Skončí Pražský komorní balet definitivně?

Dnes dopoledne 9. května 2019 se konala tisková konference, na které vedení Pražského komorního baletu (PKB) a hosté promluvili o plánovaném rozpuštění souboru. Z důvodu naprosto nedostatečné veřejné podpory PKB a nezájmu stávajícího vedení MKČR o problematiku tanečního umění dojde s největší pravděpodobností k 1. červnu 2019 k ukončení kontinuální činnosti, přičemž soubor splní své umělecké závazky do konce kalendářního roku. Po 55 letech zmizí význačná značka českého tance a platforma, která by mohla přemosťovat svět velkých divadel a nezávislou scénu. V tuto chvíli je osud souboru v rukou naší kulturní politiky a poukazuje to na její stav. Na setkání s tiskem se dostavilo jen minimum zájemců, přinášíme tedy přehled problematiky, o níž se hovořilo, a výpovědi zúčastněných.

Přehled situace
Ukončí-li PKB činnost k 1. červnu, dojde tak ke zrušení více jak 20 pracovních míst, přitom v době ekonomického růstu ČR, jak podotýká ředitelka Pražského komorního baletu Ladislava Jandová. Spolu s JUDr. Ivanem Dunovským založili v roce 2010 pro fungování souboru obecně prospěšnou společnost Balet Praha. Pražský komorní balet trvale bojuje se zásadním problémem – nemá stabilní zázemí a vlastní scénu, ani trvalou rezidenci. Sály a divadla, v nichž vystupuje, si musí pronajímat, což představuje značné výdaje. Zatím také byl jediným tělesem na nezávislé scéně, které mohlo tanečníkům a absolventům nabídnout trvalé angažmá, ne pouze smlouvy na jednotlivé projekty, na kterých funguje scéna současného tance.

Čísla hovoří jasně: za poslední roky dosahuje veřejná finanční podpora necelých 30 % ročního rozpočtu. Pro profesionální taneční divadlo s 23členným cestovním souborem s denním pracovním režimem je stávající veřejná podpora ve výši necelých 3,5 mil. Kč ročně nedostatečná, rozpočet PKB činí 14,9 mil. Kč. PKB má přitom srovnatelné výkonové ukazatele s baletními/tanečními soubory kamenných divadel (návštěvnost, počet představení) a vezmeme-li v úvahu, že se bavíme o nákladech na platy tanečníků a baletních mistrů, pronájmy prostor na denní zkoušení, pronájmy prostor pro vystupování, doprava na zájezdech, tisk programů a plakátů, náklady na tvorbu nových inscenací (autorské honoráře, výprava, již je třeba autorsky navrhnout a fyzicky vyrobit…) a najmutí techniků k odbavení představení stávajících i nových, není rozpočet už na pohled přemrštěný. Pražský komorní balet má nadto bohatou zájezdovou činnost v tuzemsku i v zahraničí. „Zajišťuje dostupnost tanečního umění ve všech ve všech regionech v Čechách. PKB je soubor, který nemůže bez veřejné dotace existovat. Taneční žánr jako takový je velmi náročný, provoz tohoto tělesa je vysoce náročný a není možné bez veřejné podpory nadále vykonávat tuto činnost,“ doplňuje L. Jandová.

V letošním roce obdržel PKB dotaci ve výši pouhých 2 mil. Kč od MKČR v rámci Programu státní podpory profesionálních divadel, symfonických orchestrů a pěveckých sborů. S ohledem na navýšení celkového rozpočtu uvedeného dotačního programu MK ze 160 na 220 mil. Kč v roce 2019 by se dal očekávat nárůst dotace i pro PKB s ohledem na četná jeho představitelů jedná s MKČR. Programová rada MKČR však PKB jako jedinému subjektu z celkových 41 hodnocených navrhla dotaci snížit, i přes hodnocené ukazatele. PKB je navíc oproti ostatním hodnoceným subjektům znevýhodněn skutečností, že se jedná o hlavní veřejnou finanční podporu na kontinuální činnost a nikoliv pouze „doplňkovou“ finanční podporu nad rámec základního příspěvku zřizovatele, tak jak je tomu u ostatních podpořených subjektů v uvedeném dotačním programu.

„Ministerstvo kultury nás samo zařadilo při hledání nějaké podpůrné cesty, jak veřejně dotovat tento soubor, do tohoto programu. Nicméně jsme netušili, že ta podpora bude takto nízká. Ozvali jsme se okamžitě po zveřejnění výsledků panu ministrovi kultury a požádali jsme jej o vysvětlení, proč jsme jako jediný soubor z 41 hodnocených subjektů dostali nižší dotaci oproti loňskému roku. Bohužel pan ministr opětovně nereagoval, snažíme se kontaktovat jiné politiky v této věci, bohužel bezúspěšně.

Od podzimu 2018 stále vyjednáváme s Ministerstvem kultury, snažíme se hledat systémovou podporu z veřejných zdrojů i z jiných zdrojů Ministerstva kultury, než je jenom Program podpory profesionálních divadle, měli jsme spoustu jednání, ať už já spolu se zakladatelem společnosti JUDr. Dunovským, jednání proběhlo i s našimi baletními mistry, s panem ministrem jednal dokonce i Petr Zuska a zástupci Tanečního sdružení ČR Zdeněk Prokeš a Ing. Antonín Schneider. Nicméně bezúspěšně. Pan ministr jeví naprostý nezájem o taneční umění a tuto problematiku a nezbývá nám vlastně jiná cesta než tyto informace zveřejnit prostřednictvím tiskové konference a vyzvat znovu pana ministra, aby konal nějaké kroky, aby nedošlo k zániku skutečně výjimečného tělesa, které tady působí už víc jak 55 let,“ shrnula situaci ředitelka souboru v úvodu setkání, „Taneční tvorba si na sebe nemůže komerčně vydělat.“

Taneční profese potřebuje své podmínky
Na nepochopení tanečního provozu narážíme skutečně velmi často, protože taneční praxe, život tanečníků, je pro lidi mimo obor stále značnou neznámou. Přitom skoro v každém článku nebo rozhovoru s baletními umělci čteme o tom, jaká je tanec řehole a že se skutečně jedná o celodenní práci, která začíná nezbytným ranním tréninkem a pokračuje hodinami fyzicky náročných zkoušek, právě tak jako když trénují vrcholoví sportovci. Pro kvalitní výkon je tedy nutné zajistit tanečníkům pracovní podmínky.

Od sezony 2017/2018 je vedením souboru pověřena tanečnice a baletní mistryně Linda Svidró, která k problematice fungování souboru podotýká: „Já jsme vystudovala v Praze a dostala jsme se na dvanáct let do zahraničí s tím, že jsme prošla několik států a mnoho souborů, měla jsme to velké štěstí, že jsem mohla pracovat se souborem Jiřího Kyliána v Holandsku. Tam jsem se naučila jednu základní věc, že kontinuální činnost tanečníka, že dáte dohromady velkou skupinu lidí a zajistíte jí práci, tj. každodenní činnost, je vlastně základ. Jiří Kylián ani nikdo ze světových choreografů by nikdy nedokázal nic, kdyby neměl svůj soubor, se kterým může kontinuálně pracovat a své umělecké vize a svůj talent může předávat tanečníkům, kteří jsou na jeho práci připraveni. Je to stejné s orchestry, se sbory a je to jistě stejné i s kvalitními činoherními soubory. Proto když jsem se vrátila do České republiky, jsem pracovala v takových organizacích, tzn. ve velkých souborech zřizovaných městem. U příspěvkových organizací ve velkých městech je činnost souboru automatická.“

O svém dvouletém působení v PKB dále říká: „Když jsem přišla do Pražského komorního baletu, tak jsem pochopila, že dramaturgie, jakou si PKB vystavěl, (tvůrci, jako jsou O. Vinklát, M. Svobodník, M. Radačovský a choreografové od Jiřího Kyliána jako L. Timulák, J. Pokorný), to jsou profesionálové, kteří když přijdou na baletní sál, tak očekávají od tanečníků profesionální práci, která znamená ranní trénink a potom čtyři až šest hodin kontinuální práce, že jinak se to nedá udělat. Není možné svolat pár kamarádů na jeden projekt, pracovat dva měsíce a jít zase každý svou cestou. Ta práce ale znamená podporu od státu a od již zavedených souborů. Pro mne PKB již od doby školy, kdy jsem poznala práci Pavla Šmoka, je soubor, který pracoval kontinuálně, a dokonce zajišťoval a zajišťuje něco víc, nejen kvalitní nastudování představení v Praze, ale dokáže cestovat do míst, kam se jinak živá kultura nedostane. Což PKB za dva roky, kdy jsem v něm působila jako tanečnice a umělecký šéf, skutečně dělal. Byli jsme ochotní se ráno sbalit, odvézt kvalitní kulturu do jiných měst, předat ji lidem, kteří by se jinak jistě na taneční umění nedostali, protože vzdálenost velkých divadel je pro ně 200, 300 km, a přijet zpátky. Pro mne to byl základ práce, důvod, proč jsem ji vzala a proč si myslím, že je významná,“ dodává.

Návraty Petra Zusky k Pražskému komornímu baletu
Petr Zuska jako choreograf nejnovější premiéry PKB Kytice, působil v souboru na počátku své kariéry, takže má pohled i na minulost i současnost souboru. A je také zcela otevřeným komentátorem současné kulturní politiky: „Neřeknu nic nového, když podotknu, jakým způsobem se státní správa této země dlouhodobě macešsky a odmítavě staví ke kultuře a umění. Považuji to za alarmující nejen v rámci tance, protože jsem přesvědčený, že pokud naše země a naše kultura se má celosvětově čím historicky pyšnit, pak je to kultura a umění na jednom z prvních míst. Bohužel právě tato odvětví jsou jaksi na ocase státního zájmu, což je samozřejmě všeobecné, to se promítá i do našeho problému.“

„Já jsme tu z tanečníků asi jediný, kromě Igora vejsady, kdo měl možnost na přelomu 80. a 90. let opravdu pracovat v PKB. Byl jsem tam tři roky, Pavel Šmok stavěl věci na mně a zažil jsem ještě tu „starou partu“. Pochopitelně ten soubor od té doby prošel mnoha peripetiemi, hostovalo v něm mnoho choreografů, už za mě Jiří Kylián, mnoho zahraničních choreografů, a velice záhy jsem byl požádán Pavlem Šmokem, abych pro PKB začal choreografovat i já, v době, kdy jsem byl sólistou Baletu ND. Mám tedy samozřejmě k souboru od počátku své kariéry silný vztah. Teď jsem se k němu po mnoha a mnoha letech vrátil jako tvůrce a ačkoli ho už nesrovnávám s dřívějším PKB a beru ho jako nový soubor a není pro mě úplně podstatné, jak se jmenuje, musím říct, že je to parta velice kvalitních tanečníků, jak profesně, tak i lidsky. Myslím, že co jsme společně dokázali v rámci Kytice, v rámci toho nestabilního, katastrofálního existenčního stavu, je něco, před čím opravdu smekám.“

Petr Zuska byl v minulosti Pavlem Šmokem několikrát vyzván, aby soubor po něm převzal, ale vždy s díky odmítl, neboť byl v angažmá v zahraničí, posléze se stal šéfem Baletu ND, a naposledy před 4 lety byl požádán Ladislavou Jandovou a Jiřím Dunovským, aby až v roce 2017 opustí svou pozici v baletu ND, převzal PKB. Tehdy opět odmítl, necítil vhodný čas vstoupit z jednoho šéfovského postu rovnou do druhého. Nový impulz přišel přibližně před rokem: „Pozval si mě pan ministr Ilja Šmíd a řekl mi, že s PKB to nevypadá dobře a že by chtěl podniknout kroky, aby soubor dostal do nějakých standardních a normálních podmínek, a požádal mě, jestli bych se neujal jeho vedení jako umělecký šéf. Já jsem řekl, že ano, po roce už situace byla jiná a viděl jsem v tom hlavně obrovskou šanci, jak soubor dostat do nějakých profesionálně i lidsky vyhovujících poměrů. Pan ministr Šmíd přišel dokonce s obrovskou motivací, že na Klárově je chátrající dům naproti Úřadu vlády, někdejší Dům kultury těla, s nápadem, že by bylo fajn z něj udělat tzv. Dům tance, kde by měl jednak svou základnu a studia PKB. Protože ten objekt je veliký, byla by to současně taková stagiona na zkoušky pro další soubory, i nezávislé, jako jsou 420PEOPLE, že by tam mohli všichni mít svoje studio a mohli by tam kontinuálně pracovat. Myslím si, že to byla absolutně novátorská idea a něco přelomového.

