávesy. Rodiče mi pořídili malé klávesy, pravděpodobně z nějakého hračkářství. Hrál jsem na ně pořád jenom nějaké vlastní výmysly a kakofonie. Tak maminku napadlo, aby se rodina nezbláznila, že bych se na to mohl naučit hrát pořádně. A tak to všechno začalo.

Proč jste si nakonec vybral právě svůj obor?
Protože s sebou nemusím nástroj nosit… to je samozřejmě vtip. Klavír je pro mě ze všech nástrojů nejbarvitější a jako jediný ho dokážu poslouchat v podstatě bez přestání. Může se na něm vytvořit jemné, intimní, křehké či třpytivé pianissimo nebo monstrózní, velkolepé, orchestrální forte. Dá se říct, že klavír je takový orchestr, ale na druhou stranu je nutné ho vnímati jako intimnější nástroj, na který lidé hrávali, aby mohli doprovodit jednoduchou písničku, či na něm Fryderyk Chopin hrál své improvizace v různých salónech a bavil tím pouze malou skupinu lidí. Jednoduše řečeno, klavír se mi ze všech nástrojů líbil nejvíce a cítil jsem se u něho pohodlně. Hraní na klavír mi také umožňuje ventilovat mé emoce či sdělit něco, co pouhá slova nepopíší. Čas strávený u nástroje mě také naučil mnoho důležitého pro život.

Pamatujete si své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte?
Můj první koncert se konal v ZUŠ Ilji Hurníka v Praze. Hrál jsem asi pět minut, ale zdálo se mi, že hraji půlhodinový program. Byl jsem nervózní, ale hru jsem si užil. Až o něco později jsem zjistil, že klavír je něco, čemu se chci v životě věnovat stabilně a opravdu naplno.

Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti?
Začínal jsem právě v ZUŠ Ilji Hurníka pod vedením paní profesorky Vejvodové u níž jsem byl 5 let a pak ještě 2 roky během studia na gymnáziu. Naučila mě spoustu věcí a jsem rád, že jsem byl právě u ní. Měla pro učení velký entusiasmus, vždy vymýšlela nové způsoby, jak přistoupit k určitému problému, dbala na tónovou tvorbu a rytmus a nebýt jí, určitě teď nejsem tam, kde jsem. Zároveň jsem měl hodiny s její dcerou Petrou Vejvodou, která mě učila číst noty a hodiny s ní byly vždy zábavné. V tercii na Gymnáziu a Hudební škole hlavního města Prahy jsem přešel k Lukášovi Klánskému. Pan profesor mě naučil, jak být klidný, ale i sebevědomý u klavíru. Vždy hudbu přirovnával k nějakým mimohudebním dějům a hodiny se někdy proměnily v zajímavé debaty o tom, jak interpretovat určité skladatele. Měl vždy velký smysl pro humor a uměl ve skladbách vždy nejpřesvědčivěji a nejpřesněji ukázat všechny nálady a emoce. Považuji ho také jako jednoho z našich nejlepších klavíristů.

Po gymnáziu jsem přestoupil na konzervatoři k paní profesorce Evě Boguniové, u které studoval také Lukáš Klánský. Jsem u ní již třetím rokem a paní profesorka mi opravdu přirostla k srdci, a to více než jen jako pedagožka. Dovolil bych si označit náš vztah za přátelský. Paní profesorka říká, že asi spolkla metronom, když byla malá, a proto velmi dbá na správné dodržení rytmu a agogiky. Učí mě správnému dodržování zápisu a určité zachování daného stylu. Ponechává mi však mé interpretační cítění a nápady, vždy po pečlivé domluvě. Velice se snaží mi zabránit špatnému posezu u klavíru, jako je hrbení se, ale ne vždy se jí to daří… Všichni profesoři mě naučili mnohému a jsem za ně moc a moc rád.

Účastnil jste se různých hudebních soutěží. Jaké soutěže to byly, kterých si považujete nejvíce a jaký pro vás měly přínos?
Účastnil jsem se soutěží v ČR jako například Amadeus Brno, kde jsem získal cenu absolutního vítěze nebo soutěž Virtuosi per Musica v Ústí nad Labem. V zahraničí jsem se účastnil Chopinovi soutěže pro mladé, odkud jsem si odnesl 1. cenu. Tento rok jsem se dostal na zatím asi největší soutěž, která je věnována památce Vladimira Horowitze a probíhá ve čtyřech kolech na Ukrajině, ale vzhledem ke koronavirové pandemii byla bohužel zrušena. Soutěže jsou pro hudebníky jako olympiáda pro sportovce. Příprava na takovou událost je náročná a vyžaduje nastudování velkého repertoáru, disciplínu, dobré mentální rozpoložení a je myslím i dobré mít velkou pokoru a nemít přehnaná očekávání. Je to jeden z nejlepších prostředků pro hudebníka, jak se zlepšit i zviditelnit. Pro muzikanty jsou soutěže také dobrou zpětnou vazbou. Ze soutěží jsem si určitě odnesl mnohé pro svůj další rozvoj.

Co považujete za svůj největší úspěch?
Nejvíce si vážím absolutního vítězství v soutěži Concertino Praga 2019 a účast na Pražském jaru 2020!

Jaký je váš profesní vzor?
Velmi vzhlížím ke svým profesorům, od nichž jsem se naučil nejvíce. Mezi mé další vzory patří klavíristé Grigory Sokolov, Vladimir Horowitz, Svjatoslav Richter nebo také vítěz soutěže Královny Alžběty v Bruselu Boris Giltburg či světová klavíristka Yuja Wang.

Kam byste to chtěl ve svém oboru dotáhnout?
Rád bych se klavírem živil. Chtěl bych koncertovat, ale i učit hru na klavír. Byl bych rád, kdybych mohl nadále sdílet klasickou hudbu s publikem a zpříjemňovat svou hrou lidem život.

Jakou hudbu provozujete nejraději?
To je těžká otázka, poněvadž rád hraji skladby z barokní doby, ale i současné kompozice. Velmi mě baví doba clavecinistů jako je Rameau nebo Scarlatti. Jelikož od Chopina jsem přehrál asi nejvíce skladeb a vždy jsem měl jeho hudbu rád, cítím se dobře, když hraji jeho skladby. Miluju Schumanna a jsem schopný ho poslouchat hodiny stejně tak, jako třeba Prokofjeva. Někteří současní skladatelé jsou v mých očích též úžasní a je škoda, že se jejich hudba provozuje méně. Vyzdvihl bych třeba Ligetiho a Messiaena.

Jakou hudbu rád posloucháte?
Rád poslouchám převážně vážnou hudbu. Málokdy si poslechnu sám od sebe něco jiného. Jak jsem zmínil, tak Schumanna mám skoro vždy ve sluchátkách. Dále poslouchám často Beethovenovy a Scarlattiho sonáty, všelijaké klavírní koncerty, různá tria, kvintety, ale také si rád pustím nějakou komplexní symfonii od Šostakoviče.

Jak trávíte volný čas a jaké jsou vaše mimohudební koníčky?
Rád trávím čas s kamarády, rád čtu o hudební historii a v poslední době rád vařím a peču. Baví mě i móda.

Co vám dokáže udělat největší radost?
Největší radost mi dokáže udělat spokojené publikum a dobrá káva.

Jaké je vaše největší přání?
Být zdravý a šťastný!

Slovo profesorky Evy Boguniové:
Potkat se s takovým studentem jako je Honza je pro pedagoga opravdová
radost, která se neopakuje v praxi příliš často. Zvláště když se jedná o
kombinaci velkého talentu se skvělým člověkem, který má milou a upřímnou povahu, je empatický, společenský, velmi inteligentní a skvěle vychovaný. Myslím, že si dobře rozumíme, máme spolu opravdu výborný vztah (věřím, že mohu mluvit i za něj).

Honza je schopen při studiu nových skladeb pracovat velmi samostatně a má o jejich interpretaci svou jasně utvořenou představu. Pro mne jsou pak hodiny s ním vlastně krásnou tvůrčí spoluprací. Ještě bych vyzdvihla jeho dar zaujmout a udržet v napětí publikum, je to jakýsi “dar sdělení”.

Přeji mu, aby si zachoval pevné zdraví a měl podmínky k uskutečnění svých uměleckých plánů. A v první řadě aby ho neopustilo pozitivní myšlení a smysl pro humor a byl co nejvíce šťastný a spokojený v osobním životě!