Seznamte se: Marta Schäferová

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře: Marta Schäferová – saxofon, housle

 

Kdy a kde jsem se narodila

Narodila jsem se 17. července 1998 v Liberci.

Moje rodina a její vztah k hudbě

Říká se, že co Čech, to muzikant. Podobně je to i u nás doma. Od malička vyrůstám v hudební rodině. Moje mamka studovala flétnu na konzervatoři v Teplicích a dodnes se tomu věnuje. Hrála v libereckém Divadle F. X. Šaldy a momentálně učí na Základní umělecké škole Jabloňová, kde vyučuje i můj děda hru na housle a violoncello. Táta je trumpetista v taneční kapele Ladislava Bareše a sestra studuje housle na HAMU. Podobně bych mohla pokračovat i se širší rodinou, například můj strýc hraje na violoncello ve Státní opeře v Praze.

Jaké byly moje hudební začátky

Na housle jsem začala hrát v pěti letech a rozhodnutí bylo vcelku jasné, jelikož má sestra už v té době hrála na housle třetím rokem a já, jak to u dětí bývá dobrým zvykem, jsem nemohla zůstat s ničím pozadu. V osmi letech jsem chtěla začít hrát na nějaký další nástroj. Rozhodovala jsem se mezi kytarou, bicími a saxofonem. Zvítězil saxofon, i když jsem ho tehdy měla skoro až ke kolenům. Pamatuji si, že jsem svému učiteli záviděla, jak mu ten saxofon končí hezky v pase, tam, kde teď končí i mně, ale já ho tehdy měla až někde u země.

Proč jsem si nakonec vybrala právě svůj obor

Jak jsem již řekla, oběma nástroji žiji od malička, a jelikož tehdy přišly i nějaké úspěchy na hudebních soutěžích, což se nedalo říct o matematických olympiádách, tak jsem ani nepřemýšlela nad tím, že bych šla studovat jinou školu.

Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj

To si vůbec nepamatuji, ale předpokládám, že to bylo na nějakém školním večírku.

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi

Od pěti let až do konce základní školy mě na housle učil můj děda, pan učitel Stanislav Sůva. Na saxofon pan učitel Miroslav Koupil. V deváté třídě základní školy, když už jsem stoprocentně věděla, že chci na konzervatoř, mě začala připravovat na přijímací zkoušky Dana Vlachová, která je i mou nynější profesorkou na housle. Na saxofon chodím k Pavlu Škrnovi. Obou profesorů si nesmírně vážím, protože kvůli tomu, že mám dva hlavní obory, které studuji i ve stejném ročníku, to se mnou není vždy úplně jednoduché a oni mají vždy pochopení i trpělivost a já jsem jim za to moc vděčná. Myslím, že výběr toho správného profesora je velmi klíčový okamžik pro dospívajícího muzikanta, protože jeho rady vás budou provázet celý život. Je velmi těžké najít někoho, s kým si sednete jak lidsky, tak hudebně. A já mám to obrovské štěstí, že jsem v obou kantorech toto našla.

Soutěže, kterými jsem si prošla, a co hlavně mi daly

Soutěže by dle mého názoru měly být součástí života každého studujícího muzikanta. Zažít ten pocit, kdy se najednou z toho obýváku, kde cvičíme, musíme postavit na pódium před skupinu porotců, kteří tomu rozumí a jsou připraveni na to si poslechnout náš výkon. Určitě je to velký trénink pro naše nervy. Jako velký přínos soutěží vidím to, že si člověk poslechne, jak hrají naši vrstevníci, jak u nás, tak ve světě, a na mě to určitě působí jako velká motivace. Je důležité mít nějaké srovnání, a toho nedocílíme tím, že si sedneme k YouTube a poslechneme si ty největší mistry. Na housle jsem si prošla více soutěžemi než na saxofon, zejména z důvodu, že možnosti pro houslisty jsou širší. Asi nejzásadnější soutěže pro mě byly Mezinárodní houslová soutěž Mistra Josefa Muziky v Nové Pace, Kocianovo Ústí a Talents for Europe v Dolném Kubíně na Slovensku. A na saxofon Pro Bohemia Ostrava, soutěž v polské Wrocławi a Pardubické dechy.

Co považuji za svůj největší úspěch

Můj největší úspěch na housle je první cena společně s cenou za nejlepši provedení soudobé povinné skladby Evžena Zámečníka na Mezinárodní houslové soutěži v Nové Pace a na saxofon absolutní vítězství v oboru na soutěži Pardubické dechy, která proběhla v říjnu 2017.

Jak hodně cvičím

Nejvíc toho nacvičím o víkendu a v týdnu se snažím urvat každou volnou chvíli, kterou mám, i když je to často z důvodu dvou nástrojů dost složité. Týden od týdne se mi povinnosti liší. Někdy je hraní víc, například s nějakým orchestrem, a někdy zase míň, takže se to snažím přizpůsobit i tomu, abych si nezničila ruce. Snažím se ale oběma nástrojům věnovat ten samý čas.

Můj profesní vzor

Mé profesní vzory jsou momentálně moji profesoři na konzervatoři. Jak jsem již řekla, oba dva mi věnují maximum svého času i energie. Práce s nimi mě naplňuje a vždy se mohu spolehnout, že se mi od nich dostane spousty skvělých rad, a to nejen z oblasti hudební, ale i životní.

