Slavný syn slavného otce

Před sto lety se narodil Rafael Kubelík

Pár kilometrů od Kolína leží vesnice Býchory. Ve zdejším novorenesančním zámku se na den sv. Petra a Pavla, v pondělí 29. června 1914, den poté, co v Sarajevu zastřelil student Gavrilo Princip arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este a jeho choť, narodil chlapec. Při křtu mu dali jméno Rafael Jeroným. Narodil se jako šesté dítě a  první chlapec (další dva jej následovali) matce, uherské šlechtičně ze starobylého rodu Anně Julii Marii Széll von Bessenyö a otci, synu krejčího, zahradníka a amatérského muzikanta z nynějšího pražského předměstí Michle (tehdy to byla samostatná obec), světoznámému virtuosovi Janu Kubelíkovi, který zámek odkoupil v roce 1904 od knížete Hohenlohe.

Dětství a léta učednická
Sudičky, které se sklonily nad chlapcovou kolébkou, byly patrně hudební múzy, protože jej obdařily mimořádně všestranným hudebním nadáním, jež se u něj projevilo už v nejranějším dětství. Jeho prvními učiteli byli otec, strýc a dvě nejstarší sestry. Otce zbožňoval, byl pro něj „téměř Bohem a světlem, které ho přitahovalo“. Koncertní turné a prázdninové pobyty, jež s ním absolvoval, měly na mladého Rafaela mimořádný vliv.V roce 1928 se stal posluchačem konzervatoře, a to hned ve třech oborech. Studoval hru na housle u Jindřicha Felda, skladbu u Otokara Šína a především dirigování u profesora Pavla Dědečka, pedagoga, jemuž  vděčily za perfektní průpravu minimálně dvě generace českých dirigentů. Ve všech oborech také úspěšně absolvoval. Nejprve 23. června 1933 na absolventském koncertu na Žofíně, na němž dirigoval Dvořákovu předehru Othello, o čtyři dny později jako skladatel, když sám hrál svou Fantazii pro housle a orchestr, a o rok později 20. června 1934 i jako houslista, kdy na  houslích svého otce Stradivari-Emperor přednesl Paganiniho Houslový koncert D dur. Ještě předtím ovšem v lednu 1934 poprvé stanul za dirigentským pultem České filharmonie, na jehož programu hrál jeho otec dvě houslové skladby (Beethovenův Houslový koncert a Fantazii svého syna), a ve druhé polovině koncertu zpaměti řídil IV. symfonii Petra Iljiče Čajkovského.

Mimořádný úspěch vedl k dalšímu pozvání ke spolupráci, které se uskutečnilo za necelý měsíc, kdy vedle  houslových koncertů Čajkovského a Jana Kubelíka dirigoval Dvořákovu Novosvětskou. O dalším osudu všestranného muzikanta bylo rozhodnuto.
Léta tovaryšská a Brno – rádo vzpomínané
Po absolutoriu Rafael Kubelík jako klavírista doprovázel svého otce při jeho četných zájezdech doma i v zahraničí včetně jeho koncertního turné ve Spojených státech. V roce 1936 se Václav Talich stal šéfem opery Národního divadla a angažoval Rafaela Kubelka jako dirigenta do České filharmonie. S filharmonií absolvoval řadu koncertů, rozhlasových nahrávek, zúčastnil se i velkých zájezdů na podzim 1937 a na jaře 1938 do Velké Británie a Belgie.

K dalšímu posunu v jeho umělecké kariéře došlo v roce 1939. V listopadu 1938 se uvolnilo šéfovské místo v brněnské opeře. V důsledku rasových štvanic byl nucen opustit své místo Milan Sachs, který se vrátil do své druhé vlasti, Jugoslávie. O šéfovský post v Brně se ucházely dvě významné dirigentské osobnosti, dlouholetý ostravský šéf a jeden z našich největších znalců Janáčkova díla, Jaroslav Vogel, jehož pochopitelně lákalo působení v Janáčkově městě, a Karel Nedbal, který byl jako nepohodlný Čech nucen opustit bratislavskou operu, které po léta úspěšně šéfoval po dobrovolné smrti svého strýce Oskara v roce 1930. Vše nasvědčovalo tomu, že šéfování se ujme Karel Nedbal. Nestalo se tak a do Brna byl v srpnu 1939 povolán pětadvacetiletý Rafael Kubelík.

