Seznamte se: Jan Kotyk

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Opera Plus představuje současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře. Tentokrát je to Jan Kotyk ze skladatelské třídy prof. Miloše ORSONA Štědroně.

Jan Kotyk (archiv umělce)

Kdy a kde jste se narodil?
5. července 1999 v Praze.

Řekněte nám něco o vaší rodině a jejím vztahu k hudbě…
Taťka je doktorem umělé inteligence a mamka inženýrkou elektrotechniky, ze tří bratrů je jeden strojař a kovář a dva jsou rovněž elektrotechnici. K hudbě má nejblíž mamka, která docela hezky zpívá a dokáže se doprovodit na kytaru, někdy jí doprovázím já na klavír. Jako muzikant jsem v rodině tedy tak trochu „exot“, nemám se s kým doma o hudbě bavit a nemá mi kdo na mé cestě pomoci. Je ale příjemné, že za mnou čas od času přijde mamka s tím, že by chtěla slyšet nějakou skladbu. Mou prací zároveň nikdo nepohrdá jako něčím méněcenným, naopak. Taťka, nebo kdokoli z rodiny, často poslouchá se zaujetím, o čem všem může hudba být a co všechno v ní je.

Jaké byly vaše hudební začátky?
Byl to nápad mamky, která si v mých šesti letech všimla, že mám velkou “papulu“ (jak rodiče říkali), která by se možná hodila na zpěv. Zároveň jsem měl jako dítě mimořádně zvučný hlas, což se projevovalo, když jsem řvával. Přihlásila mě proto na hodiny a projevilo se, že zpívám pěkně falešně, ale přestože jsem hudbu neuměl přes hlasivky dobře reprodukovat, myslím, že mě už na prvních hodinách zpěvu začalo fascinovat, co se ozývá z toho záhadného nástroje s černými a bílými klapkami. Poprosil jsem proto sám od sebe rodiče, jestli bych si ke zpěvu nemohl přidat klavír. Rodiče neměli dobré zkušenosti s hraním dětí na hudební nástroje, nechtěli mě v žádném případě nutit, protože už toto jednou vyzkoušeli. Totiž: Dva starší bratři byli nuceni hrát na flétnu a používali tyto své nástroje nikoli na provozování hudby, ale zásadně jako meče na tlučení protivníka. Když jsem ale s touhou hrát na klavír přišel sám, nikterak mi nebránili. To byl začátek číslo jedna. Ovšem byl jsem dlouho hodně líný cvičit. To se mělo změnit, když jsme se přestěhovali do nového domu. Mám tři bratry a měli jsme jen jeden stolní počítač, každý kluk mého věku u něj tráví rád čas střílením po teroristech a protože jsme měli klavír přímo vedle počítače, krátil jsem si čekání na hraní Counter-Strikeu právě hraním na piano. S postupem času jsem toužil po hraní „stříleček“ méně a ke klavíru jsem si začínal sedávat i když byl počítač volný. Klavír mě začínal bavit víc. Začátek číslo tři, byl začátek komponování. Stalo se to snad náhodou, ale v ZUŠ, kde byla ředitelkou maminčina kamarádka Kamila Barochová, se objevil mladý skladatel Jan Stojánek s tím, že by rád někoho učil skladbu. Mamka se toto od kamarádky dozvěděla a byl to rovněž maminčin nápad mě s tímto mladým skladatelem seznámit. Tehdy mi bylo třináct let a o hudbě jsem toho nevěděl mnoho. Stalo se ale, že mi Jan Stojánek časem ukázal svět neterciových souzvuků a mě začalo kořeněné znění akordů tak přitahovat, že už jsem u skladby chtěl zůstat napořád.

Proč jste si nakonec vybral právě svůj obor?
O skladbě jsem nepochyboval. Po tom, co jsem na základní škole dokončil svou první sonátu, jsem měl hodně sebevědomí. Viděl jsem sám v sobě velký potenciál a mé velké ego ho před všemi vystavovalo. Byl jsem pyšný mladý skladatel, pyšný na svou práci a své pokusy a výtvory. Nezdravé bylo, že jsem se povyšoval. Ale ne na dlouho. Když jsem nastoupil na konzervatoř, zjistil jsem, že nejsem zázračný a to hlavně díky spolužákovi a výbornému kamarádovi Šimonu Rahmanovi, který byl ve všech muzikantských dovednostech o několik let napřed. Na konzervatoř jsem ale kromě skladby nastoupil paralelně na dva další obory: Klavír a varhany. Bylo to z nerozhodnosti, přijímačky jsem dělal pro jistotu na dva nástroje, kdyby mě nevzali a pak, když to vyšlo na oba, jsem to chtěl zkrátka zkusit. Z klavírního oddělení jsem ale po roce odešel se dvěma čtyřkami na vysvědčení, neměl jsem totiž pro skladbu čas cvičit každý den na dva nástroje. U varhan jsem vydržel déle, ale posléze jsem jich nechal taky, tentokrát ne proto, že by mi to úplně nešlo, ale proto, že mi nástroj přestal vyhovovat. A tak mi dnes zůstala jen skladba.

Pamatujete si své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte?
Nepamatuji.

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments