Seznamte se: Jan Kabát

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře
Jan Kabát – bicí

 

Kdy a kde jsem se narodil

Narodil jsem se 28. října 1995 v Praze.

Moje rodina a její vztah k hudbě

Moje rodina je hudebně založená. Můj táta hrál na fagot a hraje na bicí a můj bratr je též skvělý bubeník.

Jaké byly moje hudební začátky

Moje hudební začátky byly takové, že jsem od malinka vnímal hudbu jako něco mně osobně přirozeného. Díky skvělému vedení ze strany rodičů i učitelů jsem hudbu provozoval od malička a jako taková mě vždy naplňovala. Od mala hraju na klavír a bicí nástroje všeho typu, ať už jde o melodické bicí, nebo o bicí soupravu, anebo o tympány. Začátky jsou vždy těžké, ale o hodně těžší je vydržet s něčím než s tím jenom začít.

Proč jsem si nakonec vybral právě svůj obor

Svůj obor jsem si vybral právě proto, že jsem v okolí tohoto oboru vyrůstal. Přišlo mi to přirozené. Bubny mě prostě vždy přitahovaly a doufám, že to nikdy neskončí.

Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj

Upřímně si svoje první veřejné vystoupení nepamatuji úplně přesně, ale vím, že se mi zatmělo před očima a jediné, co jsem vnímal a co bylo důležité, byla hudba, která ten okamžik naplňovala. Byl to krásný pocit.

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi

Když jde o učitele, je to trošku složitější. Neexistuje špatný učitel. Existuje pouze učitel, který vám ukáže věc z jiného úhlu pohledu, než z jakého to vidíte vy, anebo vám ukáže věci, které jste v životě ještě vůbec neviděli. Je jen na vás, co si z toho vezmete, a proto na všechny učitele stran profese, které jsem kdy měl, nezapomínám a rád na ně vzpomínám. Byli všichni do jednoho skvělí a dodnes jsou. U mě však učitel obecně neznamená člověk, ke kterému chodím na hodiny, ale jakýkoliv člověk, kterého potkám a z jehož konání a projevu se něco přiučím. Každý je pro mě učitel. Každý člověk je pro mě inspirací.

Kterými soutěžemi jsem zatím prošel a co hlavně mně daly

Jakožto zakládající člen a hráč nejprve bubenického souboru a poté bubenické kapely a i jako independent jsem si prošel řádkou soutěží různého rázu. Byla to velká zkušenost. Nemohu posoudit soutěže globálně, ale ty, kterých jsem se zúčastnil. Není to hezké, když se „porota“ kouká na stopky a říká, že přetahujete, a nejde jim o muziku, ale o časomíru, a stejně tak není hezké, když vám v soutěži říkají „zahrajte třeba Pata a Mata, to se lidem bude líbit“, o to přeci v hudbě nejde. Nevím, jak je to dnes, takže nemohu usoudit, zda to je v téhle době jinak. Nějaké soutěže jsem v mládí vyhrál a jsem za to rád.

Co považuji za svůj největší úspěch

Za svůj největší úspěch považuji, že jsem se přes všechny okolnosti vydržel věnovat hudbě. Chci, abych tuto větu mohl říci i za padesát let.

Jak hodně cvičím

Myšlenkově cvičím každou minutu. Každý den přemýšlím o hudbě. Cvičba reálná u mě má minimum 2 hodiny denně. Bohužel občas je tolik věcí okolo, že jsou dny, kdy vůbec necvičím, ale nahradí to dny, kdy cvičím celé hodiny.

Můj profesní vzor

Můj profesní vzor… Nedokážu říci jedno jméno, to by bylo neobjektivní. Mým vzorem jsou lidé (umělci), interpreti, jejichž jména jsou nám známá dodnes. Mým vzorem jsou lidé, kteří hudbou poznamenali kulturu a lidstvo. Jsou to bubeníci, skladatelé, instrumentalisté a i zpěváci. Pokud chcete konkrétní vzor, momentálně je to pro mě bubeník Travis Barker (USA).

Kam až bych to ve svém oboru chtěl dotáhnout

Nejprve bych si položil otázku, co je to to „něco“, co bych chtěl někam dotáhnout. Jediné, o co mi v životě šlo a jde, je hudba. Chci se živit hudbou a procestovat pokud možno celý svět.

Jakou hudbu provozuji nejraději

Nejraději provozuji hudbu, která vychází ze mě. Nejde o styl… Jde o to, že v tu chvíli jsem součástí té hudby, a proto ji rád provozuji.

Jakou muziku rád poslouchám

Miluju hardcore, hip-hop a elektronickou hudbu stejně tak jako miluju klasickou hudbu, lidovou hudbu a všechno ostatní. Mám rád hudbu, která má duši a má nějaký význam. Vnímám hudbu jako fluidum, které tu bylo odjakživa, jen se rozdělilo do rozdílných žánrových skupin. Ve své podstatě jde pořád o to samé – vyjádřit emoce nebo předat informaci.

Co dalšího mám rád, jak trávím volný čas

Když mám volno, nejčastěji dělám věci, ke kterým se za “normálního provozu” nedostanu. Občas čtu, občas kreslím, jsem s kamarády, skladám hudbu, stříhám videa a prostě vymýšlím ledacos. Volný čas je pro mě něco jako kreativní prostor. Můžu a dělám si co chci. Je to skvělý čas na to vymyslet, co se vám zlíbí a mám takový ten pocit naprosté svobody. Ne náhodou právě v tomto rozpoložení vymyslím nebo vymyslíme věci, projekty které, když to má trošku hlavu a patu tak se pak snažím uvést do praxe, aby to neskončilo jen u tlachaní. Byl to přesně tentýž moment, kdy jsme tímto způsobem s bráchou vymysleli naší divadelní hru. Samozřejmě se to týkalo opět hudby. Tak jen čekám, kdy to doděláme a bude to k světu .

Co mně dokáže udělat největší radost

Radost mi dělá fakt, že každý den mohu vstát a jít dělat něco, co mě baví.

Moje největší přání

Moje největší přání je, aby si lidé začali uvědomovat podstatu svého bytí a byli šťastní. Díky Bohu jsem si to uvědomil právě díky hudbě. Přeju si, aby každý byl šťastný a dělal to, co ho baví. Další moje největší přání je věnovat se a živit se hudbou celý život.

***
Pavel Razím, pedagog Pražské konzervatoře
Jan Kabát pochází z bubenické rodiny. Jeho otec i starší bratr jsou absolventy Pražské konzervatoře. Snad i proto jsem u Honzy od počátku studia cítil, že má o své budoucnosti jasno. Díky jeho pracovitosti a profesionální spolehlivosti nemám o jeho hráčskou kariéru obavy. Jsem moc rád, že se Honzova profesního i osobnostního růstu mohu aktivně účastnit a snad k němu i trochu přispět.Výuka a spolupráce s ním je radost. Držím mu palce a přeju hodně štěstí.

www.prgcons.cz

Foto archiv Jana Kabáta