Sláva Daubnerová: Nabokov je úžasný pozorovatel a Ščedrin skvělý dramatik!
Máte osobně o uvádění opery Lolita přehled?
Provedení ve Švédsku, které bylo světovou premiérou Lolity, jsem neznala. Ale v roce 2011 se dílo hrálo ve Wiesbadenu za přítomnosti skladatele a jeho ženy, primabaleríny Maji Plisecké. Se Ščedrinovým souhlasem tam operu upravili, zkrátili o třetinu a my jsme tyto wiesbadenské úpravy převzali.
Opera má tedy velmi skromnou inscenační historii; je sice velmi mladá, ale v porovnání s jinými stejně starými díly je její uvádění dosud raritní záležitostí. Možná je to i tím, že přijetí této opery bylo podobně komplikované, jako akceptace samotného Nabokovova románu v padesátých letech. Současné inscenátory to spíše svazuje nebo jim to dává větší svobodu?
Přiznám se, že mám radši neokoukané tituly. Silnější vztah mám také mnohem více k současné hudbě. A prvořadé je pro mne, jako pro režisérku, téma. Když jsem se dověděla, že takováto opera vůbec existuje, byla pro mne z tohoto pohledu Lolita absolutní „topka“. Nikdy jsem netoužila po klasických operách, které už před vámi tisíckrát inscenovali jiní. Snad tu hraje roli i fakt, že pokud režíruji činohru, sama si texty i píšu.
Takže spíše než interpretační typ divadla vás přitahuje divadlo autorské?
Autorské nebo dokumentární divadlo. Tyhle žánry jsou prostě bližší mému naturelu. Mám ráda věci, které se ještě nehrály nebo se nehrají často. Což je případ Lolity. A pokud se ptáte na omezení či svobodu, musím říct, že často jsou takové tituly spojené s extrémně obtížným hudebním nastudováním. Lolita není Mozartova Kouzelná flétna, kterou každý dobře zná, mnohokrát ji zpíval a vy jako režisér se na zkouškách soustřeďujete na aranžování.
Dokážou divadla při nasazování titulů tohoto typu myslet i na to, že samotné studium bude klást vysoké nároky na všechny složky?
Ono je v repertoárovém divadle těžké vytvořit ideální podmínky. Považuji za zázrak, že se takové tituly dostaly do dramaturgie, protože je obyčejně provází vlna skepse. Většinové publikum si žádá klasická díla, takže s touto skepsí chtě nechtě musíte počítat. A čekat otázky: proč se to vůbec dává, kdo na to bude chodit, když se to beztak zahraje jen dvakrát. Ale opera tu přece není jen kvůli pěkné scéně, opulentním kostýmům a líbivým známým melodiím. Má se zabývat i závažnějšími tématy…
Ale tvůrčí volnost vám tato inscenační nezatíženost poskytuje…
Samozřejmě, radši ať je opera náročnější, ale zároveň svobodnější.
O vás je známo, že vás v divadelní praxi oslovují a přitahují některé konkrétní disciplíny jako fyzické divadlo, performance, tvůrčí práce s textem, videoart, využití nových médií, monodramatické kompozice. Jak je Lolita Rodiona Ščedrina k někomu, kdo takové divadelní hodnoty vyznává, vstřícná?
Ten titul mi absolutně sedl. Líbí se mi už jen to, jak autor poskládal libreto. Moc dobře se mi s jeho vynikající dramatizací pracovalo a inspiruje mne k mým vlastním režijním řešením. Příklad: Ščedrin do opery napsal čtyři reklamní vstupy, které v románu Vladimira Nabokova nejsou. Já je pojímám jako videoreklamu – nahráli jsme je s orchestrem a tak je také prezentujeme. V tom mi skladatel přijde moderní a současný. Způsob kompozice je pro mne zkrátka více divadlem než operou. A takto se s ní snažím i pracovat.
Čili principy divadelní práce, které vyznáváte, vám Ščedrinova Lolita umožňuje uplatnit… Ty reklamní vstupy se k příběhu nějak úzce vážou? Souvisí s prostředím, kde se odehrává děj?
Ony především výborně osvěžují vše, co se děje na scéně. A nepřímo dění na scéně komentují. Myslím, že Ščedrin dokonale vyhmátl sociologické kvality Nabokovova románu. Nabokov, jako ruský emigrant, představuje úžasného pozorovatele. Vše pro něj bylo nové! Přišel do americké společnosti ve čtyřicátých letech a cítil silné zaměření na konzum, na masovou kulturu. A Ščedrinovy úpravy – včetně těch reklam – toto vše dokonale kopírují. Sama Lolita je v románu vykreslena jako oběť této populární kultury; miluje časopisy, návštěvy kina… A svým způsobem tomu všemu podléhá.
