Seznamte se: Veronika Jaklová

Kdy a kde jste se narodila?
Narodila jsem se 21. února 2003 v Praze.

Řekněte nám něco o vaší rodině a jejím vztahu k hudbě…
Pocházím z umělecké rodiny, oba moji rodiče hráli v mládí na klavír a povoláním se věnují umění, můj taťka je zvukovým režisérem a věnuje se skládaní elektroakustické scénické hudby, mamka je tanečnice a choreografka, vyučuje například na pražské AMU a specializuje se na improvizaci. Možná právě díky nim mám hodně blízký vztah k současné hudbě, s níž oba pracují, od malička jsem třeba navštěvovala zkoušky různých jejich projektů, které propojují tanec a hudbu nebo koncerty orchestru BERG. Bylo pro mě potom přirozené si vybrat umění jako svoji životní dráhu.

Jaké byly vaše hudební začátky?
Vždycky se mi líbilo poslouchat taťku, když hrával Fantaisie-Impromptu od Chopina nebo Bugatti step Jaroslava Ježka. Klavír jako nástroj mě zajímal, a tak jsem si zkoušela vyťukávat různé písničky. V pěti letech jsem pak nastoupila k paní učitelce Valkovičové Pirochové na ZUŠ Klapkova na Praze 8.

Proč jste si nakonec vybrala právě svůj obor?
Vždycky mě hraní bavilo a úspěšně jsem se účastnila různých soutěží. Nakonec jsem se rozhodla pro studium na Pražské konzervatoři, asi jsem si nedokázala představit, že bych dělala něco jiného.

Pamatujete si své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte?
Na svoje první vystoupení si bohužel nepamatuji, určitě se uskutečnil v sále ZUŠ Klapkova a hrála jsem několik krátkých skladbiček. Od první chvíle jsem si ale vystupování zamilovala.

Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti?
Měla jsem obrovské štěstí na výborné pedagogy, bez nichž bych nemohla být tam, kde jsem dnes. Na ZUŠ Klapkova v Praze jsem od svých pěti do patnácti let hrála pod vedením Kateřiny Valkovičové Pirochové. Už od začátku mě vedla k citlivému emociálnímu hudebnímu projevu a k pečlivému vedení frází, vždy mi vybírala skladby, co mi byly blízké. Věnovala mi čas navíc, kdykoliv to bylo potřeba. Připravovala jsem se každoročně na různé soutěže, ale nikdy to nebylo to hlavní, podstatné bylo posouvat se pořád dál v přípravě skladeb. Pod jejím vedením jsem taky získala první zkušenosti v komorní hudbě a zamilovala si hraní v klavírním triu.

Po přijímačkách na Pražskou konzervatoř si mě vzal do třídy pan profesor Milan Langer, u něhož nyní studuji šestým rokem. Jeho vedení si neskutečně vážím, naučil mě především práci na kvalitním zvuku a k vypracovávání každé noty, vede mě ke stále více profesionálnímu přístupu. Věnoval mi vždycky spoustu času i energie, ať už při hodinách práce navíc nebo tím, že mě chodí podpořit na většinu koncertů, soutěží a nahrávání. Zároveň se pod jeho vedením věnuji pátým rokem hře v klavírním triu. Spolu s houslistou Kristianem Mráčkem a cellistou Dominikem Velkem vystupujeme pod názvem Mráček Trio. Pan profesor nám předává svůj unikátní pohled na komorní hru a bohaté zkušenosti z mnohaletého působení v Českém triu. S panem profesorem máme skvělý vztah a myslím, že si rozumíme nejen na profesní ale i na lidské úrovni.

V letošním roce také začínám studium na pražské AMU, momentálně jsem v prvním ročníku ve třídě Jana Bartoše. Naše spolupráce je pro mě mimořádně inspirativní. Jeho otevřenost (jak hudební tak lidská) mě nepřestává překvapovat. Mám pocit, že se mi otevírají úplně nové možnosti, jak o hudbě přemýšlet a jak hrát.

Účastnila jste se různých hudebních soutěží. Jaké soutěže to byly, kterých si považujete nejvíce a jaký pro vás měly přínos?
Již od dětství jsem se účastnila soutěží a odvážela si z nich pravidelně ceny a laureátské diplomy. Vždycky jsem ale díky skvělému vedení věděla, že výsledek soutěže není to hlavní. Určitě mě účast na soutěžích zocelila, naučila jsem se si více věřit a nenechat se odradit neúspěchem.

Nejvíce si vážím těch soutěží, které mi otevřely nějakou další příležitost, nabídly třeba koncertní vystoupení nebo festival. Díky první ceně na italské soutěži Orbetello Piano Competition 2021 jsem dostala možnost zahrát si dva recitály na tamním festivalu a o rok později jsem odehrála recitál v Turíně na festivalu Contatti Sonori. Na soutěži V. Krainěva v Charkově jsem získala 2. cenu a speciální cenu EMCY, která mi přinesla koncertní turné po Lucembursku a Německu v letošním roce. V letech 2018, 2019 a 2022 jsem získala laureátský titul na soutěžní přehlídce Mladý klavír Pražské konzervatoře, díky čemuž jsem získala stipendium na letní kurzy a mohla mít hodiny s Avedisem Kouyoumdjianem nebo Ivo Kahánkem. Dále mi také soutěžní výsledky umožnily třeba účast na masterclassu s Lukášem Vondráčkem na festivalu Dvořákova Praha, nebo hraní na festivalu Kultura v srdci Prahy.

Úplně nejčerstvějším úspěchem je 3. cena v komorní kategorii soutěže Concertino Praga, které jsem se zúčastnila v duu společně s houslistou Kristianem Mráčkem, po soutěžním večeru následovalo týdenní turné po jižních Čechách a závěrečný koncert přenášel živě Český rozhlas Vltava.

Dále si také moc vážím soutěžních úspěchů se souborem Mráček Trio. V roce 2022 se nám povedlo vyhrát titul absolutního vítěze na soutěži Ohrid Pearls v Severní Makedonii a 2. cenu na soutěži Nadace Bohuslava Martinů. V letošním roce jsme se dostali do semifinále soutěže Socièta Umanitaria v italském Miláně.

Co považujete za svůj největší úspěch?
Nejvíc si vážím toho, že mě hraní na klavír naplňuje a můžu se neustále posouvat, jak profesně, tak i lidsky. Vedle soutěží ale za úspěchy považuji také to, že jsem mohla být součástí nejrůznějších projektů, které jsme společně s přáteli vymysleli a zorganizovali. Mohla jsem si díky tomu zahrát s orchestry složenými ze studentů, kteří se ve svém volném čase věnovali přípravě a zkouškám na koncert, díky nadšení všech přítomných to byly krásné zážitky. Byl to mimo jiné Rachmaninovův 2. klavírní koncert, Beethovenův 3. klavírní koncert na dobový hammerklavír nebo třeba 2. Chopinův koncert se smyčcovým kvartetem.

Jaký je váš profesní vzor?
Mohla bych vyjmenovat mnoho klavíristů, jejichž hraní ráda poslouchám. Teď mě napadají třeba Ivan Moravec, Alfred Brendel, Wilhelm Kempff, Walter Gieseking, Benno Moiseiwitsch, Dinu Lipatti, Grigorij Sokolov, Yunchan Lim nebo Daniil Trifonov. Posledních šest let na konzervatoři pro mě byl velkým vzorem pan profesor Langer, zejména svojí nevyčerpatelnou energií. Po všech stránkách je pro mě nesmírně inspirativní můj druhý nynější pedagog Jan Bartoš. Jeho nahrávky jsou pro mě naprosto fascinující – stejně jako jeho komplexní přístup k hudbě.

Kam byste to chtěla ve svém oboru dotáhnout?
Z praktického hlediska bych se ráda z větší časti uživila koncertní činností, ať už sólovou nebo komorní. Jinak si ale myslím, že v hudbě to nejde nikam dotáhnout. Člověk neustále hledá a objevuje a na žádné úrovni se nedá říct, že by bylo něco definitivní, spíš naopak, přijde mi, že čím déle se klavíru věnuji a otevírají se mi další a další úrovně pohledu na hudbu, tím spíš bych neoznačila žádný svůj koncertní výkon nebo soutěžní úspěch za to, co je podstatné. Nejdůležitější je pro mě odevzdávat se a nechávat se unášet proudem toho procesu, kterým hudba je.

Jakou hudbu provozujete nejraději?
Baví mě interpretovat klasické skladby jak doby klasicismu nebo romantismu, tak 20. nebo 21. století. Je samozřejmě lepší, když si můžu vybrat repertoár podle svého, ale s každou skladbou, kterou se učím, se nakonec sžiji, baví mě hrát všechno, s čím vystoupím na pódiu. V sóle mě poslední dobou oslovují často skladby F. Chopina, mezi moje nejoblíbenější kusy v repertoáru pak patří třeba Sonáta Leoše Janáčka. Speciálním zážitkem je pro mě vždy sólové hraní s orchestrem. Hraní v klavírním triu je od sóla rozdílné, člověk se musí při hraní poslouchat a doplňovat s ostatními a zároveň se věnovat naplnění vlastního partu, při zkouškách se musí vytříbit naše tři různé pohledy na věc. Stále hledáme, jak nástroje vyvážit, jak využít barevné a dynamické změny, aby hudba plynula. Trio je pro mě srdcová záležitost a když máme někde vystoupit, vždycky se na to těším. Zároveň mě věci ze zkoušek inspirují i do sólového hraní. Taky se mi občas poštěstí, že hraji klavírní part v orchestru, zajímavé jsou vždy projekty orchestru BERG, který se věnuje interpretaci soudobé hudby.

Jakou hudbu ráda posloucháte?
Ráda poslouchám jakoukoliv hudbu, která mě nějakým způsobem osloví. Záleží to hodně na mojí momentální náladě. Nejvíc se pohybuji ve světě klasické hudby, vždycky mě začne zajímat něco nového, období nějakého skladatele, které jsem ještě pořádně neprozkoumala, v tuhle chvíli jsou to třeba pozdní symfonická díla Bohuslava Martinů, Chopinovy mazurky v interpretaci polských klavíristů 1. poloviny 20. století jako byli Ignaz Friedman nebo Raul Koczalski, Mahlerova 2. symfonie s dirigentem Brunem Walterem. Rozhodně to není ale jenom klasická hudba, mívám období, kdy mě zaujme třeba nějaký alternativní tvůrce, popový zpěvák jindy se nemůžu odtrhnout od freejazzového alba. Vždycky se ráda vracím k dílům Leoše Janáčka, Ludwiga van Beethovena, Jana Dismase Zelenky, Steva Reicha nebo Arvo Pärta.

Jak trávíte volný čas a jaké jsou vaše mimohudební koníčky?
Věnuji se současnému tanci ve skupině pod vedením mojí mamky, Mirky Eliášové. Moc mě to baví a pomáhá mi na chvíli vypnout normální život a dostávat se do přítomnosti při improvizaci nebo se protáhnout a kompenzovat pohybem sezení u klavíru. Navíc je naše taneční skupina plná naprosto skvělých lidí.

Vlastně mám život skoro pořád obklopený hudbou, často něco poslouchám, ráda čtu různé zajímavé věci o uměleckých osobnostech. Jinak si nejvíc a nejraději odpočinu trávením času s přáteli.

Co vám dokáže udělat největší radost?
Čas strávený s přáteli, dobré jídlo a kafe, hudba, vydařený koncert. Radost mi taky dělají kočky.

Jaké je vaše největší přání?
Dělat v životě to, co mě baví.

Přejeme hodně štěstí a úspěchu ve vašem osobním i profesionálním životě!

Slovo profesora Milana Langera (Pražská konzervatoř):
Veroniku Jaklovou jsem poprvé slyšel na mezinárodní klavírní soutěži Broumovská klávesa v roce 2015. Jako člena poroty mě tehdy příliš nezaujala, skončila snad někde uprostřed pole účastníků. Ani při našem druhém „setkání“ – na soutěžní přehlídce laureátů klavírních soutěží Mladý klavír Pražské konzervatoře 2017 se jí tehdy (ovšem ve velmi silné konkurenci) nepodařilo výrazněji prosadit. Když mě však spolu s její pedagožkou na ZUŠ před přijímací zkouškou na Pražskou konzervatoř oslovily s žádostí, zda bych si ji nevzal do třídy a já jsem při následné konzultaci viděl Verunčino zaujetí pro věc, neváhal jsem. Považuji to za sebe za jedno z hlavních kritérií nezbytných pro tuto práci a jsem pro to ochotný přehlédnout třeba některé nedostatky v daném okamžiku vývoje uchazeče o studium. To ovšem nebyl případ Veroniky; její přijímací zkouška dopadla podle očekávání velmi dobře, a to na základě výborné připravenosti i jejích zkušeností a „vyhranosti“ z řady předchozích soutěží.

K naší následující nyní téměř již šestileté spolupráci: učím na Pražské konzervatoři 25 let, se studenty si obvykle dobře rozumím, a tak bych nerad vyzdvihoval jednoho nad druhým. Řeknu tedy jen, že Veronika patří mezi moje nejmilejší studenty. Pokud pominu její vlastnosti jako mimořádnou pracovitost, samostatnost a cílevědomost, které by měly být u k vyšším cílům směřujících talentovaných muzikantů samozřejmostí, musím ocenit i její lidské kvality, mezi jinými i její skromnost, kolegialitu a ochotu pomoci. Veronika jde správně za svým cílem s širším rozsahem své činnosti zahrnujícím intenzivně třeba i komorní hru, ve které již také dosáhla skvělých úspěchů. Pro pedagoga není větší odměny, než vidět, že si jeho žák úspěšně nachází své místo v životě. A Veronice to moc přeji!

Slovo profesora Jana Bartoše (AMU):
Veroniku Jaklovou sleduji již od jejích studií na konzervatoři a mohu říct, že patří k nejtalentovanějším klavíristkám mladé generace. Její hra se vyznačuje přirozenou muzikalitou, energičností, vynikající technikou a jasným interpretačním názorem. Veronika se také intenzivně věnuje komorní hudbě, působí v klavírním triu s Kristianem Mráčkem a Dominikem Velkem. Jak v sólové, tak i v komorní hře má za sebou již řadu úspěchů, které dokazují její pozoruhodný talent. Jsem nesmírně rád, že mohu být její pedagog na Akademii múzických umění. Naše hodiny jsou pro mě radostné a inspirativní.

Veronika Jaklová (2003) začala hrát na klavír v pěti letech pod vedením Kateřiny Pirochové Valkovičové v ZUŠ Klapkova v Praze. O rok později se zúčastnila první soutěže Prague Junior Note, od té doby získala mnohá ocenění na významných mezinárodních soutěžích. (Přečtěte si více…)