Turandot v Drážďanech: happy end nečekejte

V říjnu 2014 uplyne přesně deset let od premiéry jedné nanejvýš pozoruhodné inscenace. Dodnes se v drážďanské Semperově opeře pravidelně vrací na repertoár, dodnes ji ve zcela zaplněném hledišti sledují diváci, které buď přivádí k nadšení, nebo je nesnesitelně irituje. A mimochodem, bez přestávky předvedené dílo v ní ani nezazní celé… Nebudu vás napínat: jedná se o Pucciniho Turandot v režijním pojetí velkého operního vizionáře Andrease Homokiho. V Drážďanech se letos znovu objevila na scéně na samém konci sezony, a – řečeno žurnalistickým žargonem toho nejhrubšího zrna – „opět nastolila celou řadu otazníků“.

Velký otazník ve výseku zadní stěny jinak prázdného, do tmavodmodra laděného jeviště, je totiž tím prvním, co divák po vytažení opony spatří (scéna a kostýmy Wolfgang Gussmann a Frauke Schernau).Kromě zmateného a dezorientovaného zástupu sboristů je přítomen ještě jeden protagonista, a to televizor na pojízdném stolku. Není tu živý Mandarin, který by obyvatelům Pekingu sdělil, že Perský princ bude popraven, protože nezodpověděl tři otázky nelítostné princezny Turandot. Je to právě jakási virtuální tvář v televizním přijímači, jež udílí rozkazy. Co v tomto světě znamená „poprava“, se brzy ukáže. Nemilosrdný reflektor si v davu vybere mladíka, který vzápětí dostane společnost – kameramana s asistentem. Tito pronásledovatelé ho neustále natáčejí a televize přenáší každý jeho krok, dokud se štvaný muž nedostane do spárů ministrů Pinga, Panga a Ponga, zde trojici televizních bavičů v lesklých smokinzích, jak vystřižených z amerických zábavných pořadů z padesátých let. O „Perského prince“ se ukázkově postarají: posadí ho do bílého pohodlného křesla, nalijí mu sklenku, zapálí cigaretu a nechají ho sledovat atraktivní pořad v televizi (jedná se o tak trochu cynický režisérův vtip: Pucciniho dětský sbor, vycházející z orientální lidové melodie, doprovázejí záběry z čínské revoluční opery…). Pak se ale zadní prospekt rozevře do podoby vrat, rozdělujících až dosud kompaktní symbol otazníku, a za nimi se objevuje obrovské projekční plátno. Na něj je promítán jediný filmový záběr: kamera se v něm pomalu přibližuje k mladé dlouhovlasé ženě, stojící k divákovi zády. Dívka posléze otočí hlavu a z plátna v tu chvíli hledí v maximálním detailu dvě silně nalíčené oči, patřící – komu asi… Perský princ za tímto výjevem fascinovaně odchází, vrata se za ním zavírají a křeslo s televizorem osiří.Ne však nadlouho. Krutý pohled princezny Turandot uchvátil dalšího muže z davu – prince Kalafa, a v cestě za ní mu nezabrání ani jeho otec Timur (jeho slepecká bílá hůl je v tomto „televizním“ prostředí obzvlášť výrazným symbolem), ani jeho otrokyně Liù. Nepřesvědčí ho ani trojice ministrů-bavičů. I když mu na princeznině obraze na obrazovce vcelku logicky argumentují, že „Turandot ve skutečnosti neexistuje“, Kalaf s nimi ještě svede boj o televizní ovladač, aby se na svou virtuální lásku mohl dívat znovu a znovu. I před ním se tedy nakonec otevřou vrata do říše otazníku a i on se ocitá v zatím blíže nespecifikované pasti.

Ve druhém jednání si ministerská trojice přiveze na scénu ještě další dva televizory. Ve všech třech si pak dojatě pouští záběry z vlídných krajů a míst, do nichž se její členové jednou rozejdou, až budou z tohoto přízračného světa propuštěni. Nevyzpytatelná televizní realita si s nimi ale i nadále rafinovaně zahrává: na jedné obrazovce se objeví muž bez hlavy, na jiném se jeho hlava ukáže, aby se proměnila v hlávku čínského zelí, které v jeho trojrozměrné podobě ministr Ping z televizoru skutečně vytáhne. Zoufalci ve smokinzích si na zelenině doslova zchladí žáhu: roztrhají jí vzteky na kousky, aby pak zbytky spořádaně sesbírali do igelitového sáčku a ten odložili znovu do televizoru, na jehož obrazovce se toto zátiší s biologickým odpadem záhy dvojrozměrně vynoří… Příchodu prince Kalafa předchází značně znepokojivá projekce na plátně: kamera najíždí na vyobrazení otazníků, které v sobě vždy skrývají další malý otazník, při jeho přiblížení se objeví další „otazník v otazníku“ a tak stále donekonečna. Není jasné, zda císařem, jehož sbor vzápětí začne oslavovat, je opět tvář, která se zjeví na všech třech obrazovkách najednou, nebo právě zmíněný a stále přítomný fetiš – otazník.Je vlastně skoro překvapující, když se téměř nenápadně na scéně objeví skutečná Turandot z masa a kostí. Její vyprávění o dávném zneuctění doprovázejí na plátně detaily tváře tentokrát mužské, pravděpodobně Kalafovy. A reálného Kalafa čeká zkouška v podobě zodpovězení princezniných otázek. Jak jinak by taková scéna mohla v Homokiho pojetí vypadat než jako televizní soutěž ve stylu Chcete být milionářem? Princ se však nedá zahanbit, zodpoví vždy správně a otazníky na obrazovkách se promění ve vykřičníky. Pyšná princezna se ovšem nechce vítězi podrobit, a tak se role obrátí: Kalaf, jenž se dosud nepředstavil, ženě slíbí, že jí dá rád svůj život k dispozici, pokud se jí nepodaří do svítání zjistit jeho jméno. Dějství tak končí návratem do říše otazníků, jejichž nekonečné filmové vršení sleduje s obavami sama Turandot. Ještě před tím však absolvuje šokující zkušenost – Kalaf jí poprvé políbí…

Třetí akt zastihuje zamyšlenou princeznu samotnou na jevišti a legendární Kalafova árie Nessun dorma dostane nezvyklou podobu: není to princův sebevědomý monolog, ale naopak vyznání lásky, které Kalaf sděluje Turandot přímo do očí. Princezna se ale nehodlá jen tak smířit s porážkou; protože se podařilo najít otrokyni Liù, viděnou dříve s neznámým cizincem, rozhodne z ní dostat jméno jejího pána násilím. V režisérově estetice je oním mučením návrat dvojice kameraman-asistent, jež dívčino upřímné vyjádření citů nemilosrdně snímá a umožňuje davu, aby ho pozoroval na plátně. V divadelně neobyčejně silné scéně tak mohou diváci sledovat osamělou dívku, k níž jsou všichni ostatní otočeni zády a místo jí samé se dívají na její obraz na projekční ploše. Liù dozpívá, zmocní se televizního ovladače, jedním stiskem vypíná veškeré nereálné dění na plátně i v televizorech a padá mrtva k zemi. Drásavá obžaloba slepého Timura padá zjevně na Turandot i Kalafa, kteří zůstávají mlčky stát každý na jiné straně jeviště, aby ve společnosti mrtvé nevinné dívky a zrnících televizorů pozdě zpytovali své svědomí. Afanovo, Beriovo ani jiné finále se nekoná, opona padá. Kde skončil se svou operou Puccini, uzavírá ji i Homoki.

Pokud jste toto neústrojné vyprávění dočetli až sem, přijměte nejprve mou gratulaci… Možná jste v uvedeném popisu přece jen našli nějakou logickou linku, a to v přesvědčení, že drážďanská Turandot účtuje především se všudypřítomným světem televizních reality show, soutěží a zábavných pořadů. Podle mého názoru je však Homokiho poselství přece jen o něco komplikovanější: televizní a filmovou techniku používá jako příklad deformovaného vidění skutečnosti a upozorňuje na čím dál mlhavější hranici mezi světem tradičních hodnot a upřímných citů a světem, kde se s těmito premisami účelově manipuluje za pomoci technologií a ideologií. I kdybychom s uvedeným typem výkladu operního díla či jeho nekompromisní jevištní estetikou nesouhlasili, stále si můžeme v aktuální sérii repríz Pucciniho Turandot užít kvalitní pěvecké obsazení a hudební nastudování. V titulní úloze debutovala v Semperoper mladá venezuelka Lucrecia Garcia. Nevysoká a plnoštíhlá zpěvačka si svou mezinárodní kariéru právem vybojovala především zásluhou objemného dramatického sopránu, se kterým si umí obdivuhodně poradit i s lyrickými pasážemi. Uvedené kvality přesvědčivě dokázala i v Drážďanech, byť zůstala nelehké roli panovačné princezny ledacos dlužna po herecké stránce. Skutečný spinto tenor, jistý a znělý ve všech polohách, předvedl zkušený italský specialista na roli Kalafa Marco Berti. Nápadně pohublý pěvec si představení zjevně vychutnával, a nebýt překvapivě nedotaženého vyznění árie Nessun dorma, nebylo by mu co vytknout. Do křehké a oddané role Liù byla překvapivě obsazena mohutná američanka Marjorie Owens, v Drážďanech obvykle představitelka dramatických verdiovských a wagnerovských rolí. Zkušená sopranistka si však poradila i s tímto úkolem a zejména svou finální předsmrtnou scénu pojala se snadno uvěřitelnou něhou v hlase i jevištním projevu. Na minimální ploše, kterou skýtá úloha Timura, se blýskl krásně zabarveným basem čínský pěvec Liang Li, a ve trojici ministrů zaujal mezi tenoristy Aaronem Pegramem (Pang) a Mertem Süngü (Pong) slibný baryton Ilhuna Junga v roli Pinga. Tradičně vynikající byl sbor Saské státní opery (sbormistr Piero Monti) a o hudební nastudování se tentokrát postaral s jistou řemeslnou zručností zkušený dirigent Pier Giorgio Morandi.

Publikum Semperovy opery reagovalo po skončení osobité inscenace neobyčejně vřelým potleskem, jeho většinová spokojenost byla podle mého názoru více než zřejmá. V uvedené spojitosti mě napadlo, jak by asi na zmíněný režijní styl reflektovali diváci u nás – na avizované angažmá Andrease Homokiho v pražském Národním divadle (shodou okolností také v roce 2004 v případě scénické verze Verdiho Requiem) bohužel nedošlo, takže je možné o tom nanejvýš spekulovat. Doufejme, že budeme moci v České republice jednou poznat práci výrazných světových režisérských osobnosti i jinak než na televizních obrazovkách a plátnech kin a že se i tento velký otazník jednou podaří změnit na vykřičník…

Hodnocení autora recenze: 80 %

Giacomo Puccini:
Turandot
Hudební nastudování: Pier Giorgio Morandi
Režie: Andreas Homoki
Scéna a kostýmy: Wolfgang Gussmann
Kostýmy: Frauke Schernau
Video: fettFilm (Momme Hinrichs und Torge Møller)
Dramaturgie: Ilsedore Reinsberg
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Mitglieder des Sinfoniechores Dresden – Extrachor der Semperoper Dresden
Sbormistr: Piero Monti
Kinderchor der Sächsischen Staatsoper Dresden
Sbormistr: Andreas Heinze
Premiéra 9. října 2004 Sächsische Staatsoper Drážďany
(psáno z reprízy 27. 6. 2014)

Turandot – Lucrecia Garcia
Altoum – Gerald Hupach
Timur – Liang Li
Kalaf – Marco Berti
Liù – Marjorie Owens
Ping – Ilhun Jung
Pang – Aaron Pegram
Pong – Mert Süngü
Mandarin – Sebastian Wartig
Der junge Prinz von Persien – Mert Süngü
Kameramann 1 – Julius Günzel
Kameramann 2 – Eckart Reichl

www.semperoper.de

Foto Matthias Creutziger