Skvělé provedení opery Lohengrin zve do Meiningenu

Lohengrin v režii Ansgara Haaga je veskrze moderní operní inscenací s plným respektem k opeře jako žánru. Je působivým operním divadlem využívajícím současné inscenační možnosti tak, aby podpořily dílo a umožnily mu vyznít třeba i v jiných souvislostech (Haag pracuje s časovým i geografickým posunem), ale tak, aby nebyla narušena kontinuita a charakter originálu. Haagova inscenace se v neposlední řadě vyznačuje něčím, co lze vidět na operních jevištích v posledních letech jen výjimečně – precizní prací s pěvci, kteří jsou vedeni k plně přesvědčivým výkonům a k plastickému ztvárnění svých rolí v plném souladu s hudbou. Mohou tak dát svým postavám vše: krásu hlasu i přesvědčivý herecký výkon.

Lohengrin není inscenován v historických kostýmech ani v přísně dobových kulisách a vůbec neodkazuje na originální místo děje – Brabantsko. Přitom však obsahuje díky inscenačnímu řešení a promyšlené výtvarné stránce zvláštní nadčasovou mystiku. Výtečně koncipovaná scéna Dietera Richtera má v sobě potřebnou monumentalitu, přitom však jednoduchost, která podtrhuje dramatické dění. Obrovský padlý kmen dubu je po celou dobu ústředním bodem scény, kterou na obvodu svírají vysoké stěny ošuntělého šlechtického sídla, za nimiž lze tušit impozantní panoramatický obraz ostrých skalisek a neklidné mořské hladiny v duchu díla Caspara Davida Friedricha (1774–1840). Obraz je odhalen až ve finále, kdy se stěny rozestupují. Padlý kmen připomíná osobnost sv. Bonifáce (675?–754), který v Hesensku vystupoval proti návratu pohanství a u Geismaru nechal porazit dub zasvěcený hromovládci Thorovi. Protože nenásledovala žádná katastrofa, lid se obrátil definitivně na křesťanství.

Během večera se scénografie mění, jen dub jako symbol vítězství křesťanství nad pohanstvím zůstává. Monumentalitu zachovává scénografie při scéně Elsy a Ortrudy před katedrálou – obrovské tepané veřeje s malými dveřmi navozují žádoucí představu lidské nicotnosti při střetu s věčností. Působivá je scéna s nasvícenou revuálkou a dalším panoramatickým výjevem v pozadí – mořem, skalami a chrámem ukrytým mezi piniemi. Tak jak graduje opera a nešťastný osud Elsy uvíznuvší v Ortrudiných intrikách, tak graduje i vizuální podoba inscenace.

Se scénografií zdařile koresponduje vyvážená koncepce kostýmů Kerstin Jacobssen. Hlavní mužské postavy jsou v oblecích a Lohengrin sám celý v bílém – včetně bot. Uměřené pánské obleky vyvažují jednoduché řízy dam. Ortruda se odlišuje od ostatních rudými nespoutanými vlasy a rozevlátostí róby, Elsa je v elegantní „čisté“ holubí šedi a samozřejmě v bílých svatebních šatech s rysy antického střihu. Pážata jsou oděna jako víly ze starých bájí, což je sice nezvyklé, ale podtrhuje to kontrastnost dění i jeho bájeslovost.

Režie Ansgara Haaga je propracovaná do detailu. Jednotlivé scény se plynule mění, přirozené herectví pěvců je mimořádně působivé, ve vypjatých momentech strhující. Vztahy mezi postavami jsou pečlivě vystavěné, charaktery postav promyšlené a vypracované do hloubky. Tajemný Lohengrin a jeho vývojový oblouk – muž, který doplácí na svou velkou lásku – končící v trpkosti. Elsa je dětsky lehkověrná, snad až naivní, příliš pozdě poznává tragičnost své nedůvěry a hlodané zvědavosti, díky níž přijde o svoji lásku.Vystižena je také úlisná Ortruda, slabošský Telramund a důrazný král Heinrich. Tak, jak jsou do hloubky vypracovány charaktery, tak pečlivě jsou vypracovány vztahy.

