Skladatel Jan Ladislav Dusík se narodil před 260 lety

Jan Ladislav Dusík se narodil v Čáslavi a základy hudebního vzdělání získal od svého otce Jana Josefa Dusíka, kantora, varhaníka a skladatele, který si získal úctu například i Josepha Haydna. Na jeho hudební výchově se patrně podílela též matka Veronika, rozená Štěbetová, talentovaná harfenistka a zpěvačka. Také jeho mladší sourozenci se věnovali hudbě: bratr František Josef Dusík (1765 – po roce 1816) byl skladatelem a sestra Kateřina Veronika Anna Dusíková, provdaná Veronica Cianchettini (1769–1833), byla klavíristkou, harfenistkou, zpěvačkou, hudební skladatelkou a pedagožkou působící v Londýně.

V pěti letech ovládal Dusík základy klavírní hry, o čtyři roky později i hry na varhany. Díky svým varhanickým a pěveckým schopnostem byl přijat jako choralista k jihlavským minoritům. Zde získal odborné hudební školení u Ladislava Spinara, ředitele kůru u minoritů (po něm patrně přijal druhé křestní jméno). Ve studiích pokračoval na jezuitských gymnáziích v Kutné Hoře a v Praze. V Kutné Hoře přijal také místo varhaníka. Snad zamýšlel vstoupit i do kláštera ve Světlé nad Sázavou. Roku 1778 nastoupil na pražskou univerzitu, kde se věnoval filozofii a teologii, avšak již v prvním semestru se rozhodl pro atraktivnější dráhu cestujícího klavíristy. Jeho následující kariéra byla spojena s řadou evropských měst a pedagogických angažmá u několika šlechtických rodin.

Vstoupil do služeb hraběte Männera a v roce 1779 s ním odcestoval do Belgie, kde se stal varhaníkem v chrámu svatého Romualda v Mechelenu. V prosinci 1779 se zde uskutečnil jeho první veřejný koncert. O rok později přijal místo varhaníka a učitele hudby v Bergen op Zoom, poté v Amsterdamu a nakonec v Den Haagu, kde vyučoval hudbu v rodině nizozemského místodržitele Viléma V. Oranžského. Z této doby se datují jeho první dochované skladby. V roce 1783 se setkal v Hamburku s Carlem Philippem Emanuelem Bachem, u nějž údajně krátce studoval. Tímto rokem začala také jeho hvězdná kariéra jako klavírního virtuosa. Jako jeden z největších klavíristů své doby procestoval takřka celou Evropu – Amsterodam, Hamburk, Berlín, Paříž, Milán. Roku 1783 odjel do Petrohradu, kde mimo jiné koncertoval před carevnou Kateřinou II. Velikou a stal se kapelníkem u litevského knížete Karola Stanislava Radziwilla. Na jeho dvoře v Litvě setrval přibližně dva roky. Již roku 1785 koncertoval opět v Německu a o rok později odcestoval do Paříže, kde setrval až do roku 1789. Mezitím uskutečnil krátké turné do Milána.

Většina jeho cest byla spojena s neobvyklými dobrodružnými zvraty a peripetiemi. Při svém koncertním působení v Paříži se seznámil s českým harfenistou Janem Křtitelem Krumpholtzem a především s jeho manželkou a bývalou žačkou Annou-Marií. Události Velké francouzské revoluce donutily Dusíka, který se předtím intenzivně stýkal s francouzskou aristokracií a byl oblíben i u francouzské královny Marie Antoinetty, odcestovat do Londýna, kam s ním uprchla i Anna-Marie a Krumpholtz pak z nešťastné lásky ukončil svůj život skokem do Seiny (19. února 1790).

V Londýně strávil Dusík deset let a pozval tam v roce 1793 i svoji sestru. V Londýně se Dusík seznámil se ctitelem hudebního umění svého otce Josephem Haydnem či s Muziem Clementim, italským hudebním skladatelem, klavíristou, hudebním učitelem, dirigentem, hudebním vydavatelem, editorem a výrobcem klavírů, který je nazýván „Otcem moderní klavírní techniky“; proslavily ho především jeho sonatiny a etudy. Dusík zde poznal také anglický typ klavírní mechaniky, což ovlivnilo vývoj jeho kompozičního stylu. V rámci dalších hudebních aktivit Dusík přesvědčil známou londýnskou firmu Broadwood vyrábějící klavíry, aby u některých svých nástrojů rozšířila klaviaturu z pěti na pět a půl, později dokonce na šest oktáv. Díky tomu byla následně řada kompozic, a to nejen Dusíkových, vydávaná ve dvou verzích – pro starší nástroje i nové klavíry s rozšířenou klaviaturou. Dusík je také spojován s výrazným uplatněním pedálu, který jako první skladatel ve svých skladbách důsledně vypisoval.

V roce 1792 se oženil s dcerou italského učitele zpěvu Sofií Corriovou, která byla virtuoskou na harfu a klavír. Jejich dcera Olivie se rovněž stala vynikající harfenistkou a klavíristkou. Se svým tchánem Domenikem Corrim založil hudební vydavatelství Corri, Dussek & Co., ale to zkrachovalo a Dusík musel v roce 1799 před věřiteli uprchnout do Hamburku. Znovu se věnoval koncertní dráze. V roce 1802 měl tři úspěšné koncerty v Praze a poté vstoupil do služeb pruského prince Ludvíka Ferdinanda (1772–1806) v Magdeburku. Po jeho smrti v bitvě s Napoleonovým předvojem 10. října 1806 u Saalfeldu se roku 1807 odebral do Paříže na dvůr francouzského ministra zahraničí knížete Talleyranda. Zde také v roce 1812 zemřel, patrně na následky dny a alkoholismu; bylo mu 52 let.

Převážnou část svého díla věnoval Dusík klavíru. Jeho kompoziční práce je mnohdy hodnocena jako nevyrovnaná, což možná souvisí se skladatelovým poměrně hektickým životním stylem. Řada jeho skladeb, především variací na oblíbené nápěvy i lidové písně, zůstala zapomenuta, a to i přes jejich značnou dobovou popularitu. V Dusíkových skladbách se mnohdy promítají jeho momentální duševní rozpoložení nebo životní události. Prudké změny nálad a náhlé tempové i harmonické kontrasty v autorových raných dílech můžeme po estetické stránce spojovat s hnutím „Sturm und Drang“. Dusíkovy vrcholné práce jsou však typickými reprezentanty klasicismu, ovlivněné dílem Carla Philippa Emanuela Bacha, Wolfganga Amadea Mozarta a Josepha Haydna. Závěr autorovy tvorby předznamenává hudební romantismus. Dusíkovy klavírní skladby mají virtuózní charakter. Obliba těchto klavírních prací si vyžádala i několik dotisků edic. Vedle klavírních skladeb komponoval také instrumentální a vokálně-instrumentální díla. Dobová kritika nejvíce oceňovala Dusíkovu originalitu, výrazné použití klavírního pedálu, dokonalou prstovou techniku, zpěvný tón a melodiku.

Z jeho děl uveďme: Missa Solemnis (1811), opera Uvězněná na Špilberku (1798), 6 kanconet pro sólový hlas a klavír, op. 52 (1804), 6 kánonů pro 3 až 4 hlasy (1807), Kánon Il escorcismo della podagra pro 4 hlasy, sonáty pro klavír na čtyři ruce, skladby pro klavír nebo harfu, 14 klavírních koncertů, koncerty pro harfu a orchestr, sonáty pro housle a klavír, flétnu a klavír a violoncello a klavír a další komorní hudba; a zejména množství klavírních sonát, z nichž vynikají především čtyři programní: Sonáta op. 44 Es dur – The Farewell (Loučení), Sonáta op. 61 fis moll – Elégie harmonique sur la mort de son Altesse Royale le prince Louis Ferdinand de Prusse (Harmonická elegie na smrt jeho Královské Výsosti prince Ludvíka Ferdinanda Pruského), Sonáta op. 70 As dur – Le retour à Paris (Návrat do Paříže) a Sonáta op. 77 f moll – L’invocation (Vzývání), poslední a zároveň zřejmě vrcholné dílo autora.