Simon Boccanegra v Drážďanech: v hlavní roli scénograf

  1. 1
  2. 2

Každý, kdo v říjnu loňského roku navštívil premiéru Simona Boccanegry v pražském Národním divadle, si na tu zvláštní shodu okolností jistě dodnes pamatuje. Úvodní dialog středověkých janovských „lobbistů“ Paola a Pietra o kupčení s přízní lidu ve prospěch nového dóžete zde totiž zazněl právě v den zahájení parlamentních voleb. „Všechno jsem připravil. Tebe jen žádám, abys převzal svůj díl rizika a podílel se na moci,“ sdělil o něco později Paolo vybranému kandidátu Boccanegrovi. Většina diváků se v onu chvíli bez pochyby nemohla ubránit pocitu, že hudební drama ze světa dávného přetlačování mezi patriciji a plebejci snad muselo divadlo na toto datum naplánovat záměrně. Zmíněná atmosféra mi vytanula na mysli i v pátek 31. května v Drážďanech. Město ještě zdobily volební plakáty nejrůznějších stran a koalic, které se v minulém týdnu ucházely o místa v Evropském parlamentu, a v Semperově opeře se schylovalo k uvedení nové inscenace Verdiho díla – Simon Boccanegra… Ne, že by mistrovská opera z tvůrčí dílny Giuseppe Verdi – Arrigo Boito (hovoříme samozřejmě o definitivní verzi z roku 1881) nedokázala hovořit k dnešnímu publiku bez současné politické stafáže. Trocha zjitřených citů z aktuálních stranických bojů ale přináší Boccanegrovi jistou přidanou hodnotu. Pomáhá z něj spolehlivě sejmout masku romantického příběhu ze čtrnáctého století a odhaluje ho jako syrové podobenství o touze po moci, vnitřních bojích a osamělosti těch, jež jsou jejími nositeli, i obětech, kterými je třeba za moc občas zaplatit.Nadčasovost tématu si v Drážďanech zjevně uvědomil i mladý německý režisér Jan Philipp Gloger, známý v operním světě zatím především svým ztvárněním Wagnerova Bludného Holanďana v Bayreuthu před dvěma lety. Ve svém drážďanském Boccanegrovi nové významy nehledá ani nevytváří, ale vypráví příběh v podstatě tradičně a přehledně. Doplňuje ho však o alter ega většiny hlavních postav i osob, o nichž se jen hovoří, a to v podobě statistů s výrazně nabílenými tvářemi. Ačkoli tyto symbolické figury fungují na scéně především jako výrazné výtvarné objekty (a to v prostředí, o němž ještě bude řeč), pomáhají občas Glogerovi dovést k zajímavým vysvětlením i dějové peripetie, které jsou jinak v libretu pouze naznačeny.

Hned po otevření opony tak můžeme vidět stylizovanou Boccanegrovu „rodinu“ – tedy jím svedenou Marii Fiesco, jejich malou dcerku i jeho samotného při společné večeři. Idyla však netrvá dlouho: když Maria vyslechne Boccanegrův souhlas stát se za značně podezřelých okolností janovským dóžetem, pochopí to jako zradu na jejich šťastném rodinném životě a velmi realisticky si podřeže hrdlo. Tento moment zajímavě dovysvětlí následné Simonovo zavržení Mariiným otcem Fiescem. Ženin duch pak provází Boccanegru průběžně po celý zbytek příběhu a jeho tragickou rodinnou rovinu nadále dotvářejí i jeho další protagonisté: pološílená chůva, jíž byla kdysi unesena Simonova a Mariina dcera, i dívka, jejímž nepřehlédnutelným společníkem je prázdná ptačí klec. Své bledé protějšky pak získávají i Amelia Grimaldi (neboli ona někdejší dívenka, znovunalezená po dvaceti letech) a její milenec Gabriele Adorno. Jeho charakterovou nevyrovnanost Gloger vysvětluje pantomimickou scénkou, v níž se v malém Gabrielovi zjevně zklamává jeho otec a dospělý Adorno pak v dospělosti podniká poněkud překotně vše pro to, aby dokázal, že je své příslušnosti k patricijskému rodu hoden. Za zmínku ještě stojí obrazově silný výjev, který se opakovaně zjevuje Boccanegrovu celoživotnímu protivníku Fiescovi: nejprve vidí Simona, jak sahá do misky s krví a vkládá potřísněné prsty do úst klečící Marie, později spatřuje v téže pozici Boccanegru v dóžecím plašti, ale v pokleku před ním je tentokrát Amelia (tedy Simonova dcera a Fiescova vnučka). Symbolika možná drsná a polopatická, ale v daném kontextu nesmírně působivá…

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Simon Boccanegra (Semperoper Drážďany)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
PeVos

Velmi zajímavá recenze, jen bych neoznačoval hlas M. Agresty jako “dramatický soprán”, ale spíše lyrický či maximálně spinto – i když ani to ještě není asi na místě, neboť před nedávnem byla ve Scale kritizována, že její Leonora v Trubadurovi je příliš lyrická. Ostatně ani její repertoár dosud nezahrnuje role typicky dramatické.