Samozřejmě jsme do toho šel a byl jsem i na jednání, u kterého byl premiér Andrej Babiš a na vlastní uši jsem slyšel, že Andrej Babiš řekl, že budovu dostane do gesce Ministerstvo kultury a dokonce ještě na tiskové konferenci, tuším, že to bylo 27. 6., kdy uváděl do funkce nového ministra kultury pana Staňka, mluvil o Pražském komorním baletu a o Domu tance jako o jeho domovské scéně. Když jsem potom s panem ministrem Staňkem v listopadu o problematice PKB mluvil, i o nadcházející premiéře, která měla být původně na začátku prosince, tak mi tedy pan ministr Staněk v listopadu na Dům tance a na pokračování PKB nebyl schopen v podstatě vůbec nic říct. Takže to je asi stav vedení současného Ministerstva kultury, já s ním mám poměrně pestré zkušenosti za posledních 15 let, což bylo vždycky mírně řečeno tristní. Ale to, co zažíváme teď, je asi úplně nehorší. … I když může přijít samozřejmě i něco horšího…,“ zakončil Petr Zuska.

Nezávislost jako neudržitelný stav
Shodou nejrůznějších okolností a vývoje posledních let se stalo, že Pražský komorní balet i jeho vedení dnes tvoří absolventi Tanečního centra Praha – konzervatoře a gymnázia. Ředitel této instituce Ing. Antonín Schneider rekapitulovat vztahy TCP i Tanečního sdružení ČR k Pražskému komornímu baletu, zejména po roce 1989: „Snažili jsme se panu Šmokovi i Opělovi pomoci nějakým systémovým způsobem.“ Nejprve dostat PKB do svazku s Národním divadlem, České umělecké studio se také jevilo jako optimální zřizovatel takovýchto komorních souborů, ale bylo zrušeno. Koncem 90. let se dva a půl roku s choreografem Liborem Vaculíkem pokoušeli udržet „krizový stav“ a soubor v prostorách Výstaviště Holešovice v dnešním lapidáriu, pak nastal pokus o stabilizaci v rámci Státní opery Praha, než se zjistilo, že ve velkém provozu to není únosné. Druhý extrém rovněž nefunguje.

„Naprostá nezávislost je sice umělecky sympatická, ale provozně a produkčně je to absolutně nepřijatelné. Kontinuálně existující soubor, který má pravidelné angažmá, smlouvy a zázemí pro tanečníky, je jedinou cestou profesionálního vývoje tanečního umění. PKB má ještě tu obrovskou výhodu, že pokrývá 70 % území České republiky, kam nedosáhnou vícesouborová divadla a kam se tanec nedostane.“ Je nutná mobilita, flexibilita tanečníků, úprava repertoáru na hostovací verze, dále schopnost produkce oslovovat menší kulturní centra. Ve městech je dotováno 18 činoherních divadel, obor loutkohry využívá 5 divadel, z hlediska dotace získávají 95 procent, pouze 1 % je věnováno tanci, respektive PKB. (Stále jde o čísla z Programu státní podpory profesionálních divadel, symfonických orchestrů a pěveckých sborů.) Pokud jde o celkovou výši příspěvků, „dotace činoherních souborů se pohybují mezi 20–50 miliony ročně. Zatímco PKB má jen 2 miliony, což jako jedinému souboru kleslo. To nemá cenu ani mluvit o provozní dotaci, to je prostě pocukrování žebráka. Na konci vždycky vyjde naprosto absurdní situace tanečního žánru. Způsobem Pražského komorního baletu nebyl schopen v historii pracovat nikdo.“ Pokud jde o příležitosti pro absolventy, existují dále jen juniorské soubory, při TCP balet Praha Junior a Baby Balet Praha, při Taneční konzervatoři hl. m. Prahy Bohemia Balet (málokdo je dnes přijat po škole do kamenného divadla, kde už je obsazenost zahraničními tanečníky nadpoloviční a šéfové preferují zkušené tanečníky). Pod záštitou ND působí uskupení Dekkadancers, které tvoří tanečníci Baletu ND, ale jejich nároční denní práce v souboru jim v činnosti někdy brání.

Jako okamžité řešení vidí nejen Ing. Schneider vyprovokovat okamžité jednání s ministrem kultury Antonínem Staňkem, primátorem hl. m. Prahy Zdeňkem Hřibem a rozvířit novou diskusi. Krátkodobým řešením situace PKB by byla dotace v řádech milionů, minimálně deset. „Ale i to by byl zlomek toho, co čerpá činohra, loutkohra nebo orchestry a pěvecké sbory,“ dodává. Střednědobým řešením by podle něj byla úprava kritérií a oddělení tance jako žánru, protože kritéria pro činohru nebo loutkohru jsou diametrálně odlišná a taneční soubor na ně není možné naroubovat. Produkce, technická stránka, stránka interpretační, to vše se velmi výrazně liší. Je potřeba svolat grantové hodnotitele, divadelní asociace, pokud možno vytvořit separátní model pro řízení a podporu tanečního žánru s jinými kritérii. „Bojujeme o naprostou změnu přístupu k taneční kultuře, tělesné kultuře,“ připomíná ještě úlohu tance ve společnosti.

Na závěr diskuse ještě Petr Zuska připomněl, že tanec je neprávem často označován za umění na okraji zájmu veřejnosti, ale připomněl data ze svého působení v ND, kdy se průměrná návštěvnost souboru Baletu pohybovala kolem 95–97 procent, zatímco za ND jako celek vycházela čísla na 71–72 procent. Taneční divadlo a balet pak patří mezi nejprodávanější typ divadelních představení i v zahraničí. Zároveň připomněl i to, že nedávná premiéra PKB vyprodala 600 míst ve Stavovském divadle a 500 v divadle v Mostě, že tedy zájem rozhodně neklesá.

Na podporu „zachování činnosti PKB“ vznikla na konci loňského roku petice, kterou podepsalo téměř 5 000 osob. Současně PKB získal desítky podporujících dopisů od význačných osobností a představitelů české kultury, kteří se jednoznačně vyjádřili pro zachování kontinuální činnosti PKB, např. od Jiřího Kyliána, Ondřeje Kepky, Ilji Racka, Mária Radačovského, Lukáše Slavického, Lenky Dřímalové, Aleny Peškové, prof. Ivanky Kubicové, prof. Václava Janečka, doc. Igora Františáka, Vlastimila Harapese a mnoha dalších. Jsou či byli mezi nimi nejen tanečníci, ale i herci a další umělci. Ladislava Jandová na závěr upozornila: „Veškeré dopisy a petiční archy byly předloženy panu ministrovi v lednu toho roku, ale pan ministr nereagoval a nereflektoval tuto vyhrocenou situaci. To je jen další informace pro vás, jak ministerstvo kultury v tomto případě nekoná. Ani po několika výzvách i jeho stranického předsedy pana Hamáčka, i premiéra Andreje Babiše, které jsme opět tento a minulý týden vyzvali k tomu, aby se s námi sešli, abychom hledali nějaká společná řešení, k tomu opět nedošlo.“

Jak asi Ministerstvo kultury zareaguje, jestli vznikne mediální kauza, je stejně nejisté, zvláště když tento resort se právě teď ocitá v krizi. Na záchranu pracovních postů tanečníků PKB připadají už jen tři týdny.

P. S.: Naši čtenáři jistě přibližnou historii Pražského komorního baletu a jeho předchůdce, Studia Balet Praha, znají, případně můžeme odkázat na dřívější články, například zde v portrétu jeho zakladatele Pavla Šmoka.

(Zdroj: Tisková zpráva, tisková konference 9. 5. 2019)