Skladatel György Kurtág slaví 93. narozeniny

Skladatel a klavírista György Kurtág studoval na Lisztově hudební akademii v Budapešti, kde pak v letech 1967–1993 působil jako profesor klavíru a později i komorní hudby. V letech 1957–1958 studoval v Paříži skladbu u Oliviera Messiaena a Daria Milhauda. Kurtág kompozičně navazuje na Bélu Bartóka, v jeho díle se odráží i vliv Igora Stravinského či Antona Weberna. Jeho skladby však nejsou eklektické. Skládá převážně kratší expresionistické hudební kusy, používá různá obsazení, často několik nástrojů s cimbálem. Je autorem písní, komorních, klavírních i orchestrálních skladeb, v nichž – jak napsal Miloš Schnierer v publikaci Hudba 20. století – „rozpracovává dosavadní postupy i v nekonvenčních zvukových kombinacích (např. kytara + symfonický orchestr aj.), v nichž cítíme hloubku ,bartókovsky‘ maďarského cítění“. Podněty Nové hudby Kurtág spojuje s prvky maďarského folkloru v originální stylové hudební syntéze.

Z díla Györgye Kurtága

V Kurtágově tvorbě převládají kompozice vokální, komorní (duety, tria, kvartety) a díla pro sólové nástroje (klavír, housle, viola, flétna, kytara, varhany aj.). Z vokálních děl uveďme alespoň písně pro soprán a klavír Bornemisza Péter mondásai (1963–1968), písně pro hlas, cimbál a housle Egy téli alkony emlékére (1969), Hét dal pro soprán a cimbál nebo klavír (1981), Három dal Pilinszky János verseire pro bas a klavír (1975–1986), Requiem po drugu pro soprán a klavír (1982–1987), Kafka-Fragmente pro soprán a housle (1985–1987), Három régi felirat pro soprán a klavír (1986–1987), Requiem der Versöhnung pro sóla, sbor a orchestr (1995), Hölderlin-Gesänge pro baryton sólo (a nástroje) (1993–1997), cyklus na texty známého maďarského spisovatele Pétera Esterházyho Fancsikó és Pinta (Töredékek) – Bevezetés a Szépéneklés Müvészetébe I pro sólový hlas, klavír a celestu (1999) nebo písně na texty ruské básnířky Anny Achmatovové pro soprán a ansámbl (1997–2008). Na začátku devadesátých let vzniklo také dílo na text Samuela Becketta, k němuž se Kurtág později obrátí i při kompozici své první opery: What is the Word pro sólový alt (speaker), pět hlasů a instrumentální skupinu (1990–1991).

https://www.youtube.com/watch?v=wkb9nraa1-Y

Z komorních děl jmenujme například smyčcové kvartety 12 Microludes – Hommage à András Mihály (1977–1978), Officium breve in memoriam Andreæ Szervánszky (1988–1989), Hommage à Jacob Obrecht (2004–2005) či 6 Moments Musicaux (1999–2005). Z klavírních děl je nejvýznamnější devítidílný cyklus Játékok (Hry) z let 1973–2017. K dílům orchestrálním patří mimo jiné Mouvement pro violu a orchestr (1953–1954), koncert pro klavír Confessio (1980–1986), Double concerto pro klavír a violoncello (1989–1990), Új üzenetek zenekarra pro orchestr (1998–2008) nebo pocta k devadesátinám Pierra Bouleze Petite musique solennelle pro orchestr (2015).

Za svoji tvorbu získal György Kurtág mnohá ocenění a pocty, včetně maďarské státní Kossuthovy ceny (1973), francouzského Řádu umění a literatury (1985) a členství v Bavorské akademii umění v Mnichově a v Akademii umění v Berlíně (obojí od roku 1987). V roce 2001 byl jmenován čestným členem Americké akademie umění a literatury.

Náhrobní stéla

Na rozdíl od Györgye Ligetiho, který roku 1956 emigroval a stal se rakouským státním občanem, György Kurtág setrval v Budapešti i v nejhorších letech studené války. Alex Ross o Kurtágovi píše ve své knize o hudbě dvacátého století Zbývá jen hluk, že „mistrovsky ovládl umění nebýt ani tím, ani oním – nebyl ani tradiční, ani avantgardní skladatel, ani patriot, ani kosmopolita, ani tonální, ani atonální“. Kurtágova hudba je podle Rosse „zhuštěná, ale ne přehuštěná, lyrická, ale ne líbezná, ponurá, ale ne bezútěšná, tichá, ale ne poklidná“.

https://www.youtube.com/watch?v=GXDyfW-l0Go

Pro Berlínskou filharmonii zkomponoval Kurtág v roce 1994 orchestrální dílo nazvané Stele, op. 33 (Náhrobní stéla). V premiéře zaznělo v Berlíně 14. prosince 1994 za řízení Claudia Abbada. Takto skladbu, v níž se „prochází Beethovenův duch“, popisuje Alex Ross ve výše uvedené knize:

„Oktávová G na začátku je zřejmý odkaz k úvodu Beethovenovy Předehry č. 3 – Leonore, kde představují nejvyšší stupínek na schodišti do Florestanovy kobky. I Kurtág nás vede do podzemního prostoru, vede z něj však cesta ven. Závěrečná věta, tlumená a maximálně děsivá, se upírá k rozloženému akordu, jenž se opakovaně třepetavě vrací v kvintolovém rytmu. Úplně na závěr se harmonie posouvá k notám hraným na bílých klávesách, na stupnici C dur, a všech sedm jich vytváří zářivou šmouhu.

Beethovenova ouvertura odpochoduje za zvuků jásavého C dur. Stele naproti tomu pokulhává vyprahlou a vylidněnou krajinou. Závěrečné tóny na bílých klávesách ale nedosahují absolutního zoufalství v duchu Leverkühnova ,Já na to přišel, nemá to být.‘ [Alex Ross zde naráží na hrdinu románu Thomase Manna Doktor Faustus] Jak to sám Kurtág jednou vyjádřil v rozhovoru s dirigentem Claudiem Abbadem, mají rytmus kupředu se klátící vychrtlé postavy.“

Konec hry – Kurtágova první opera

György Kurtág se opeře vyhýbal dlouho, nakonec přijal v roce 2010 nabídku ředitele prestižního milánského operního domu Teatro alla Scala Alexandera Pereiry, ale dal si podmínku, že nebude uzavřena žádná smlouva ani oficiální objednávka. Kompozicí své první opery pak skladatel strávil sedm let, a to za asistence své ženy Marty. Jako předlohu si vybral drama Samuela Becketta Konec hry, které viděl na doporučení Györgye Ligetiho už v roce 1957 v Paříži; později tento zážitek označil za jednu z nejsilnějších zkušeností svého života (v rozhovoru s americkým hudebním kritikem Jeremym Eichlerem). Francouzské libreto si upravil sám (text zkrátil asi o šedesát procent), přičemž do úvodu opery začlenil Beckettovu anglicky psanou báseň Roundelay. Oficiálně zní celý název Kurtágovy opery takto: Samuel Beckett: Fin de partie: scènes et monologues, opéra en un acte (Samuel Beckett: Konec hry: scény a monology, opera o jednom dějství). Kurtág ji věnoval památce svého profesora Ference Farkase a svému příteli Tamási Blumovi, „kteří mě, v mém mládí, učili základům opery,“ jak prohlásil. Pro inspiraci k vlastnímu dílu studoval Kurtág opery Claudia Monteverdiho; jedním z modelů mu byl údajně i Debussyho Pelléas a Mélisanda.

Spisovatel Samuel Beckett (1906–1989) se narodil v Irsku, ale už od dvacátých let žil převážně v Paříži, kde se později usídlil natrvalo. Psal anglicky i francouzsky, často vytvořil obě jazykové verze svých děl. Patří k nejvýznamnějším představitelům tzv. antidivadla či absurdního divadla. Psal prózu, básně, eseje i dramata – a právě ta ho proslavila nejvíce. K nejznámějším patří Čekání na Godota, Konec hry a Šťastné dny. I v českých překladech jsou známé Beckettovy romány Murphy a Tso, trilogie Molloy, Malone umírá a Nepojmenovatelný či Novely a texty pro nic. V roce 1969 získal Beckett Nobelovu cenu za literaturu. Oscar G. Brockett popisuje v Dějinách divadla Beckettovu dramatickou tvorbu v souvislosti s obavami z atomové zkázy v padesátých letech, kdy vytvořil Čekání na Godota i Konec hry, takto:

„Beckettovy postavy jsou často zasazeny do světa už zpustošeného nějakou katastrofou ohrožující osud lidstva. Becketta ani tak nezajímají lidé jakožto sociální a politické bytosti, jako spíše lidská situace v metafyzickém smyslu slova. Jeho duchovní trosky jsou obvykle izolované v čase a prostoru, trýzní a zase chlácholí sebe i druhé, kladou otázky, na něž nelze odpovědět, a zápasí dál ve světě, který jako by se kolem nich rozpadal. Beckett pravděpodobně víc než kterýkoli jiný poválečný dramatik vyjádřil poválečné pochybnosti o schopnosti člověka pochopit a spravovat tento svět.“

Nutno dodat, že právě proto jsou Beckettova absurdní dramata tak nadčasová a stále přítomná na světových jevištích. A Brockettova citovaná charakteristika přesně sedí na Konec hry, na rozdíl od Čekání na Godota téměř postrádající humor. Čtyři postavy Konce hry se postupně propadají do fyzické zkázy, ticha a smrti v bezútěšném, hermeticky uzavřeném prostoru čtyř stěn. Slepý Hamm je neschopný stát; Hammův sluha Clov naopak nemůže sedět; Hammův otec Nagg nemá nohy a žije v popelnici; také Hammova matka Nell nemá nohy a žije v další popelnici vedle Naggovy. Konec hry (franc. Fin de partie, angl. Endgame) byl v premiéře uveden ve francouzské originální verzi v londýnském Royal Court Theatre dne 3. dubna 1957. Česká premiéra Konce hry v překladu Jiřího Koláře se uskutečnila až 6. června 1996 v pražském Divadle Komedie v režii Jana Nebeského (Hamm: Miloš Mejzlík, Clov: David Prachař, Nagg: Jiří Klem, Nell: Emma Černá). Konec hry vyšel v překladu Josefa Kaušitze v roce 1994 v edici divadelních textů agentury DILIA.

https://www.youtube.com/watch?v=JJz6NjBwyNA

Kurtágova opera, v níž spolu čtyři postižení lidé hrají šachovou koncovku o své vlastní životy, měla v La Scale úspěšnou premiéru 15. listopadu 2018. Inscenace v režii Pierra Audiho a v nastudování dirigenta Markuse Stenze vznikla v koprodukci s Nizozemskou národní operou v Amsterodamu, kde bude dílo uvedeno v březnu 2019. Při premiéře byl představitelem Hamma (basbaryton) Frode Olsen, jeho sluhu Clova (baryton) zpíval Leigh Melrose, Hammova otce Nagga (tenor buffo) Leonardo Cortellazzi a Hammovu matku Nell (kontraalt) Hilary Summersová. Tehdy téměř třiadevadesátiletý György Kurtág se premiéry nemohl zúčastnit kvůli svému křehkému zdravotnímu stavu. Andrew Clements označil v britském listu The Guardian Kurtágovu první a pravděpodobně i poslední operu za „přesvědčivý hudební testament“. Alex Ross v The New Yorkeru charakterizoval Konec hry jako „poslední mistrovské dílo hudby dvacátého století“ a „hudební monument plný temné komedie a letmých zjevení“. Záznam světové premiéry byl uveden v Českém rozhlase dne 29. prosince 2018 v rámci spolupráce stanic Rai Radio 3 a Euroradio / EBU.