Rodion Ščedrin se tu tedy projevuje jako dramatik a dramaturg… Na úplný začátek připisuje soudní scénu, kterou Nabokovův román de facto končí. Humbert je tu odsouzen za zastřelení Quiltyho a román se tak uzavírá. Ale Lolita jako opera touto scénou začíná…
O to víc si opery a Ščedrinova zpracování vážím! Je velmi nelehké vytvořit dramatizaci takového díla, jako je Lolita. Opera je sice téměř neznámá, ale kniha je naopak světový bestseller. A o to je to těžší. Opera poskytuje řadu úrovní, na kterých se dá Nabokovův román interpretovat. Od základního převyprávění až po několik nadstaveb. Třeba zrovna ten úvod se soudním přelíčením… Mne i scénografa Borise Kudličku inspiroval k tomu, abychom celé dílo pojali jako retrospektivu, až rekonstrukci.
Jako rekonstrukci kriminálního případu?
To snad ani ne. Ale prvek rekonstrukce celého případu byl nesmírně podnětný a zavedl mne k dalším nápadům. A vidím tu Ščedrinovo umění vytáhnout z díla podstatné momenty, materiál ještě dále posunout a zároveň pracovat s divadelní zkratkou. Jak jste řekl, to jsou až dramaturgické úpravy vedoucí de facto k novému dílu.
Nabokovova Lolita je nesmírně akční a bohaté čtení, kde se děj nezastavuje. Navíc mapuje poměrně dlouhý časový úsek pěti let, kdy Lolita zestárne a my se s ní po čase setkáváme jako s manželkou provinčního automechanika. Absolvujeme cestu po Spojených státech, skrývání hlavních hrdinů, smrt Lolitiny matky. Vy jako inscenátoři máte na tu všechnu pestrost jedno jediné jeviště ve Stavovském divadle…Chápu, kam míříte; jedno jeviště nerovná se pěti stům stránek knihy nebo třem hodinám filmu. Ale myslím, že Boris Kudlička přišel s vynikajícím scénografickým řešením, esteticky jsme si porozuměli a měli jsme i stejnou vizuální inspiraci podle jednoho amerického fotografa. Ten se tematicky zaobírá americkým maloměstem, fotí velmi intimní situace, a to je jakési naše všeobecné východisko k celé rozmanitosti příběhu, jak ji popisujete. A zdůrazňuji: nesmírně hypnotická je samotná Ščedrinova hudba!
Ščedrin sám prý řekl, že Nabokovova látka naléhavě žádá, aby byla zpracována ve formě opery… Vy mluvíte o divadelní zkratce, dovedl skladatel přes všechny zásahy zachovat zápletku a všechny důležité roviny? I pro někoho, kdo se v původním románu neorientuje?
Z mého pohledu je tam vše důležité. Kniha bezesporu představuje obrovský materiál. Jiný inscenátor by možná akcentoval jiné románové linie. Ale já osobně se s tím, co akcentuje Ščedrin, absolutně ztotožňuji.
Prozradíte něco konkrétněji? Ono se třeba říká, že Lolita by mohla být nejen příběhem zvrhlého vědce, který má nezvladatelnou slabost pro malé dívky, ale zároveň zaslechneme názory, že jde – i díky zakotvení v masové kultuře – o story předčasně dospělého dítěte, které si pohrává se slabým jedincem mužského pohlaví…Tak přesně tenhle náhled bych z Lolity ráda odstranila! Muž by to interpretoval možná tak, jak popisujete. Ale mně šlo o pravý opak. Vyvrátit vnímání Lolity jako předčasně vyvinutého démona. Navíc Humberta musíme chápat jako nespolehlivého vypravěče a celý román je koncipován jako jeho obhajoba. Jen mezi řádky čteme narážky na to, jak na něj Lolita reaguje. Ale vše je psáno z jeho perspektivy. Leč Lolita je dvanáctileté dítě. A proto jsem se rozhodla chlapecký sbor, který Ščedrin předepsal, nahradit sborem dívčím. Tedy dívkami ve věku Lolity. Tak, abych ukázala, jak opravdu vypadá dvanáctileté dítě, a aby si divák sám odpověděl, jestli se takhle projevuje předčasně vyvinutý démon.
Lolitu můžeme číst na řadu způsobů; co čtenář, to jiná rovina, kterou tu lze vyhmátnout, a ještě se k tomu určitě dostaneme. Jakou zprávu si ze samotného románu berete vy?
Kdybych měla pojmenovat jednu věc, o které Lolita je, pak je to pokrytectví. Takové, které zasahuje celou společnost. Slepou vůči případům, které se běžně dějí… nedály se jen v padesátých letech. Nabokov se inspiroval případem Sally Horner, která byla unesena a zneužívána Frankem La Salle v roce 1948. Podobný případ je i Natascha Kampusch.
Jak silným tématem je pro vás prvotní akceptace románu a jeho vnímání?
Ta primární percepce je právě věc, která mne nejvíc fascinuje! Jak byl ten román odmítán jako pornografická literatura.
A nebylo to proto, že lidé cítili, jakoby se jich kdesi hluboko osobně dotýkal na citlivém místě? O kterém nechtějí slyšet?
Nabokov si vybral jedno z největších tabu. Někteří to odsuzují jako kalkul za účelem autorsky prorazit a zaujmout. Stejně zajímavá je konfrontace dvou společností, do nichž Nabokov patřil – ruská a americká. Jsou to světy nesmírně zaměřené na konzervativní hodnoty, jako třeba na tradiční rodinu. Zde se teď odehrává příběh Lolity a nás nepřekvapí, že v Americe ho odmítli vydat a v Rusku ho několikrát zakázali. Nakonec vyšla kniha až ve Francii. Uvědomuji si tu obrovský paradox: v politice se běžně objevují muži, kteří mají kauzy. A nikomu to nevadí!
Možná společnost zprvu cítila, že je pouhou pornografií postižena a infikována sféra krásného umění?
To je právě ten paradox, o kterém mluví Nabokov a střílí si z něj, když vyjmenovává Danteho Beatrici a Petrarcovu Lauru. Tahle díla z dějin umění my přece běžně akceptujeme. Přijímáme i fakt, že mladičká děvčata byla odnepaměti objektem různých výtvarných i literárních zpracování. A je to v pořádku. Ale napíše-li to někdo tak natvrdo, jako Nabokov, náhle to v pořádku není. Čili pokrytectví těžkého kalibru.
Co naopak podle vás stojí za maximálním úspěchem Nabokovovy Lolity, který se dostavil posléze? Mohl by za tím být i určitý zlom, kdy si lidé uvědomili, že nejde o prvoplánovou verbální pornografii, ale zprávu o jejich společnosti?
Bylo by samozřejmě úžasné, kdyby to bylo tak, jak říkáte… ale jaká byla skutečnost, opravdu nevím. Každopádně Nabokovovi se podařilo zasáhnout všechny myslitelné vrstvy percipientů. Sám jste to naznačil: od lidí, kteří sledují jen ten základní příběh, až po čtenáře, které osloví filozofické a sociologické nadstavby. „Masterpiece“ se mu podařil už jen tím, že si vybral palčivý a kontroverzní námět. A že ho zpracoval netradičním způsobem; když uvážíme, že příběh je vyprávěný optikou zločince. To vše je velmi neprvoplánové. Je to námět se schopností a efektem něco v člověku narušit. Bez ohledu na to, jestli v pozitivním nebo negativním smyslu. A to je strašně vzácné.
Vím o vás, že při divadelní práci se velmi detailně zabýváte herci-umělci jako integrální součástí scény a celého komplexu, který prezentujete divákům. Že herce nerada vnímáte jako izolované prvky, které nám jen něco „odvykládají“. U děl s malou nebo žádnou inscenační historií, jako je právě Ščedrinova Lolita, máte asi právě pro tento styl práce široké pole uplatnění. Jakým způsobem jste se tu rozhodla postavy exponovat?
Na Lolitě se mi od začátku velmi líbí, že je to komorní příběh. A i opera je ve stejném duchu napsaná. Například nezpívá tu šedesátičlenný sbor, nýbrž jen basový segment v počtu třinácti mužů. Plus dívčí sbor, o kterém už jsem vám pověděla. Osobně se sborem pracuji nesmírně ráda. Zároveň jeho členy pojímám jako individua. A to jde v komorní sestavě o to lépe. Ale ani ve velké opeře nemám ráda princip, kde sboristé přijdou, zformují nějaký útvar, zazpívají a odejdou.
Tato basová sekce individualizovaná na jednotlivé členy sboru má ve vaší představě konkrétní dramatickou roli?
Ščedrin ten part napsal jako sbor soudců, exponovaný hned v úvodní scéně, kterou jste zmiňoval. Já se rozhodla pojmout je jako civilní osoby, jako sousedy. Jako společnost, jejíž příslušníci jevištně fungují každý za sebe. Abych umocnila efekt malého města, buňky, která svým způsobem přihlíží a hodnotí. A tím, že jsou to muži, podtrhují a posilují sboristé v mé koncepci roli Humberta. Onu mužskou energii, mužský způsob chování. Zatímco dívky z mého pohledu dublují význam Lolity. Zkrátka skupiny mužů a dívek jsou pro mě jakýmsi echem hlavních postav.