Mladý dirigent poprvé v Brně vystoupil už předtím, když v únoru 1939 dirigoval orchestr brněnského Národního divadla na nedělním matiné, na němž jeho otec přednesl Mozartův a Čajkovského houslový koncert a dále byla na programu Dvořákova Serenáda pro smyčce. Ředitel divadla Václav Jiřikovský okamžitě nabídl Rafaelu Kubelkovi spolupráci. Svěřil mu nové nastudování Prodané nevěsty, kterou již předtím začal zkoušet Karel Nedbal. To vedlo Karla Nedbala k tomu, že ve své knize Půl století s českou operou dal jedné z kapitol název Brno – nerado vzpomínané. Karla Nedbala, jinak nepochybně výtečného muzikanta a operního dirigenta, potkal podobný osud i o pár let později v Ostravě, když se ucházel o místo šéfa ostravské opery a nakonec byla dána přednost dalšímu velmi perspektivnímu mladíkovi – Jaroslavu Krombholcovi.

Premiéra Prodané nevěsty, která se v režii dalšího mladíka, režiséra Karla Jerneka, konala ve vypjaté politické atmosféře 21. května 1939, byla přijata s nadšením. Den před premiérou zveřejnil František Kožík v Lidových novinách básničku, která  parafrází slov sextetu „Rozmysli se…“ jej dala do souvislosti s politickou situací a nebezpečím, které českému národu hrozí. Přímo v den premiéry Rafael Kubelík v interview pro Lidové noviny řekl, že jeho cílem je … aby to byla Prodaná nevěsta z lidu, aby na jevišti mluvil národ a účastnil se děje. Brněnská kritika včetně přísného profesora Graciana Černušáka ohodnotila Kubelíkovo nastudování. které bylo uvedeno k šedesátému výročí prvního uvedení  této opery v Brně, jako jedno z nejlepších brněnských nastudování. (Poprvé v Brně Prodanou nevěstu provedla Pištěkova divadelní společnost 23. října 1879 v Besedním domě).

První premiérou, kterou Kubelík v Brně nastudoval už jako šéf, byl Dalibor, v němž si do titulní role obsadil Richarda Kublu. Signifikantní je, že jeho dalšími premiérami v ponuré protektorátní atmosféře byly Hubička, Její pastorkyňa a Mozartova Kouzelná flétna, všechny opět v režii Karla Jerneka. V průběhu sezony onemocněl velmi nebezpečnou nemocí – meningitidou. Po návratu uvedl svůj nejpozoruhodnější brněnský počin, inscenaci Berliozovy opery Trojané, kterou provedl v její takzvané mnichovské úpravě z roku 1893. Režisérem inscenace byl Miloš Wasserbauer, hlavní role Didony a Aenea ztvárnili Marie Řezníčková a Konstantin Karenin.Poté následoval Jakobín, Rusalka a  Zeyerova-Sukova básnická pohádka Radúz a Mahulena. Při hudební přípravě Kubelíkových inscenací mu pomáhal další mladý muž, který s ním přišel do Brna, dirigent Bohumír Liška, jehož sté výročí narození si připomeneme letos v říjnu.

Na podzim 1941 začal Rafael Kubelík zkoušet Mozartova Dona Giovanniho. K premiéře, jež byla plánovaná na 9. prosince 1941, už ale nedošlo, protože okupační orgány dne 12. listopadu Zemské divadlo v Brně uzavřely. Rafael Kubelík měl pro sezonu 1941-1942 další významné plány. Byla mezi nimi premiéra Káti Kabanové a také Wagnerův Tristan a Isolda.

Vedle toho Rafael Kubelík cílevědomě pokračoval v tradici symfonických orchestrů, kterou v Brně zavedl ve dvacátých letech František Neumann. Podobně jako Neumann a jeho koncertní mistr, pozdější vynikající houslový pedagog, profesor František Kudláček, byl i Kubelík toho názoru, že setkávání operního orchestru se symfonickou hudbou je pro kvalitu jeho výkonu nesmírně prospěšné. Nemenší péči ovšem věnoval Kubelík i práci se sólisty a pečlivé dramaturgické přípravě inscenací. Jeho brněnské premiéry českých oper byly srovnávány se současnými pražskými Talichovými inscenacemi.

