Seznamte se: Martin Šulc

Kdy a kde jste se narodil?
Narodil jsem se 10. prosince 2001 v Českých Budějovicích, ale vyrůstal jsem v Třeboni, v malebném městě na jihu Čech.

Řeknete nám něco o vztahu vaší rodiny k hudbě?
Spolu se svou sestrou Andreou, jež také studuje akordeon na Pražské konzervatoři, tvoříme první generaci hudebníků v naší rodině. Často se mě někdo ptá, po kom máme se sestrou ten talent. Já vždy musím odpovědět, že nevím o nikom z naší rodiny, kdo by byl profesionální hudebník. Když byla mamka v mém věku, hrála jako samouk na kytaru, ale dnes už se tímto způsobem hudbě nevěnuje. Ani jeden z mých rodičů neměl vztah ke klasické hudbě. Mamka i taťka vyrůstali na rockové hudbě. Vždy mě ve hře na akordeon velice podporovali. Chodili na každé mé vystoupení nebo koncert. Kdyby mě k tomu nevedli, možná bych už dávno nehrál. Ani se to nedá slovy vyjádřit, jak jsem jim vděčný.

Jaké byly vaše hudební začátky?
Vše to začalo už v mateřské školce. S oblibou jsem tam, podle vyprávění, neustále otevíral pianino a hrál na něj. Jednou se na nás přišli podívat učitelé ze Základní umělecké školy v Třeboni, aby objevili potencionální hudební talenty. Tehdy mě vybrali, protože podle nich bych mohl mít velké předpoklady ke studiu hudby. Nastoupil jsem tedy do přípravného ročníku, kde nás naučili čist noty, vyťukávat jednoduchá rytmická cvičení a aplikovat je na zvonkohře. Druhý rok už jsem si měl vybrat nějaký nástroj, na který se budu učit.

Proč jste si nakonec vybral právě svůj obor?
V Třeboni se vyučuje ohromné množství hudebních nástrojů. Tehdy jsem je samozřejmě všechny neznal. Rodiče mi s tím výběrem trochu pomohli. Tady s oblibou říkám, že mě hodně prosili, abych si hlavně nevybral housle a akordeon. Takže jsem se naschvál začal rozhodovat právě mezi těmito dvěma nástroji. Nakonec jsem si vybral akordeon, který mě uchvátil díky jeho typickému zvuku a neomezeným interpretačním schopnostem. Jakmile jsem ho poprvé uslyšel, zamiloval jsem se do něj.

Pamatujete si na své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte?
Na mé první veřejné vystoupení se nedá jen tak zapomenout. Bylo to někdy začátkem podzimu, možná v půli října. Tehdy jsem hrál, jako většina začínajících akordeonistů, s paní učitelkou dvě písničky. Myslím, že to byly V zahradě na hrušce a Běžela ovečka. Paní učitelka hrála melodie těchto krátkých písniček a já ji doprovázel jen levou rukou. Když si na to teď vzpomenu, musím se zasmát. 

Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti?
Jak jsem se zmínil výše, mou první paní učitelkou hry na akordeon byla Lenka Slaninová, která stále učí na Základní umělecké škole v Třeboni. Dodnes se spolu setkáváme při různých koncertních příležitostech. Právě paní učitelka Slaninová se mnou začala jezdit po národních a později i mezinárodních soutěžích – Klingenthal, Rajecké Teplice a později i Mezinárodní akordeonová soutěž v Praze a v Ostravě. A byla to i ona, a jsem jí za to dodnes vděčný, kdo mě, tehdy ještě nedobrovolně, přihlásila na první akordeonové kurzy v Třeboni, kde jsem před 8 lety potkal svého nynějšího profesora Ladislava Horáka. Ten mě tehdy zlákal na profesionální dráhu hudebníka. Pan profesor mi rozšířil obzory ve studiu hry na akordeon, naučil mě složitější techniky hraní i různé druhy interpretace jedné skladby. Začal jsem i více vyjíždět na soutěže i koncerty do zahraničí a díky panu profesorovi jsem poznal i jedny z největších osobností v akordeonovém světě. Ukázal mi akordeon ještě v jiném, možná i důležitějším světle, než jen jako sólový nástroj.

Účastnil jste se různých hudebních soutěží. Jaké soutěže to byly, kterých si považujete nejvíce a jaký pro vás měly přínos?
Nejvíce vzpomínám na mou první soutěž, která se konala v Havířově v roce 2011. Dostal jsem se zde na první místo a odstartoval tak svůj hudební život. Na ZUŠ v Třeboni jsem s paní učitelkou Slaninovou jezdil i do zahraničí na soutěže – Klingenthall, Rajecké Teplice – zde jsem se pravidelně umisťoval na prvních místech. Jezdili jsme také na Mezinárodní akordeonovou soutěž v Praze a Ostravě, kde jsem zabíral přední místa. Jedním z největších úspěchů na ZUŠ považuji cenu Talenta Jihočeského kraje. Ty nejvíce cenné soutěže a zároveň i první místa přišly až na konzervatoři v Praze. Byly to soutěže, kterých se účastnilo více jak 10 evropských států – mezinárodní akordeonová soutěž v Praze a Ostravě, v Alcobaca – Portugalsko, nebo také celosvětová akordeonová soutěž CIA v Shenzhenu v Číně, kde jsem se dostal až do finále. Velice zajímavá a přínosná soutěž, které jsem se zúčastnil, byla mezinárodní akordeonová videosoutěž na Novém Zélandě, kde jsem získal zlaté ocenění. Před rokem jsem se také účastnil soutěže konzervatoří České republiky, na které jsem se stal laureátem II. Kategorie. Úplnou novinku, která je ještě žhavá, bohužel nemohu prozradit, ale mohu čtenáře navnadit, aby se koukali od 27. listopadu každý pátek na televizní show Virtuosos V4+, která bude vysílána na programech České televize.

Co považujete za svůj největší úspěch?
Čeho si cením více, než prvních míst na mezinárodních soutěžích, je vystupování na prestižních mezinárodních festivalech. Každoročně jsem se účastnil Mezinárodního hudebního festivalu Třeboňská nocturna, kde jsem vystupoval na koncertech Podia mladých. Dále jsem měl tu čest zúčastnit se mezinárodního akordeonového festivalu ve Stockholmu nebo vystoupit na umělecké vernisáži na Pražském hradě. Úplně nejvíce si cením, a také to beru jako jeden z největších úspěchů, že jsem měl ohromnou čest být po jeden rok podporován stipendijním programem nadace VIZE97, kterou spravuje Dagmar Havlová.

Jaký je váš profesní vzor?
Za svůj největší profesní vzor považuji svého profesora Ladislava Horáka. Neučí mě jen hře na akordeon, ale i všemu, co souvisí s koncertováním, manažerstvím a všemu okolo hudby. Myslím si, že jsem se od něho už mnohé naučil, ale stále se od něj ještě mám co učit.

Kam byste to chtěl ve svém oboru dotáhnout?
Samozřejmě, že vizí každého studujícího hudebníka je hraní sólových koncertů a recitálů, ale když se člověk rozhodne studovat hudbu, zvláště pak akordeon, musí si uvědomit, že je zde ohromné množství hudebníků. Akordeon nepatří mezi nástroje, které by mohli být součástí orchestrů. Akordeonista se může uchytit buďto jako sólový hráč, nebo jako hráč v komorní hudbě. Proto musíme počítat s jistotou v učení. Letos se mi naskytla možnost vyučovat v ZUŠ v Praze jako suplent. Jednou bych chtěl učit na konzervatoři a k tomu samozřejmě koncertovat a sbírat zkušenosti jako porotce na mezinárodních soutěžích. Jestli se uchytím v sólové hře nebo utvořím nějaké zajímavé a neotřelé komorní těleso, to zatím nikdo neví.

