Turandot v Drážďanech: happy end nečekejte

V říjnu 2014 uplyne přesně deset let od premiéry jedné nanejvýš pozoruhodné inscenace. Dodnes se v drážďanské Semperově opeře pravidelně vrací na repertoár, dodnes ji ve zcela zaplněném hledišti sledují diváci, které buď přivádí k nadšení, nebo je nesnesitelně irituje. A mimochodem, bez přestávky předvedené dílo v ní ani nezazní celé… Nebudu vás napínat: jedná se o Pucciniho Turandot v režijním pojetí velkého operního vizionáře Andrease Homokiho. V Drážďanech se letos znovu objevila na scéně na samém konci sezony, a – řečeno žurnalistickým žargonem toho nejhrubšího zrna – „opět nastolila celou řadu otazníků“.

Velký otazník ve výseku zadní stěny jinak prázdného, do tmavodmodra laděného jeviště, je totiž tím prvním, co divák po vytažení opony spatří (scéna a kostýmy Wolfgang Gussmann a Frauke Schernau).Kromě zmateného a dezorientovaného zástupu sboristů je přítomen ještě jeden protagonista, a to televizor na pojízdném stolku. Není tu živý Mandarin, který by obyvatelům Pekingu sdělil, že Perský princ bude popraven, protože nezodpověděl tři otázky nelítostné princezny Turandot. Je to právě jakási virtuální tvář v televizním přijímači, jež udílí rozkazy. Co v tomto světě znamená „poprava“, se brzy ukáže. Nemilosrdný reflektor si v davu vybere mladíka, který vzápětí dostane společnost – kameramana s asistentem. Tito pronásledovatelé ho neustále natáčejí a televize přenáší každý jeho krok, dokud se štvaný muž nedostane do spárů ministrů Pinga, Panga a Ponga, zde trojici televizních bavičů v lesklých smokinzích, jak vystřižených z amerických zábavných pořadů z padesátých let. O „Perského prince“ se ukázkově postarají: posadí ho do bílého pohodlného křesla, nalijí mu sklenku, zapálí cigaretu a nechají ho sledovat atraktivní pořad v televizi (jedná se o tak trochu cynický režisérův vtip: Pucciniho dětský sbor, vycházející z orientální lidové melodie, doprovázejí záběry z čínské revoluční opery…). Pak se ale zadní prospekt rozevře do podoby vrat, rozdělujících až dosud kompaktní symbol otazníku, a za nimi se objevuje obrovské projekční plátno. Na něj je promítán jediný filmový záběr: kamera se v něm pomalu přibližuje k mladé dlouhovlasé ženě, stojící k divákovi zády. Dívka posléze otočí hlavu a z plátna v tu chvíli hledí v maximálním detailu dvě silně nalíčené oči, patřící – komu asi… Perský princ za tímto výjevem fascinovaně odchází, vrata se za ním zavírají a křeslo s televizorem osiří.Ne však nadlouho. Krutý pohled princezny Turandot uchvátil dalšího muže z davu – prince Kalafa, a v cestě za ní mu nezabrání ani jeho otec Timur (jeho slepecká bílá hůl je v tomto „televizním“ prostředí obzvlášť výrazným symbolem), ani jeho otrokyně Liù. Nepřesvědčí ho ani trojice ministrů-bavičů. I když mu na princeznině obraze na obrazovce vcelku logicky argumentují, že „Turandot ve skutečnosti neexistuje“, Kalaf s nimi ještě svede boj o televizní ovladač, aby se na svou virtuální lásku mohl dívat znovu a znovu. I před ním se tedy nakonec otevřou vrata do říše otazníku a i on se ocitá v zatím blíže nespecifikované pasti.

Ve druhém jednání si ministerská trojice přiveze na scénu ještě další dva televizory. Ve všech třech si pak dojatě pouští záběry z vlídných krajů a míst, do nichž se její členové jednou rozejdou, až budou z tohoto přízračného světa propuštěni. Nevyzpytatelná televizní realita si s nimi ale i nadále rafinovaně zahrává: na jedné obrazovce se objeví muž bez hlavy, na jiném se jeho hlava ukáže, aby se proměnila v hlávku čínského zelí, které v jeho trojrozměrné podobě ministr Ping z televizoru skutečně vytáhne. Zoufalci ve smokinzích si na zelenině doslova zchladí žáhu: roztrhají jí vzteky na kousky, aby pak zbytky spořádaně sesbírali do igelitového sáčku a ten odložili znovu do televizoru, na jehož obrazovce se toto zátiší s biologickým odpadem záhy dvojrozměrně vynoří… Příchodu prince Kalafa předchází značně znepokojivá projekce na plátně: kamera najíždí na vyobrazení otazníků, které v sobě vždy skrývají další malý otazník, při jeho přiblížení se objeví další „otazník v otazníku“ a tak stále donekonečna. Není jasné, zda císařem, jehož sbor vzápětí začne oslavovat, je opět tvář, která se zjeví na všech třech obrazovkách najednou, nebo právě zmíněný a stále přítomný fetiš – otazník.Je vlastně skoro překvapující, když se téměř nenápadně na scéně objeví skutečná Turandot z masa a kostí. Její vyprávění o dávném zneuctění doprovázejí na plátně detaily tváře tentokrát mužské, pravděpodobně Kalafovy. A reálného Kalafa čeká zkouška v podobě zodpovězení princezniných otázek. Jak jinak by taková scéna mohla v Homokiho pojetí vypadat než jako televizní soutěž ve stylu Chcete být milionářem? Princ se však nedá zahanbit, zodpoví vždy správně a otazníky na obrazovkách se promění ve vykřičníky. Pyšná princezna se ovšem nechce vítězi podrobit, a tak se role obrátí: Kalaf, jenž se dosud nepředstavil, ženě slíbí, že jí dá rád svůj život k dispozici, pokud se jí nepodaří do svítání zjistit jeho jméno. Dějství tak končí návratem do říše otazníků, jejichž nekonečné filmové vršení sleduje s obavami sama Turandot. Ještě před tím však absolvuje šokující zkušenost – Kalaf jí poprvé políbí…