Kubelíkovo působení v Brně bylo sice násilně přerušeno, ale Kubelík se po válce do Brna vrátil jako dirigent premiéry své opery Veronika 19. dubna 1947. Operu v režii Miloše Wasserbauera nastudoval a reprízy řídil dirigent Bohumír Liška. Opera se setkala v Brně s naprosto nadšeným přijetím, kterého se jí zdaleka nedostalo o pár měsíců později při jejím pražském uvedení.

A tak můžeme Kubelíkovu brněnskou éru uzavřít s klidným svědomím pozitivní parafrázi věty Karla Nedbala – Brno rádo vzpomínané.

Šéfem České filharmonie
V roce 1942 se Václav Talich vzdal funkce šéfa České filharmonie. Na jeho místo nastoupil Rafael Kubelík. V těžkých okupačních časech byl postaven před nesmírně těžký úkol. Snažil se o maximální možné uvádění českého repertoáru. Podařilo se mu prosadit proti příkazu okupantů provedení celé Smetanovy Mé vlasti, pamětníci vzpomínají  na jeho Tarase Bulbu, Scatováclavský triptych. Vítězslava Nováka. Dle možnosti pořizuje gramofonové nahrávky českých skladeb, jako byla například kompletní nahrávka tří Smetanových symfonických básní (Richard III, Hakon Jarl, Valdštýnův tábor). Nebojí se dávat najevo své statečné občanské postoje, což nakonec vede k tomu, že je nucen se určitou dobu skrývat, aby unikl ze spárů gestapa.

V roce 1943 se oženil. Jeho manželkou se stala houslistka Ludmila Bertlová. O tři roky později se manželům se narodil syn Martin, posléze úspěšný profesor historie architektury.

Okamžitě po osvobození se Rafael Kubelík vrhl s plnou vervou a maximálním zaujetím do práce. Již 28. května diriguje koncert filharmonie, na němž zazněl Sukův pochod V nový život, Dvořákova Husitská předehra, Smetanův Blaník a Dvořákova Symfonie (B41). V červnu pak se konal Koncert díkůvzdání, na němž Kubelík dirigoval Smetanovu Mou vlast. V listopadu téhož roku uvedl Brittenovu Sinfonii da Requiem.

Na koncertě v říjnu 1946 pod jeho taktovkou zazněla Polní mše Bohuslava Martinů spolu s 2. a 4. symfonií téhož autora. Na repertoáru filharmonie jsou čelná díla českých skladatelů od klasiků až po představitele nejmladší skladatelské generace jako Vítězslava Kaprálová, Vít Nejedlý, Jan Hanuš a další. Stejně tak z děl zahraničních autorů věnuje velkou pozornost skladatelům ze zemí, jejichž tvorba se v době okupace nesměla objevit na repertoáru (Claude Debussy, Albert Rousell, Francois Poulenc, Darius Milhaud., Dimitrij Šostakovič, Sergej Prokofjev, Edgar Elgar a další).

Velmi aktivně se zapojil do veřejného života. Díky své autoritě výrazně zapůsobil na to, že Česká filharmonie byla postátněna a že jí bylo přiděleno Rudolfinum, jež v době první republiky bylo sídlem parlamentu a v době okupace tam hrála pražská Německá filharmonie (předchůdce nynějších Bamberských symfoniků).

Především díky jeho iniciativě se v roce 1946 konal první ročník Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Na zahajovacím koncertě, který se konal v předvečer výročního dne Smetanovy smrti, 11. května, byly pod jeho taktovkou uvedeny skladby Otakara Ostrčila, Josefa Bohuslava Foerstera a Dvořákova Sedmá symfonie.

Na Pražské jaro se sjíždějí čelní zahraniční dirigenti a interpreti (Yehudi Menuhin, Leonard Bernstein a mnozí další), orchestr pod jeho vedením sklízí úspěchy na zahraničních zájezdech. Rafaelu Kubelíkovi je všeobecně prorokována skvělá kariéra.

Únor 1948 rozhodl jinak. Dne 17. července odjíždí s rodinou na pozvání Bruno Waltera do Anglie, aby na festival v Glyndebourne  nastudoval Dona Giovanniho. Z této cesty už se domů nevrací.

Opustil jsem zemi, abych nemusel opustit národ
Rafael Kubelík byl člověkem přísných morálních zásad. Sám se mnohokráte jednoznačně k problému své emigrace vyjádřil. „Zažil jsem jednu formu bestiální tyranie – nacismus, nechtěl jsem zažít další. … Opustil jsem ČSR s tím, že se nikdy nevrátím, dokud komunisti povládnou v mé vlasti. Zvali mě několikrát zpět – v roce 1956, 1966 a slibovali mi, že budu moci dělat to, co budu chtít, ale dokud  tento systém bude někde vládnout, odmítám vstoupit na půdu této země.“ Svůj návrat podmiňoval propuštěním všech politických vězňů, návratem politické svobody.

Kubelík v první fázi své emigrace diriguje v řadě špičkových orchestrů, například v amsterdamském Concertqebouw, ale v poválečné Evropě není tak jednoduché se plně prosadit. Navíc Rafael Kubelík jako dirigent byl dosti svérázný typ. Jeho způsob dirigování byl velmi dynamický včetně pohybu celého těla, přirovnávali jej k tanečníkovi reagujícímu na hudbu. V roce 1981, v době, kdy Kubelík dirigoval pohostinsky newyorské filharmoniky, napsal kritik Donald Henahan v New York Times: „Není právě nejprecisnější ve své technice, ale to, co dělá, pro něj pracuje. … Neustále vystřeluje svou levicí na hudebníky, jako by chtěl, aby mu četli z dlaně. Zdá se, že přátelsky mává na žesťovou sekci, rozpažuje své ruce jako úpěnlivě prosící svatý František a horečně se chvěje po celém těle.“

Kubelík má nabídky na angažmá v Londýně. Do orchestru BBC jej zve Sir Adrian Boult, který hodlá odejít na odpočinek. Kubelík dává přednost cestě za oceán. V roce 1951 se stává šéfem Chicago Symphony Orchestra. Orchestr pod jeho vedením slavil řadu úspěchů, programově uváděl díla mladých amerických skladatelů (Aaron Copland, Roy Harris, Lucas Foss atd.), na druhé straně si ale si Kubelík svou nekompromisností získal řadu oponentů. Požadoval dosti zásadní personální obměnu v orchestru, vyčítali mu, že  uvádí příliš mnoho moderních autorů. Prim v tom hrála prominentní  kritička chicagské Tribune, Miss Claudia Cassidy, dáma velmi kontroverzních názorů, jež například dlouho bránila tomu, aby se Georg Solti stal šéfem chicagské opery, a od svých protivníků byla přezdívána Acidy Cassidy (kyselá Cassidy). Po dvou letech Kubelík nakonec na chicagské působení rezignoval.Po letech ovšem všechno vypadalo jinak. Miss Cassidy se dočkala toho, že komorní sál v chicagském nově vybudovaném Kulturním centru nese její jméno, a Rafael Kubelík byl pozván, aby dirigoval na slavnostním koncertě, který se konal 18. října 1991 u příležitosti stého výročí existence tělesa. Kubelík pozvání přijal (bylo to jedno z jeho posledních dirigentských vystoupení), dirigoval Dvořákovu Husitskou předehru a orchestrem byl manifestačně pozdraven slavnostní fanfárou, což se v dějinách tohoto souboru poštěstilo jen málokomu.

Rafael Kubelík se vrací do Evropy. Usadil se i s rodinou ve švýcarském Luzernu, odkud se po čase přestěhoval do blízkého městečka Kastanienbaum. Diriguje  řadu orchestrů po celém světě, významná je jeho spolupráce s Izraelským národním orchestrem, na svém kontě má už řadu špičkových nahrávek. V opeře Saddler´s Wells uvádí Janáčkovu Káťu Kabanovou a přijímá vedoucí místo v Royal Covent Garden Opera.