Kam až bych to ve svém oboru chtěla dotáhnout

Každý z nás muzikantů se asi ze začátku vidí na sólové dráze. Já už jsem z tohoto snu dávno vyléčená, tudíž bych to chtěla dotáhnout k tomu, co mě bude neustále naplňovat a bavit, i když to bude třeba učení (samozřejmě v oboru) nebo hraní v orchestru. S obojím mám již teď zkušenosti a moc mě to baví.

Jakou hudbu provozuji nejraději

Na oba nástroje hraji klasickou hudbu a u saxofonu se sem tam objeví i nějaký jazz. Na saxofon jsem měla možnost hrát čtrnáct dní v Dubaji, kde jsme hráli s kapelou jako zábava pro hotelové hosty. Tam jsem hrála i nějaké ty populární skladby, ale necítím se v tom úplně komfortně. Nejraději a nejlépe mi na oba nástroje sedí nejspíš hudba klasická.

Jakou muziku ráda poslouchám

Muziku poslouchám hodně často. Je to pro mě takový únik z reality a možnost být sama se sebou, takže sluchátka v uších mi nechybí ani při dvacetiminutové cestě do školy. Ráda poslouchám swing, klidně nějaká čtyřicátá léta. V podstatě jsem na tom vyrostla díky tátovi a jeho rodičům, kteří vždycky inklinovali k tomuto stylu. Neexistovala cesta v autě, kde by nám z CD nehrál například Glenn Miller. Je ale zvláštní, že vážnou hudbu si pustím málokdy, většinou z důvodu nastudování nějaké skladby. Asi to je tím, že toho mám dost ve škole a radši si zajdu na nějaký koncert například do Rudolfina a slyším to a vidím naživo, než abych to poslouchala doma.

Co dalšího mám ráda, jak trávím volný čas

Když zbyde nějaký volný čas, nejčastěji ho trávím se svými přáteli, někde venku nebo na dobrém jídle. A jelikož ten volný čas je vážně vzácný, kolikrát zanedbám i ten odpočinek a řeknu si, aha, tak teď je čas cvičit. Takže když nastane situace, že volno trávím cvičením, zpříjemňuji si to vycházkou se psem anebo si odběhnu za rodiči do obýváku, kde je obzvlášť takhle v zimě možnost sednout si k rozpálenému krbu a pustíme si třeba film. Tak mi bývá nejlépe.

Co mně dokáže udělat největší radost

Dobrý pocit z dobře odvedené práce.

Moje největší přání

Profesní přání je to, že chci dělat hudbu tak, abych s ní rozdávala radost. Osobní přání je, aby všichni mí blízcí byli zdraví a šťastní, protože od toho se odvíjí úplně všechno.

***

Pavel Škrna, pedagog Pražské konzervatoře (saxofon)
S Martou Schäferovou jsem se poprvé setkal při jejím nástupu do mé třídy na Pražské konzervatoři před pěti lety. Okamžitě mě zaujala svým muzikálním projevem a výjimečným hudebním nadáním. Postupem času vyšly najevo další Martiny vlastnosti, bez kterých se úspěšný hudebník neobejde – pracovitost, cílevědomost, spolehlivost …, díky kterým se vypracovala mezi nejlepší studenty hry na saxofon v celé republice. Můj obdiv jí patří i za to, že vedle saxofonu současně studuje na naší škole další hlavní obor housle (Dana Vlachová), ve kterém také dosahuje vynikajících výsledků.

Práce s Martou je radost, dnes je již pro mě spíše rovnocenným partnerem se svým vlastním uměleckým názorem a vyzrálým projevem. Jsem velice zvědav, jakým směrem se bude Marta v dalším hudebním vývoji ubírat, a na její muzikantské cestě životem jí přeji mnoho úspěchů.

Dana Vlachová, pedagožka Pražské konzervatoře (housle)
Martu jsem poprvé slyšela na celostátní houslové soutěži základních uměleckých škol. Zaujala mne svým talentem a muzikalitou. Poznala jsem i jejího milujícího dědečka, který se jí věnoval a vždy ji podporoval a povzbuzoval. Potěšilo mne, když mne požádal, abych si Martu vzala do své třídy na Pražské konzervatoři.

Práce sbližuje studenta a pedagoga nejen po stránce profesní, ale i lidské, a v nejlepším případě hraje roli i vzájemný respekt. Marta si tento respekt zaslouží. Na hodinách ji nijak nešetřím a ona se ve své otevřenosti zlobí sama na sebe, když se jí něco nedaří. Hudba určuje veškerý její životní rytmus, je nesmírně pracovitá. Rozhodla se pro studium dvou nástrojů, což je velmi náročné. Nikdy se ale nevymlouvá, že nestíhá, někdy ani nevím, že se zrovna připravuje na saxofonovou soutěž. Oba nástroje ji vzájemně obohacují v hudební představivosti, je velmi pilná, vstřícná a je to bojovnice.

Věřím, že vzhledem ke všem těmto předpokladům dosáhne skvělého uplatnění v hudebním světě.

www.prgcons.cz