Zkušený režisér ale neinscenuje příjezd Lohengrina na lodi tažené labutí, naznačuje, že Lohengrin na labuti přiletí, přičemž se v hledišti náhle objeví malý chlapec v kostýmu labutě. Protože je mu zřetelně vidět do obličeje, je tím prozrazena pointa příběhu. Ale Elsa by neměla vědět, že labuť je její zakletý bratr, měla by se to dozvědět až na samém konci děje. Ačkoliv je chlapec v kostýmu k poznání, Elsa vystupuje, jako by viděla opravdu jen labuť. Důvod tohoto úvodního labutího vstupu je těžko vysvětlitelný. Divák na něj však rychle zapomene. Tím spíše, že na konci se na jevišti objeví skutečná figura bílé labutě, která se jednoduchým trikem změní v onoho chlapce ze začátku, nyní už bez labutího kostýmu – půvabně ho ztvárnil Nicola Bach. Pěvecké i herecké výkony jsou vynikající, jevištní dění působivé. Na jevišti skutečně plně žije opera jako žánr.

Představení 13. května dirigoval jako záskok bez zkoušky mladý malajský dirigent Harish Shankar. Jeho velkým úspěchem je, že se mu podařilo v patřičné souhře dovést dobře nastudované představení bez úhony až do konce. Příště už se jistě bude moci více soustředit na výraznější interpretaci Wagnerovy hudby. Členové Meininger Hofkapelle dirigenta „podrželi“ a podali technicky velmi dobrý výkon.

Meiningenská inscenace je výtečně obsazena. Výborným Lohengrinem byl dánský tenorista Magnus Vigilius známý i na našich scénách, například v Brně, kde vystoupil jako Boris v Janáčkově Kátě Kabanové i jako Cavaradossi v Pucciniho Tosce. Pro Lohengrina má odpovídající dispozice, vládne plnými pevnými výškami, jeho lyričtěji zabarvený tenor je plně vyrovnaný v celém rozsahu kultivovaného pěveckého projevu. Charismatický tenorista je i z hlediska jevištního výrazu a celkového ztvárnění výborným představitelem této Wagnerovy mytologické postavy. Sytým sopránem disponuje představitelka Elsy von Brabant Lena Kutzner, která tuto roli zpívá v Meiningenu bez alternace. Její odpovídající pěvecká jistota a zcela suverénní, precizní projev v celé škále partu a pečlivé dynamice projevu dává postavě po pěvecké stránce veškeré nuance. Pěvkyně přesvědčila i herecky a výrazově. Představitelka Ortrudy, Sabine Hogrefe, byla jevištně velmi přesvědčivá, pěvecky však jen ve střední poloze, výšky zněly nepříjemně ostře, nevyhnula se intonačním nepřesnostem. Znělým a krásným hlasem dal potřebnou důstojnost a výraz králi Heinrichovi Selcuk Hakan Tirasoglu. Plně vyvážený a pěvecky vyrovnaný výkon podal jako Friedrich von Telramund Shin Taniguchi. Svým znělým barytonem zaujal Johannes Mooser jako Hlasatel. Pečlivě byli připraveni představitelé brabantských šlechticů Horst Arnold, Matthias Richter, Axel Michael Thoennes a Sang-Seon Won a rovněž pážat – zde spíše dvorních dam – Katharina Fulda, Dana Hinz, Soomin Yu a Jisun Oh.

Kvalitně byly nastudovány i sbory Manuelem Bethem, ocenění zaslouží především náročný pánský sbor z druhého dějství, který se často vypouští.

Meiningenský Lohengrin není inscenací klasickou v tom smyslu, v jakém jsme zvyklí toto slovo užívat. Je však inscenací respektující operu jako žánr, Wagnera jako skladatele, je inscenací tvůrčí, současnou, moderní, která nechce bořit, ale chce oživit mimořádné hudební dílo. Stojí za to za ní do Meiningenu jet, hraje se i v červenci. Tím spíše, že Lohengrina uvedeného bez drastických škrtů a provedeného na tak vysoké pěvecké úrovni lze v našich končinách zažít jen těžko.

Richard Wagner: Lohengrin
13. května 2022, 19:30 hodin
Staatstheater Meiningen

Inscenační tým:
Režie: Ansgar Haag
Hudební nastudování: GMD Philippe Bach
Scéna: Dieter Richter
Kostýmy: Kerstin Jacobssen
Sbormistr: Manuel Bethe
Dramaturgie: Julia Terwald

Obsazení:
Lohengrin: Magnus Vigilius
Elsa von Brabant: Lena Kutzner
Ortruda: Sabine Hogrefe
Heinrich: Selcuk Hakan Tirasoglu
Friedrich von Telramund: Shin Taniguchi
Hlasatel: Johannes Mooser
brabantští šlechtici: Horst Arnold, Matthias Richter, Axel Michael Thoennes, Sang-Seon Won
pážata: Katharina Fulda, Dana Hinz, Soomin Yu, Jisun Oh