Seznamte se: Jan Stránský

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře: Jan Stránský – kytara

Kdy a kde jsem se narodil

Narodil jsem se 1. září 1994 v Městci Králové.

Moje rodina a její vztah k hudbě

Nikdo z mé rodiny se hudbou profesionálně neživí, ale moje sestra a většina rodiny ze strany mé matky se hudbou zabývala, ať už na základní umělecké škole nebo jako samouci. Maminka chodila na základní uměleckou školu na klavír a doma se sama učila na kytaru. Dále má sestra s mamkou hrají na klavír, strýc na klarinet, na který hrál i v orchestru, a babička hrála na housle. Každopádně má moje rodina vztah k hudbě velmi kladný.

Jaké byly moje hudební začátky

Začínal jsem asi v pěti letech v kroužku zobcové flétny ve školce. Když mi bylo sedm let, tedy v první třídě, naši mě přihlásili do základní umělecké školy, a jelikož už sestra chodila na klavír, dali mě na kytaru, abychom oba nedělali to samé. Po pár letech jsem tam začal chodit i na zobcovou flétnu, ze které jsem později přešel na klarinet.

Proč jsem si nakonec vybral právě svůj obor

Myslím, že vždycky jsem měl blíže právě ke kytaře, nejspíš převážně díky svému učiteli, ale asi definitivně jsem se rozhodl v roce 2011, kdy jsem se poprvé dostal do celostátního kola soutěže základních uměleckých škol.

Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj

Své první veřejné vystoupení s kytarou si nepamatuji, ale určitě to bylo v rámci základní umělecké školy již někdy v první třídě.

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi

Dosud jsem se setkal se dvěma učiteli, kteří mě nějakým zásadním způsobem ovlivnili. Tím prvním je můj učitel ze základní umělecké školy, pan Zdeněk Baštinec, který ve mně našel a vypěstoval lásku jak k hudbě, tak ke kytaře, a tím druhým je můj současný profesor zde na konzervatoři Patrick Vacík, který měl a má asi největší podíl na mém hudebním a technickém rozvoji.

Soutěže, kterými jsem zatím prošel, a co hlavně mi daly

Ještě před nástupem na konzervatoř jsem získal druhou cenu v celostátním kole soutěže základních uměleckých škol a třetí cenu na Mezinárodní kytarové soutěži ve Zruči nad Sázavou. Během studia na konzervatoři jsem zatím prošel pěti soutěžemi, z toho čtyřmi sólovými. Na soutěži konzervatoří jsem získal čestné uznání a na dvou soutěžích v Bratislavě a jedné v italské Gorizii jsem spíše sbíral zkušenosti a poznával, jak to ve světě kytary chodí. Zatím poslední soutěž jsem absolvoval s partnerkou, hobojistkou Terezou Fritschovou, opět v Bratislavě, a tam jsme získali třetí cenu. Za největší přínos soutěží považuji asi setkání s “konkurencí” a motivaci ke cvičení jak během přípravy, tak i po skončení soutěže.

Co považuji za svůj největší úspěch

Za svůj největší úspěch asi považuji ceny z celostátní soutěže základních uměleckých škol a ze soutěže ve Zruči nad Sázavou. Nedávno jsem si zahrál na koncertě v Sále Martinů na Hudební fakultě Akademie múzických umění, což byl také skvělý zážitek. Mezi své úspěchy ale počítám i ty se sborem Punkt, například první cenu na mezinárodní soutěži v Jihlavě nebo koncert ve Dvořákově síni Rudolfina.

Jak hodně cvičím

Momentálně se snažím nacvičit čtyři až pět hodin denně s tím, že když mám před nějakou soutěží nebo koncertem, tak si většinou přidám hodinu až dvě.

Můj profesní vzor

Mým profesním vzorem je bezesporu můj současný profesor. Ale samozřejmě mám i velmi oblíbené interprety, kteří mě inspirují jak po stránce hudební, tak i po technické stránce.

Kam až bych to ve svém oboru chtěl dotáhnout

Můj cíl je momentálně krátkodobější, a to dostat se na hudební vysokou školu, nejlépe do zahraničí. Potom uvidíme, zda bude v mých silách prosadit se jako výkonný umělec. Dalším mým cílem je zahrát si s orchestrem některý z mnoha kytarových koncertů.

Jakou hudbu provozuji nejraději

Mám rád asi více či méně celý kytarový repertoár, ale momentálně se snažím vybírat si skladby převážně z dvacátého století, které mě na první poslech až tolik nezaujmou nebo mi nesedí po interpretační stránce, abych se nesoustředil jen na to, co mě baví, a nehrál jednostranně. Myslím si, že pro můj rozvoj je rozmanitost repertoáru hodně důležitá.

Jakou muziku rád poslouchám

V poslední době jsem začal poslouchat orchestrální tvorbu dvacátého století, například Charlese Ivese, Paula Hindemitha, ale i pozdější autory, jako třeba Phillipa Glasse. Mimo to poslouchám taky hodně sborové tvorby. Ale když potřebuji vyskočit z kolotoče klasické hudby, tak se vracím k hudbě, kterou jsem poslouchal dříve, jako je rock, folk-punk, zkrátka alternativní a podobně.

Co dalšího mám rád, jak trávím volný čas

Volného času moc nemám, ale když se najde nějaká příležitost, tak si rád zajdu na procházku, nejlépe do přírody, nebo si rád zasportuji, pokud je kde a s kým. Dále mám každou středu zkoušku se sborem Punkt a s ním občas vyrazíme na soustředění nebo na soutěž, což je také příjemné zpestření programu.

Co mně dokáže udělat největší radost

Určitě mi velkou radost udělá, když se mi povede koncert nebo když se mi příjemně cvičí. Jinak mám ale radost z maličkostí, když se třeba dobře najím, když se setkám s přáteli a dobře si popovídáme nebo když jdu venku a svítí sluníčko.

Moje největší přání

Moje přání jsou asi hodně podobná mým cílům, tudíž zahrát si s orchestrem jako sólový hráč a dostat se na hudební vysokou školu.

***
Patrick Vacík, pedagog Pražské konzervatoře
Měl jsem to štěstí, že můj předchůdce na Pražské konzervatoři, pan Zdeněk Baštinec, poslal svého tehdejšího žáka na Základní umělecké škole Poděbrady, Honzu Stránského, na konzultaci ohledně možnosti studia na konzervatoři právě za mnou. Učím na Pražské konzervatoři teprve osmým rokem, o to větší radost jsem tehdy měl, že mi pan Baštinec svěřil svého nejnadanějšího žáka za poslední roky. Po třech letech naší intenzivní spolupráce vidím hlavně v tomto roce velký posun v Honzově hře, která díky jeho impozantním fyzickým dispozicím vždy vynikala hlavně technickým nadhledem a na svůj ročník nadprůměrnou virtuozitou. Za poslední rok však udělal i velký posun z hlediska výrazu a interpretace, což u kytary bývá tím nejobtížnějším krokem. Zvuková subtilnost našeho nástroje ve spojení s velmi jemnou, leč náročnou technikou tvoří pro většinu studentů obrovskou překážku, kterou většinou překonávají až během studií na vysoké škole (hovořím z vlastní zkušenosti:-)). To však není případ Honzy. Svou pílí a neutuchajícím entuziasmem dokázal proměnit svou hru na kytaru ve skutečný projev jazykem hudby. Vkusně vybírá repertoár, zajímá se jak o starou hudbu, tak o neprobádanou kytarovou literaturu současnosti, sám si shání notový materiál a nahrávky… Tím obohacuje nejen sebe, ale naštěstí i mě! Doufám, že jeho další cesta s hudbou jej zavede do nejkrásnějších koutů hudebního a uměleckého světa a že si o jeho zkušenostech alespoň jednou za čas budeme moci popovídat v nějaké příjemné pražské hospůdce u dobrého piva, což nás krom hudby rovněž spojuje. Přeji Honzovi mnoho štěstí!

www.prgcons.cz