Slavnostní galakoncert: Státní opera v novém hávu

  1. 1
  2. 2
Na den přesně po sto třiceti dvou letech, a to 5. ledna 2020, se po nákladné rekonstrukci slavnostně otevírala Státní opera Praha. V roce 1888 to byl čtvrtek, kdy se v kočárech prvně sjížděli hosté do Neues deutsches Theater, tentokrát v neděli poněkud omezily provoz magistrály vládní a diplomatické vozy a taxi. Samotná výstavba exkluzivního novorenesančního divadla Neues deutsches Theater trvala pouhé dva roky, tedy o rok méně než dnešní velkorysá a nákladná rekonstrukce Státní opery. Slavnostní otevření německé scény rozezněla opera Mistři pěvci norimberští, prvním ředitelem divadla byl agilní Angelo Neumann, přítel a spolupracovník Richarda Wagnera. Ostatně samy počátky této komické opery patří do skladatelova pobytu v Čechách, v Mariánských Lázních v roce 1845. Je nasnadě, že slavnostní gala Státní opera v proměnách času 1888–2018 – se stručným historickým nástinem titulů a připomínkou výrazných autorských osobností a dějinných předělů pohnuté historie divadla – zahájila právě předehra Wagnerových Mistrů pěvců. V podání Orchestru Státní opery pod taktovkou šéfdirigenta Karl-Heinze Steffense zazněla hodně naveliko a podtrhla tak více okázalou slavnostnost chvíle než hudební delikátnost partitury.
Státní opera Praha (foto Jakub Fulín)

Též další výstup, árie Alžběty z Wagnerova Tannhäusera, je v budově Státní opery neméně smysluplný, Richard Wagner zajížděl do Prahy od svého jinošství, Tannhäusera mu uvedl František Škroup už v roce 1854 a Nové německé divadlo hned v lednu 1888. Alžbětin nadšeně citový vstup do wartburgského hradu, místa setkání s milým Tannhäuserem – „Dich, teure Halle“ („Tebe, drahá síni, zdravím“) – vyzpívala wagnerovská hvězda z Norska Lise Davidsen hlasem pevným a suverénně nuančním. Nemohu posoudit, zda poněkud potlačená znělost jejího zpěvu šla na vrub hřmotnému orchestru nebo akustice sálu. Do výšek druhého balkonu, kde našla většina recenzentů bydlo, se nesl ze všeho nejvíce orchestr, který byl pro gala koncert umístěný na podiu.

Obdivuhodnou repertoárovou košatost Nového německého divadla připomněla i hudba Franze Lehára. Právě on dokázal v třicátých letech minulého století vrátit žánr operety na úroveň a adresu prvotřídních operních domů a právě Das Land des Lächelns (Země úsměvů) měla v Praze svou premiéru pouhého čtvrt roku po premiéře berlínské, v únoru 1930. „Dein ist mein ganzes Herz“ („Tobě patří celé mé srdce“) je vyznání čínského prince Su Čonga své lásce, Evropance, Vídeňačce, jejichž vztah ukončí nepřekročitelné společenské konvence. Tenorista Pavel Černoch svým hebce lahodným hlasem s technikou decentní veristické interpretace vyzpíval nejznámější árii díla velmi přitažlivě. Ještě víc pak Cavaradossiho loučení se životem – „E lucevan le stelle“ („Zářily hvězdy“) z opery Tosca Giacoma Pucciniho. Právě Tosca upomínala na tvůrčí poválečné údobí divadla, jako Velká opera 5. května působila samostatně tři roky a právě tehdy, ještě před fúzí scény s Národním divadlem, vznikla (mimo jiné) legendární inscenace Tosky legendárního scénografa Josefa Svobody.

Slavnostní galakoncert ke znovuotevření Státní opery (foto Jakub Fulín)

Neodmyslitelným základním kamenem veškeré operní tradice v Praze je Wolfgang Amadeus Mozart. Jeho díla přešla do stěžejního repertoáru Nového německého divadla nejenom za éry Angela Neumanna, též později pod taktovku Alexandra Zemlinského. Reprezentační gala volba byla jednoznačná: Mozartův Don Giovanni, opera pro Prahu napsaná, v Praze samotným Mozartem roku 1787 premiérovaná. Připomněl ji dynamický dostaveníčkový sextet: Dona Elvíra míní, že se jí vrací nevěrný manžel (převlečený Leporelo), svírá ji tma a napětí: „Sola, sola in buico loco“ („Jsem zcela sama na temném místě“). Přicházejí Dona Anna i Zerlina, Ottavio a Masetto, děj dostává spád odhalení, kdo je kdo… Svěží, bravurní zpěv předvedli Simona Houda-Šaturová (Donna Anna), Alžběta Poláčková (Dona Elvíra), Kateřina Kněžíková (Zerlina), Richard Samek (Don Ottavio), Miloš Horák (Leporello) a Pavel Švingr (Masetto) – a opět zbytečně hutný orchestr ubíral jejich komické rošádě na třpytu a hlasové znělosti.