A pokud jde o hlavní sólové postavy a jejich integraci do jevištní prezentace?
Mám pocit, že moji sólisté Lolitou žijí ve dne v noci. Je to i tím, že jsou to ruští zpěváci a celé dva měsíce jsou zde. Opravdu zkoušíme i na ubytovně a velmi si o inscenaci povídáme. Ale chtěla bych upozornit i na menší figury, i ty, které mají v celé opeře třeba jen jednu větu! Velmi mi záleželo na tom, aby to byli lidé, s kterými už jsem pracovala, jako například Václav Sibera, Martin Matoušek, Eliška Gattringerová, Michaela Zajmi či Ivo Hrachovec. Jsou to oni, kdo dotváří kolorit jevištních situací.
I tyto rozsahem menší role fungují v Lolitě v parodické rovině, o které jste se zmiňovala?
Ano! A já na Lolitě opravdu miluji právě tento parodický rozměr, karikování společnosti. Což se skvěle podařilo i Rodionu Ščedrinovi. Napsal prostě humor v hudbě. A postavy, na které se ptáte, jsou pro mě stejně klíčové jako těch několik hlavních protagonistů. Dotvářejí děj a vypichují podstatné momenty.
Už jsme připomínali, že Nabokovova Lolita je bohatá na dramatické momenty, dějové zvraty i zvraty v přemýšlení postav. A zároveň exponuje poměrně rozsáhlý časový úsek, kdy titulní hrdinka zestárne o pět let. A velmi se za tu dobu změní i to, co k ní cítí Humbert. Je i tohle ve vaší režijní koncepci podstatné? Vedle důrazu na postavy?Jistěže je, ale nebudu dopředu prozrazovat… Ráda bych však zdůraznila, že mi šlo o to, abych na jedné straně neztratila humor a odlehčený rozměr. A na druhé straně abych nepřišla o závažnost tématu zneužívání dětí. Je pro mne určující způsob, jak Nabokov tento palčivý námět zpracoval parodicky, ale zároveň mu neubral na tom, jak na nás apeluje. Tento balanc je na inscenování opery Lolita asi nejtěžší. Podaří se to ale? To vážně nevím…
To si přečteme v novinách; ale možná to nakonec člověk ví nejlépe sám, podařilo-li se mu dílo nebo ne, odevzdal-li mu ze svého aktuálního arsenálu to nejlepší…
Máte pravdu, ale přiznám se vám, že já to poznám až s časovým odstupem.
Nicméně teď již určitě víte, co jste se během práce na Lolitě dověděla o Rodionu Ščedrinovi a Vladimiru Nabokovovi. Je o vás známo, že se při studiu titulů velmi zabýváte i sepětím autora, jeho díla a jeho života…
Ščedrina musel určitě uchvacovat právě příběh samotného Nabokova, story jeho emigrace do Ameriky. A vedle důrazu na téma zneužívání dětí, které ve mně jako v ženě rezonuje nesmírně, byl i tohle hlavní předmět mého zájmu. Byť jsem se jím v opeře nijak zvlášť nezabývala, přijde mi fascinující, že Nabokov psal půlku života rusky a půlku života anglicky.
Musel se pokusit vyrvat z hlubokých kořenů a pokusit se zapustit jiné…?
Ano, on procházel velkou schizofrenií… A je opravdu šílené, že mistrem anglicky psané prózy se stal někdo, pro koho to není rodný jazyk. Někdo, kdo se literární prací vyrovnává s ruskou tradicí, s ruským sentimentalismem. To už se znovu vracím k parodickému rozměru, jenž v Lolitě tak skvěle funguje. A odlehčuje jak téma, tak práci s jazykem. Humbert je ve svém projevu velmi sentimentální.
Je nám chvílemi snad až k smíchu?
Ano, on je vlastně směšný! Jakoby se Nabokov bavil jevy v uměleckém prostředí, které se běžně tolerují. Však víme, že si třeba Charlie Chaplin vzal za ženu patnáctiletou dívku a měl s ní dítě… Jmenovala se Lita Grey a Nabokov se toho v Lolitě přímo dotýká, když k němu připodobňuje Humberta. Na jedné straně obdivujeme dílo geniálního autora a zároveň připouštíme věci, které vůbec morálně v pořádku nejsou. V čemž je Lolita – ač vyšla před víc než šedesáti lety – opravdu novátorská!
Děkuji za rozhovor!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