Jakou hudbu provozujete nejraději?
Nejraději mám hudbu složenou originálně pro akordeon. Baví mě hudba ruských skladatelů – Viacheslav Semionov ku příkladu, polského skladatele Bogdana Precze. Velice zajímavá je ovšem na akordeon hudba barokní a klasicistní. Zde jasně vedou Johan Sebastian Bach a Domenico Scarlatti. Na druhou stranu mám obrovskou zkušenost s folklorní hudbou, zvláště pak dechovkou. Každý rok hraji na masopustu v jedné vesnici okolo Třeboně. Pravidelně také vystupuji v domovech seniorů. 

Jakou hudbu rád posloucháte?
Možná se to bude zdát zvláštní, ale málokdy si poslechnu klasickou hudbu. Na klasiku chodím na živé koncerty. Když ale dostanu chuť na klasickou hudbu, většinou si pustím nějakého Tchaikovského, Griega, Gerschwina nebo nějakou filmovou hudbu. Ve volném čase nejčastěji poslouchám jazz, folk, country nebo také rockovou hudbu 20. století.

Jak trávíte volný čas a jaké jsou vaše mimohudební koníčky?
Nejvíce svého volného času věnuji hudbě. Když zrovna necvičím, aranžuji různé úpravy skladeb pro sólový nebo komorní akordeon, nebo přepisuji staré rukopisy do tištěné podoby. Když vezmu v úvahu své mimohudební koníčky, tak se momentálně nejvíce věnuji četbě na maturitu. Dále mě baví učení cizích jazyků a starání se o exotická zvířata. Doma chovám v teráriu chameleona.

Co vám dokáže udělat největší radost?
Když vidím, že je má práce dobře oceněna. Momentálně žijeme v období, kdy nemůžeme živě koncertovat. Koncert je to, co mě dokáže naplnit. Dříve jsem si to ani neuvědomoval, koncertů jsme měli opravdu dostatek, ale je to něco, co každého hudebníka posouvá dál. Zároveň hudebník hned slyší od publika, zda se mu líbí jeho hraní, či nikoli. Nyní, když hudebník hraje nějakou virtuózní skladbu v livestream koncertu, chybí mu ten uspokojivý potlesk. Koncert bez potlesku je pro hudebníka něco jako nerozvedený dominantní akord – není to uspokojivý pocit.

Jaké je Vaše největší přání?
Byl bych lhář, kdybych netvrdil, že bych si přál zahrát si v největších a nejslavnějších koncertních sálech světa. Ale díky koronaviru si nejvíce přeji, aby lidé nezačali zanedbávat kulturu. Kultura, ať už se jedná o hudbu, divadla nebo muzea, je něco, co každého člověka povznese. Ne nadarmo se říká, že hudba léčí. Přál bych si, aby se nynější situace uklidnila a my mohli znovu začít hrát živé koncerty pro živé lidi.

Slovo pedagoga Mgr. Ladislava Horáka
Martin Šulc byl prvním mimořádným talentem, který jsem objevil díky založení hudební akademie Třeboňská letní setkávání v roce 2013. On sám přiznává, že ho právě naše společná práce a inspirace a to i u mých kolegů, lektorů letní hudební školy,  zásadně ovlivnila k rozhodnutí k dráze profesionálního hudebníka. Sám spatřuji jeho největší potenciál ve zcela ojedinělém talentu a přirozené hudebnosti, která je násobena zájmem o další žánry a styly, stejně jako o komorní hudbu s jinými nástroji či zpěváky. Je také velmi komunikativní a otevřený mladý člověk. Je jen otázkou času, kdy se mu povede po již získaných mnoha laureátských soutěžních titulech i mimořádný úspěch na mezinárodní scéně, který ho zařadí mezi úplné špičky své generace v Evropě. A jelikož vím o něco více, než mohu právě nyní prozradit, doporučuji čtenářům sledovat Martinovu kariéru, která se v dohledné době dočká ohromného impulsu a posunu.