Jedna z nejsilnějších sopránových postav operní literatury je bezesporu Kostelnička v opeře Její pastorkyňa Leoše Janáčka. „Co chvíla…“ – drama okamžiku, v němž se Kostelnička rozhoduje, jak pomoct své schovankyni k životu bez společenského kazu – utratí Jenůfčino nemanželské novorozeně, aby si ji Laca vzal… Ten balanc děsu a bezmezné lásky zpívá Eva Urbanová vždy vrcholně a nezapomenutelně.

Slavnostní galakoncert ke znovuotevření Státní opery (foto Jakub Fulín)

Moderní autory v repertoáru Nového německého divadla reprezentovala ukázka z opery Kleider machen Leute (Šaty dělají člověka) Alexandra Zemlinského. Opera měla světovou premiéru své revidované verze právě v Novém německém divadle v Praze v roce 1922. Je to příběh krejčovského učně, který je považován za knížete a míní skoncovat s přetvářkou, chce opustit město a tím i milovanou Nettchen. Ta jej nepustí – bere si krejčíka z lásky. Slyšeli jsme Interlude, nevím jen, pro které dějové akty je spojnicí. Nám bylo jednoznačným impulsem uvědomit si, jak bravurní komponista osobité originality zde v letech modernistického směřování působil. Zemlinsky, též grandiózní dirigent, který v čase pražské působnosti uvedl třeba i Schönbergovo Očekávání. Do rangu šéfdirigentského výběru a přátelství Angela Neumanna i Alexandra Zemlinského patřil samozřejmě Richard Strauss. Nejednou zde i dirigoval, o svém straussovském týdnu v roce 1922 dokonce Salome, Elektru i Růžového kavalíra, jehož působivou scénu závěru, trio Maršálky, Sophie a Octaviana, lyricky skvěle vyzpívaly naše sopranistky Alžběta Poláčková a Kateřina Kněžíková a islandská mezzosopranistka Arnheidur Eiríksdóttir. Též dirigentu Karl-Heinzi Steffensovi je Strausova orchestrální rafinovanost evidentně blízká a hráči orchestru tak uplatnili svůj um.

Zato finále Braniborů v Čechách Bedřicha Smetany – „Ano, již víme, kde byla vina“ a sbor „Ať žije pravda! Ať žijí práva! – sálalo skoro jako agitka víc než ukázka Smetanovy kompoziční bravury, což padá na vrub přespříliš akcentovaného orchestru a sboru, nikoli septetu pěvců: Jiří Sulženko (Wolfram), Jana Sibera (Ludiše), Marie Fajtová (Vlčenka), Jana Sýkorová (Děčana), Richard Samek (Jíra), Martin Šrejma (Junoš), Pavel Švingr (Kmet). Scénka měla být připomínkou první poválečné premiéry v divadle Velké opery 5. května, ambiciózní inscenace Václava Kašlíka a Františka Tröstera, pověstné rozlomeným a zničeným hákovým křížem.

Slavnostní galakoncert ke znovuotevření Státní opery (foto Jakub Fulín)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


4
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
3 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
vojtech

Cetl jsem vice recenzi a uprimne me prekvapilo nadsene hodnoceni vykonu Pavla Cernocha. Pripadalo mi, ze s prvnim vystupem se vylozene trapil, Tosca byla o neco lepsi, ale ne takova, jako bych ji cekal od pevce jeho jmena. (videl jsem zaznam, tak mozna chyba zvuku?)

rita

Zvukova stranka koncertu je to, oc tu bezi. Mohu porovnat oba zazitky, ten z divadelniho salu i ten od TV prijimace (zaznam na HDD + domaci kino). Sedela jsem na 1.balkone temer uprostred, tedy myslim na idealnim miste. Dojem primeho poslechu byl pro mne prijemny. Zminovanou hrmotnost bych prisuzovala nadmernemu obsazeni orchestru (12 primu atd.opravdu neni mozartovsky orchestr), nevyresene akustice podia, kde ani naznakem nebylo vytvoreno orchestralni prostredi (portaly, saly, zavesene projekcni plochy – to vsechno ovlivnovalo zvuk) a v neposledni rade ony nestastne koberce v sale. Proste s akustikou napr.Smetanovy sine, kde v prosinci stejny orchestr naprosto fenomenalne doprovazel… Číst vice »

jamka

Zúčastnila som sa len TV prenosu.
Pripisovala som teda zvukovú nevyrovnanosť zvukovým technikom.
Orchester prekričal pánov hádam len s výnimkou Pavla Černocha.
Na môj vkus koncert bol troška guláš, Wagner pomiešaný s Lehárom v priamom slede.
No, nevadí, miestami celkom príjemný večer.
Pavel Kohout vyslovene vadil.

barca

Dobrý den, koukala jsem se na záznam tv přenosu. Místo zdlouhavého koncertu by večeru slušela komická opera.