Pro sobotní koncert v Rudolfinu zvolil umělec velmi přitažlivý a posluchačsky vděčný program, jehož dominantou byly Brahmsova Sonáta f moll op. 5 a Prokofjevova Sonáta č. 7 B dur op. 83, doplněné Schumannovou Arabeskou C dur op. 18 a Debussyho druhou knihou Obrazů. I přes celkovou atraktivitu koncertu se prostoru Rudolfina nepodařilo zcela zaplnit, množství neobsazených sedadel bylo překvapivé. Je samozřejmé, že termín koncertu si organizátoři koncertu nemohou vybrat zcela volně, zvážil bych však pořádání tak stěžejního koncertu v termínu, který nekoliduje s prodlouženým víkendem, státním svátkem a přirozeným odjezdem mnoha obyvatel za rekreačními aktivitami.
Jedním z výrazných parametrů byl jakýsi časový spěch, ve kterém se koncert odehrával, jako kdyby umělec věděl, že ve 23:00 hodin mu odlétá letadlo na další koncert. Hned v úvodu Bronfman nejrychleji, jak mu fyzická dispozice umožnila, přišel ke klavíru a ihned začal hrát Schumannovu Arabesku – bez uklidnění, bez nutnosti nějakého přípravného soustředění. Úvodní, formálně vícekrát opakovanou část prováděl ve velmi svižném tempu, subtilním, jemném a křehkém zvuku, kdy publikum muselo opravdu nastražit uši, aby zachytilo alespoň základ melodické linie.
Bronfmanova bohatá a skvělá pedalizace pomohla vytvořit jakýsi barevný prostor, bez základních parametrů užívaných pro hru romantického repertoáru. Střídajícím partiím, kterým většina pianistů dává záměrně kontrastní náladu, svěřil interpret funkci spíše doplňkovou. Schumannova Arabeska není velkou formou ani rozsahem, ani obsahem, přesto se většina pianistů snaží udělat z této skladby kompozici závažnější a rozměrnější. Lang Lang potřeboval na svém vystoupení v Praze více než patnáct minut, Bronfman určitě méně než polovinu tohoto času, vytvořil tak dojem hudební miniatury, jakéhosi přídavkového kousku – mě toto pojetí překvapilo a také zároveň přesvědčilo.
Brahmsova třetí klavírní Sonáta f moll patří k těm největším monumentům klavírní literatury nejen období romantismu, formální členění do pěti částí dává tušit, o jak rozměrnou kompozici se jedná. Klade mimořádné nároky na interpreta, dokonalá koncentrace a jakási dirigentská sebekontrola jsou namístě, spolu v kombinaci nutnosti velké fyzické výdrže pak logicky není určena všem pianistům.
Bronfman však patří k těm, pro které je tato skladba vyvolena. Opět přišel a ihned začal hrát. Nebyl to způsob, který často uplatňoval Svjatoslav Richter, kde bylo jasné, že se vrhá ke klavíru, protože už při příchodu to, co bude následovat, bytostně prožívá. Bronfman při svých příchodech publikum nevnímal, ani se nesnažil vytvářet nějakou náladu, prostě sednul a hned hrál. Diametrálně změnil svůj zvukový profil, jeho fyzická konstituce mu dovoluje vytvářet na dlouhých plochách hutné fortissimo, jeho schopnost hrát akordické a oktávové pasáže v orchestrálním zvuku je mimořádná.
Formálně stavěl dílo naprosto dokonale, sebekontrola a tempová kázeň byly příkladné. Všechny části hrál vlastně rychleji, než jsme zvyklí, jeho pianistická erudice mu to dovoluje. Volnou větu, která má být ve svém klidu kontrastem k větě první, pojal dosti svižně – přál bych si tuto nádhernou hudbu poslouchat ve větší tempové pohodě. Pianisticky velmi náročné scherzo Bronfman smetl pod klavír jako drobnou a instruktivní kompozici, jeho nadvláda nad nástrojem je stěží pochopitelná a vysvětlitelná.
Čtvrtá část byla pouhou přípravou na orchestrální finále, které se často nese ve znamení úbytku sil a nedostatku potřebné gradace celého monumentu. Ne tak v tomto případě, byli jsme svědky gradace jak tempové, tak zvukové, i v těch nejrychlejších tempech bylo vše naprosto transparentní a srozumitelné, závěrečná coda byla opravdovým symfonickým vyvrcholením. Pianistická kreace to byla ve všech ohledech dokonalá, celkový řád a struktura byly velmi přesvědčivá. Kdybych byl řadový posluchač, přál bych si však více osobního zanícení a otevřené emocionality, tato hudba potřebuje vyjádřenou něhu a zároveň jako protipól spontánní energický projev, které Bronfman obětoval ve prospěch své objektivní, jakoby dirigentské sebekontroly.
Druhou část uvedly Debussyho Obrazy, kde není romantické emocionality třeba. Bronfman hrál s absolutním soustředěním, to, co dokázal po zvukové stránce bylo neuvěřitelné. Zvuková paleta se asi nedá více rozšířit, to, jak subtilní tón dokáže vytvořit je jedinečné, mistrovská a rafinovaná pedalizace dokázala dát hudbě to, co snad ani sám Debussy neočekával. Teprve teď jsem si užil pocitu klidu a uvolněnosti. Pro mě se jednalo o mimořádný posluchačský zážitek, který mi připomněl podobné impresionistické kreace Eugena Indjice.
Jednou z repertoárových dominant Yefima Bronfmana je hudba Sergeje Prokofjeva, na jeho provedení autorovy sedmé sonáty publikum právem netrpělivě čekalo. Dočkalo se fantastického vyvrcholení celého koncertu, zaujetí a zanícení umělce pro hudbu tohoto typu bylo hmatatelné, jestliže do této doby nedával jakékoli vnější emoce najevo, zde se otevřel a s hudbou zcela souzněl. Možná jej vrcholná pianistika a exponovanost Prokofjevovy hudby vyprovokovaly k větší angažovanosti, hutná zvukovost a dokonalá, elektrizující metrika publikum strhla k extaltickému vnímání a jedinečnému prožitku.
Zvolená tempa byla opět maximální, aniž by však Bronfman dospěl k jakémukoli limitu svých schopností. Vůbec nešetřil sebe, ani nástroj, měl jsem pocit, že si veškerou energii schovával právě na tento vrchol večera. Snad jen pomalou střední část hrál rychleji a bez většího klidu, na který jsme v této části zvyklí, nicméně velmi barevně a plynule. Závěrečné finále, to byl jednolitý, až do konce gradující zvukový gejzír.
Při takto zvoleném tempu často dochází na posledních dvou stranách k úbytku sil, což má za následek spadnutí tempa a zvuku. Fyzická výdrž tohoto umělce je však neskutečná, nikde nemusel polevit, aby ušetřil síly na závěr, až do úplného konce hrál naprosto transparentně, sám hudbou zcela pohlcen. Publikum tato kreace logicky zvedla ze židlí, nadšení bylo obrovské. Asi nejen mně to připomnělo kreaci Grigorije Sokolova před mnoha lety, myslím, že na tuto budeme také dlouhé roky vzpomínat. Bezděčně a samozřejmě tak Bronfman potvrdil, proč ve svém zralém věku patří k titánům současného klavírního umění.
Bezprostředně následovaly v rychlém sledu dva přídavky, křehká Čajkovského Barkarola z Ročních dob a Lisztova Paganinská Etuda Es dur č. 2 provedená v tempu, jaké jsem ještě od nikoho neslyšel. Yefim Bronfman jakoby žádné hráčské limity u tak virtuózní skladby neměl, bylo to strhující provedení. Nadšené ovace ho nepřiměly k nějakému delšímu klanění či dalšímu přídavku, zanechal publikum osamocené, v konsternovaném údivu a ochromené tím, co právě vyslechlo.
Yefim Bronfman – Klavírní recitál
25. října 2025, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program
Robert Schumann: Arabeska C dur op. 18
Johannes Brahms: Sonáta č. 3 f moll op. 5
Claude Debussy: Obrazy, 2. kniha
Sergej Prokofjev: Sonáta č. 7
Yefim Bronfman – klavír