Zde se situace do značné míry opakuje. Uvádí zde řadu velmi úspěšných inscenací. V režii Sira Johna Gielguda uvádí své oblíbené Berliozovy Trojany, o nichž kritik napíše, že je to první provedení v jednom večeru, které se přiblížilo autorovu původnímu záměru. Uvádí Prodanou nevěstu, Musorgského Borise Godunova, Poulencovy Dialogy karmelitek, v nichž Sestru Marii d´Incarnation zpívá tehdejší prudce startující hvězda operního nebe Joan Sutherland. Na druhé straně musí čelit kritice. Zvláště ostře se  vůči němu vymezil jeho starší dirigentský kolega, ve vztazích s jinými mnohdy dosti kontroverzní Sir Thomas Beacham, jenž v roce 1958 v otevřeném listě v Timesech požadoval, aby vedoucí funkce v Covent Garden nebyla svěřována cizincům. Kubelík se rozhodl na svou funkci rezignovat, a ačkoli byl od spolupracovníků přemlouván, aby zůstal, na svém rozhodnutí setrval. Satisfakce opět přišla po létech, když nedlouho před smrtí obdržel za své zásluhy Řád britského imperia.

Opět následovalo putování po světě. Často ho zve ke spolupráci s Berlínskými filharmoniky Herbert von Karajan. Ačkoli dlouhou dobu vzhledem k okupační zkušenosti odmítal trvalé působení v Německu, nakonec právě tam nalezl místo, kde se dožil největších úspěchů. Stal se jím Mnichov a tamější Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu.

Své mnichovské angažmá nastoupil v roce 1961, ve vedoucí funkci v něm zůstal do svého odchodu do důchodu v roce 1979, kdy jej vystřídal Collin Davis, a poté ještě dalších sedm let, než ze zdravotních důvodů na dirigování rezignoval.

Jeho mnichovské začátky poznamenala rodinná tragédie, když při autonehodě zahynula jeho choť. V roce 1963 se Rafael Kubelík znovu oženil. Jeho druhou ženou se stala  australská zpěvačka Elsie Morrison, kterou znal ze svého londýnského působení. Nadaná a úspěšná sopranistka zpívala mimo jiné pod jeho taktovkou Mařenku či Blanche v Poulencových Dialozích karmelitek. Po sňatku své divadelní činnosti zcela zanechala.V Mnichově mohl Rafael Kubelík naplno rozvinout svůj umělecký program. Z jednoho z několika německých rozhlasových orchestrů vybudoval těleso mezinárodního věhlasu. Orchestr pod jeho vedením  zvládal na vysoké úrovni šíři repertoáru od Palestriny přes klasiky a romantiky po Schönberga či Stravinského a skladatele nejmladší generace. S orchestrem pořídil řadu operních nahrávek, zmiňme se alespoň o Parsifalovi, Lohengrinovi, Weberově Čarostřelci či Oberonovi se začínajícím Plácidem Doimingem v hlavní roli. Natočil první kompletní nahrávku deseti Mahlerových symfonií s německým orchestrem a samozřejmě také Mou vlast.

Kritik Frankfurter Allgemeine o Kubelíkově mnichovském působení napsal: … pod jeho vedením byl Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu „pružně fungující, zvučné  a technicky  suverénní těleso“, dlouholetý hobojista orchestru Gustav Meyer použil při hodnocení tohoto období názvu „zázračná Kubelíkova éra“.

V době svého mnichovského působení se Rafael Kubelík dočkal také provedení druhé ze svých pěti oper (tři další zůstaly neprovedeny). Byla jí Cornelia Faroli, kterou pod jeho taktovkou uvedla opera v Augsburgu.

V roce 1973 získal Rafael Kubelík švýcarské občanství a jeho dlouholetý přítel Cöran Gentele byl jmenován ředitelem newyorské Met. Kubelík nabídku přijal a od 1, srpna nastoupil do funkce šéfdirigenta. Bohužel ještě v srpnu Gentele zahynul při automobilové nehodě v Itálii. Kubelík v Met úspěšně nastudoval Berliozovy Trojany.

