Seznamte se: Karolina Klímová

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře: Karolina Klímová – zpěv

 

Kdy a kde jsem se narodila

Narodila jsem se 21. ledna 1997 v Jindřichově Hradci.

Moje rodina a její vztah k hudbě

Celá má rodina má hudbu ráda, nikdo se jí ale výrazně nezabývá. Dědeček amatérsky hrál na housle, tak jsme si párkrát za rok zahráli společně, hlavně koledy u stromečku na Štědrý večer. Tatínkovi rodiče se zabývali jadernou chemií, tatínek vystudoval radioelektroniku, odtud hudební geny tedy nejspíš nepřišly. Údajně má být mým předkem z maminčiny strany skladatel Leopold Eugen Měchura. Jeho sestra se provdala za Františka Palackého.

Spíš mám pocit, že se nějaké amatérské nadšení do hudby z obou rodičovských stran spojilo dohromady a vykrystalizovalo to ve mně.

Jaké byly moje hudební začátky

V šesti letech jsem začala navštěvovat hodiny houslí na základní umělecké škole v Jindřichově Hradci u úžasné učitelky Hany Stráníkové, která to díky svým pevným nervům se mnou nakonec vydržela dlouhých osm let a dokončila jsem tak první stupeň. Hrála jsem v orchestru základní umělecké školy, jezdili jsme po soutěžích a koncertech po Čechách a do Rakouska. Navštěvovala jsem zároveň základní školu s rozšířenou hudební výukou, kde jsem měla hodiny hudební teorie a zobcové flétny. Postupně jsem přidala hodiny klavíru a hraní na bubínky bonga. Hodiny zpěvu jsem navštěvovala až od dvanácti let u paní profesorky Hany Fryčové, ke které jsem v patnácti letech přešla na konzervatoř.

Proč jsem si nakonec vybrala právě svůj obor

(smích) Zajímavá otázka. Lenost mě provází celým mým životem a podílela se i na mém rozhodování, čím bych tedy mohla být. Pravdou je, že jsem vždycky byla dost líná. Už jenom vybalit housle z futrálu, naladit je a natož na ně ještě cvičit. Možná proto jsem se v orchestru nikdy nedostala dál než do třetích houslí. U zpěvu to vždycky bylo mnohem snazší, nic se nemuselo ladit, žádný futrál na hlasivky nebyl potřeba, udělalo se pár cvičení na rozezpívání a tak nějak přirozeně to šlo.

Při rozhodování v deváté třídě, jaké jsou tedy eventuality mého budoucího studia, ale bylo jasné, že zpěv na plné čáře vítězí. V té době už jsem vystupovala po celé republice, jezdila po soutěžích, nahrávala písně a hlavně – měla jsem absolutní hudební svobodu, která v klasické hudbě není úplně možná.

Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj

Z mého prvního pěveckého vystoupení si toho příliš nepamatuji, znám to spíše z vyprávění, protože mi bylo dost často připomínáno. Byly mi asi čtyři roky a v Jindřichově Hradci probíhala pěvecká soutěž. Zpívala jsem tam tenkrát píseň Nešahej mi na kolínko („…tam je samá kost, šáhni si rač na stehýnko, tam je masa dost“), kterou mě naučila babička. Sklidila jsem tenkrát ohromný aplaus a myslím, že jsem tu soutěž dokonce i vyhrála. Babička na mě byla tenkrát pyšná a rodiče na babičku jistě také.

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi

Mým andělem, který mi nejspíš zachránil hlas, když mě v mých dvanácti letech dostal do rukou, je paní profesorka Hana Fryčová. Jsem totiž přirozeně dost temperamentní a hlas často příliš namáhám. Paní profesorka se svojí andělskou aurou mi ale postupně začala vysvětlovat, že takhle to dlouhodobě asi nepůjde, a začala mě umírňovat. Prošla se mnou všemi potřebnými dechovými a hlasovými cvičeními a naučila mě, jak správně zpívat, aby i přes velkou zátěž na hlasivky hlas vydržel. Paní profesorka mě zároveň připravila na talentové zkoušky na Pražskou konzervatoř, kde mě doteď učí zpěv.

Je to člověk s největší trpělivostí a mateřským pochopením, jakého znám, a jsem nesmírně vděčná Bohu za to, že mi ji seslal.

V současné době zároveň studuji zpěv na londýnské univerzitě British and Irish Modern Music Institute u Rachel Black, která mě učí jiné techniky zpěvu, zaměřujeme se hodně na belt, twang a různé hlasové efekty, které jsou více používané ve Spojených státech.

Soutěže, kterými jsem zatím prošla, a co hlavně mi daly

Na základní škole jsem třikrát vyhrála soutěž Jihočeský zvonek. Poté jsem se dvakrát probojovala do finále autorsko-interpretační soutěže Folkový kvítek a v roce 2016 získala druhé místo v soutěži Karlovarský hlas.

V populární hudbě nejsou z mého pohledu soutěže až tak důležité, také jich není tolik. Velká část zpěváků chodí do soutěží jako například SuperStar, já jsem k soutěžím tohoto typu celkem skeptická.

Co považuji za svůj největší úspěch

Těžko říct, co považuji za největší úspěch, z mého pohledu to nejde rozdělovat. Kdyby nebylo jednoho kroku, nebylo by pak toho dalšího a nebyl by z toho ten úspěch. Upřímně mám ale asi dvě zlomové věci v mojí kariéře, které mě nějakým stylem posunuly dál.

První je účast ve skupině AquaBabes, se kterou jsme natočili píseň Neříkej mi baby a z ní poté reklamu na minerální vodu Aquila. V roce 2014, kdy byla píseň vydána, to vyvolalo silnou vlnu kontroverze a lidé to buď milovali, nebo nenáviděli. Víte, někdy prostě musíte udělat něco bláznivého, abyste zas objevili něco nového. Dost mi to otevřelo oči a nechalo mě to nahlédnout do trochu jiné reality. No, přeci nezůstanu do konce života ve svojí komfortní zóně.

Druhou věcí je přestěhování se do Londýna a studium na univerzitě British and Irish Modern Music Institute. Přesvědčilo mě to totiž, že to, co chci, můžu dokázat opravdu sama a že sny, co si dlouho přejete, se přece jen splní. Studovat v zahraničí jsem totiž chtěla už od druhého ročníku konzervatoře.

Jak hodně cvičím

Většinou děláme krátké desetiminutové rozezpívání každý den na hodinách na univerzitě, potom zpíváme písně nebo děláme další hlasová cvičení. Každý den ale ještě hodinu cvičím sama ve třídě, většinou půl hodiny cvičení na rozsah, kvalitu tónu a tak podobně a další půlhodinu písně. Potom doma podle potřeby ještě cvičím svoje vlastní písně nebo skládám.

Můj profesní vzor

Nemám konkrétního interpreta, který by mi byl stoprocentní inspirací, někoho, kdo by pro mě byl idol. Z každého si vezmu něco a snažím se poskládat něco originálního. Například u poněkud kontroverzní zpěvačky Miley Cyrus mi přijde geniální její upřímnost během zpěvu, to, jak je ztotožněná s textem písně a emoce, které v něm jsou, se odráží v jejím hlase. Vnímám totiž, že upřímnost se z tohoto světa postupně vytrácí, a proto i já se snažím být ve svých písních upřímná a psát o tom, co zrovna prožívám. Zpěvačka Amy Winehouse je mi zase velkým vzorem ve frázování a smyslu pro rytmus.

Kam až bych to ve svém oboru chtěla dotáhnout

Mým snem je mít kapelu s chemií. (smích) Tak říkám kapele, která cítí stejnou hudbu, tvoří společně a vzájemně se doplňuje. Jezdit po koncertech po celém světě, nahrávat písně, videoklipy a mít fanoušky, kteří budou mít z naší hudby stejnou radost jako my. To je můj top goal.

Jakou hudbu provozuji nejraději

Můj hudební vkus se mění poměrně často, neustále se inspiruji jinými umělci. V současné době je to ale alternativní hudba inspirovaná severskou hudbou a přírodou. Takové balady jsou u mě v současnosti číslo jedna.

Miluji experimentování a míchání různých hudebních žánrů dohromady. Baví mě předělávání písní do jiných žánrů, změna frázování, dělání mash-upů.

Ráda si ale zazpívám i pořádné americké country nebo popové balady.

Jakou muziku ráda poslouchám

Dalo by se říct, že můj posluchačský vkus je vlastně průřez všemi hudebními žánry. Od české hudby (Petr Hapka a Michal Horáček, Jaromír Nohavica, písně zpívané Janem Werichem, rapper Lipo), světová hudba (Norah Jones, Beyoncé, Adele, Lissie, Amy Winehouse, Anne-Marie), americké country až po filmovou hudbu, které v poslední době začínám propadat čím dál víc. Občas si poslechnu i klasickou hudbu, především orchestrální skladby se smutnou náladou.

Co dalšího mám ráda, jak trávím volný čas

Od té doby, co jsem se přestěhovala do Londýna, mám takový pocit, že se má láska k hudbě ještě zněkolikanásobila, změna prostředí mi asi vnukla určitou novou inspiraci, a tak i ve svém volném čase nejraději sedím u klavíru, skládám novou hudbu a píši o životě.

Miluji poznávání lidí z jiných zemí, a díky tomu, že teď žiji v Londýně, jsem měla možnost jich spoustu poznat. Většina mých spolužáků je z různých koutů světa a je zajímavé bavit se s nimi například o politice, zvycích a porovnávat to.

Lásku postupně začínám nacházet i ve fotografovaní. Často se sama procházím po centru Londýna, pozoruji architekturu, lidi a fotím náhodné fotky. Čtení knížek je pro mě balzám na duši a kdykoliv mám volnou chvilku, začtu se do příběhu někoho jiného. Ráda koukám na filmy, jím dobré jídlo a tančím.

Nejsem moc sportovní typ, do fitka, které je teď takovým hitem, mě jen tak někdo nedostane, ovšem sport, který miluji, je lyžování. V létě zase ráda jezdím na longboardu. Když jsem v České republice, užívám si volný čas se svou rodinou, kamarády, většinou hrajeme karty nebo jiné stolní hry.

Co mně dokáže udělat největší radost

Abych pravdu řekla, tak jsem dlouhou dobu „zkoumala“, co je pro mě ta opravdová radost. Jsem totiž vcelku pozitivní člověk a mám většinou radost z každé maličkosti. Pocit pravé euforie a bezpodmínečné radosti, kterou cítím nejen psychicky, ale i fyzicky, mi ale přináší pouze dvě věci. Je to jednoznačně moje psí holčička Sugar, se kterou bohužel nemohu trávit tolik času. O to intenzivněji to ale prožívám, když spolu potom jsme na procházce, chodíme po loukách nebo třeba ležíme u krbu. To je pro mě zároveň tím největším odpočinkem.

Druhou věcí je živé vystupování. Dalo by se říct, že je to taková moje droga, které nikdy nemám dost. Takový pohon, který mě žene a nabíjí energií. Většinou odzpívám koncert a jsem v tak intenzivní euforii, že bych klidně mohla odzpívat ještě jeden. Miluji zpívat před lidmi, uzavřít se do své vlastní bubliny, ale zároveň vnímat posluchače před sebou a předávat jim své nahromaděné emoce. Je to pro mě vlastně něco jako psychoterapie. Očišťující a uvolňující.

Moje největší přání

Mým největším přáním je, abych byla já a lidé kolem mě šťastní. Ať je to za jakýchkoliv okolností. Abych, i když se některé ze snů nemusí splnit, stejně žila s pocitem štěstí. Věřím, že když je člověk šťastný a i to štěstí má, má všechno. Podle mého štěstí obsahuje vše, co jen může být pro člověka důležité. Má štěstí, když je zdravý, když má milované lidi kolem sebe, kterým na něm záleží, když má rodinu, lásku… Štěstí je prostě top.

***

Hana Fryčová, pedagožka Pražské konzervatoře
Karolinku Klímovou jsem poznala jako mladou dívenku před devíti lety na základní umělecké škole v Jindřichově Hradci, kde se učila hře na housle u paní učitelky Stráníkové. Protože oplývala nejen hudebním sluchem, ale jak se záhy ukázalo i bohatým hlasovým materiálem, začala ke mně chodit na hodiny zpěvu. Už tehdy bylo vidět, že její zpívání nebude jen přechodným rozmarem. Naše výuka pokračovala poté i na Pražské konzervatoři, kde Karolinka letos ukončí studium populárního zpěvu v šestém ročníku absolutoriem. Za svůj dosavadní hudební život už získala četné zkušenosti při koncertní činnosti, na soutěžích, ve studiích, vždy se ráda učila nové věci a chtěla si vše vyzkoušet. Je radostí každého pedagoga mít tak talentovaného a současně cílevědomého a nadšeného studenta. Karolinka je navíc také veselá, dobrosrdečná dívka, která dokáže pomoci druhým a nebojí se překonávat překážky. Vyzařuje a dokáže předat spoustu pozitivní energie, a to nejen na pódiu. V současné době již souběžně s posledním ročníkem konzervatoře studuje v Londýně na vysoké škole svůj obor a já jí moc držím palce a přeji, aby její životní i profesní cesta pokračovaly i nadále šťastně a úspěšně!

www.prgcons.cz