Premiéra se konala 22. října 1973, v den devadesátého výročí zahájení činnosti Met. Do hlavní role obsadil Kubelík Christu Ludwig, ale protože před premiérou onemocněla, zaskočila za ni při premiéře představitelka Kasandry v této inscenaci, která Didonu už předtím zpívala, Shirley Verrett. Christa Ludwig do role vstoupila při reprízách a slavila v ní mimořádný úspěch, stejně jako její partner v roli Aenea Jon  Vickers. Kritik New York Magazine Alan Rick ocenil „Kubelíkúv jemný smysl pro tempa  a jeho mistrovské pojetí každé nuance partitury“, ale s novým  vedením Met si Rafael Kubelík příliš do oka nepadl. Bylo mu vytýkáno, že věnuje své práci v Met málo času. Stačil ještě nastudovat Wagnerova Parsifala. Její pastorkyňu, na kterou se chystal, už nastudoval jiný dirigent a po půl roce své působení v newyorské opeře ukončil. Jeho nástupcem se stal tehdy třicetiletý James Levine.Po celou dobu svého mnichovského působení Rafael Kubelík spolupracoval s mnohým špičkovými orchestry, ať už přímo na koncertech či na nahrávkách. Mimo jiné nahrál všechny Beethovenovy symfonie (každou  s jiným orchestrem), téměř kompletního Dvořáka, řadu děl Mozartových, Brucknerových, a jak už bylo řečeno výše, také řadu děl soudobých autorů a oper. Charakteristická byla jeho zodpovědnost a sebekritičnost. Sám v jednom rozhovoru prohlásil: „V mém životě nebyl jediný koncert, o němž bych mohl říci, že splnil všechny mé představy, a byly těch koncertů tisíce.“

A zůstal věrný svým občanským postojům. Když v roce 1968 došlo k sovětské okupaci Československa, inicioval rozsáhlou protestní akci, k níž se připojily desítky špičkových umělců z celého světa. V roce 1979 vyzval spolu s Yehudi Menuhinem otevřeným dopisem Leonida Brežněva, aby přijal požadavky Charty 77. A svou občanskou zodpovědnost projevoval i při jiných příležitostech. Když se bavorský parlament chystal v roce 1972 přijmout nový, velmi kontroverzní zákon o rozhlasovém vysílání, ostře se proti tomu vymezil a oznámil svou rezignaci na místo šéfdirigenta, pokud zákon bude přijat. Zákon přijat nebyl.

Když v důsledku nemoci ukončil v roce 1986 svou aktivní činnost v Mnichově, zdálo se, že je to definitivní závěr. Jenomže osud a vývoj politické situace tom chtěly jinak.

Návrat domů
Přišly listopadové události 1989 a stalo se to, v co už Rafael Kubelík nedoufal. Mohl se vrátit domů. Byl znovu plný energie. Jeho Má vlast, s níž zahajoval v roce 1990 Pražské jaro, se stala doslova manifestací.

S Českou filharmonií pořídil její další svou nahrávku Smetanova cyklu, v pořadí už pátou, a natočil i Dvořákovu Novosvětskou. Naposledy se jako dirigent představil v listopadu 1990 při zájezdu České filharmonie do Japonska.

V roce 1990 mu byl udělen čestný doktorát Univerzity Karlovy, o rok později čestné občanství Hlavního města Prahy a Václav Havel mu udělil Řád T.G.Masaryka.

Rafael Kubelík zemřel 11. srpna 1996 ve švýcarském Kastanienbaumu. Dne 18. září téhož roku byla urna s jeho popelem uložena na vyšehradský Slavín, kde je pochován i jeho otec Jan.

Ve vzpomínkovém pořadu Bavorského rozhlasu byl vedle Herberta von Karajana, Georga Soltiho a Leoparda Bernsteina zařazen mezi největší dirigenty dvacátého století. Režisér Reiner E. Moritz natočil v roce 2003 televizní film Music is My country věnovaný životu a dílu Rafaela Kubelíka, v němž se k jeho odkazu vyjadřují jeho manželka Enzie, syn Martin a velký obdivovatel Rafaela Kubelka Daniel Barenboim.

Světoznámý klavírista a dirigent řekl redaktoru Práva při své návštěvě televizního festivalu Zlatá Praha v roce 2006 následující slova: „Velký vliv na mne měl Rafael Kubelík. Poznal  jsem se s ním ještě jako dítě, protože byl dobrým přítelem mých rodičů. Stýkal jsem se s ním celý život, byl to můj vzor, učitel a  mentor, cenil jsem si jej nejen jako muzikanta, ale jako ušlechtilého člověka.“

Svým bývalým kolegům v Symfonickém orchestru Bavorského rozhlasu napsal u příležitosti výročí tohoto tělesa: „Naše velké štěstí je, že jsme umělci. Hudba je síla, která má sílu probudit v lidech to nejlepší, a proto můžeme při plnění našeho poslání stále stoupat vzhůru. … Dále poctivě muzicírujte, k naší všeobecné radosti.“

Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně
Foto archiv, archiv ND Brno 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments