Smrt v opeře není ojedinělou záležitostí

Mnohokráte umírají na operní scéně hlavní i vedlejší postavy. Smrt je totiž trvalou součástí operních zápletek, protože naprostá většina oper světového repertoáru je vážná či dokonce tragická. Smrt ale může na operní jeviště a také do divadelního orchestřiště vstoupit nikoliv jako součást operního příběhu, ale jako osudový fakt během představení. V souvislosti se smrtí dirigenta Stefana Soltésze v Bavorské státní opeře při představení Straussovy Mlčenlivé ženy je možné vzpomenout i jiných úmrtí zpěváků či dirigentů bezprostředně během představení.

První podrobnější a ověřené zprávy o smrti operních zpěváků na scéně pocházejí z konce devatenáctého století. Roku 1888 zemřel při představení Gounodova Fausta na náhlý srdeční záchvat basista Frederick Federici (1850–1888) po dozpívání poslední noty z Mefistofelova partu. Premiérové představení v Princess Theatre v Melbourne bylo zakončeno velkolepým finále, kdy Mefistofeles strhne do propadla, ve kterém se otevíraly plameny pekelné, i Fausta.

Renomovaný basbarytonista Frederick Federici italsko-britského původu byl nejprve spjatý s anglickou operetou, především s D´Oyly Carte Opera Company uvádějící veleúspěšná společná díla Gilberta a Sullivana. Pak jeho kariéra pokračovala v USA a Austrálii při průběžném střídání lehčího (tedy operetního žánru převážně anglické produkce) a závažných operních rolí. Náhlá smrt způsobená srdečním záchvatem před zraky diváků vyvolala řadu zpráv v tisku a mnoho divadelních legend. Zpěváci a velké množství diváků zcela vážně tvrdili, že sedmatřicetiletý Federici se ještě účastnil společného děkování publiku. Pravda byla taková, že tělo zpěváka po spuštění opony bylo okamžitě přeneseno do zeleného pokoje, kde divadelní lékař konstatoval již jen smrt. Po jeho smrti se v divadle tradovala i legenda, že hlediště o premiérách navštěvuje duch zemřelého oblečený do večerního obleku. A dlouhý čas při prvních představeních bylo ponecháváno jedno z křesel ve třetí řadě na balkóně volné jako místo k uctění Federiciho památky a sedadlo pro případnou návštěvu ducha.

Smrt na jevišti Metropolitní opery v New Yorku francouzského basisty Armanda Castelmaryho (původním jménem Hrabě Armand de Castan, 1834–1897) dne 18. února 1897 byla diváky považována za aranžovanou. Domnělý skvělý herecký výkon zpěváka v roli Lorda Tristana Micleforda, strýce titulní hrdinky v oblíbené opeře Friedricha von Flotowa Martha aneb Trh v Richmondu, byl odměněn potleskem publika, ale ve skutečnosti se jednalo o masivní a v důsledku smrtelný srdeční záchvat. Inspicient ale pochopil, že na scéně se děje něco nečekaného a spustil oponu. Castelmary byl představitelem charakterních středních basových rolí na nejslavnějších scénách světa. Delší čas byl členem pařížské Opery, pak byl angažován v Covent Garden v Londýně a v závěru kariéry zpíval právě v New Yorku.

Světová opera ztratila velký hlas v rakouském tenoristovi Josefu Mannovi (1883–1921). Ten zemřel v závěru druhého aktu Verdiho Aidy v okamžiku, kdy opustil jeviště a odešel za kulisy, kde zemřel takřka okamžitě na akutní srdeční záchvat. Zpěvák byl právě na vrcholu kariéry, která vedla přes rodný Lvov, vídeňskou Volksoper, Wiesbaden a Darmstadt do Staatsoper Unter den Linden v Berlíně. Na začátku roku 1921 podepsal výhodnou smlouvu s Metropolitní operou, kde měl v řadě partů nahradit hvězdného Enrica Carusa, který od podzimu 1920 trpěl zdravotními potížemi a prakticky již nevystupoval (a zemřel v srpnu 1921 měsíc před Mannovou smrtí). J. Mann, který právě studoval nový tenorový part v Korngoldově Mrtvém městě pro Ameriku, slíbil ještě v Berlíně vystoupit ve čtyřech posledních představeních jako Radames před odjezdem lodí do New Yorku 18. října 1921. Ale představení 5. září 1921 zcela nečekaně ukončilo jeho kariéru i život. Josef Mann byl znám i v Praze díky hostování v Neues Deutches Theater, kde vystoupil krátce před smrtí na počátku červnu 1921 jako Eleazar v Halévyho Židovce.

Dalším tenoristou, který zemřel na scéně na srdeční zástavu byl švédský zpěvák Aroldo Lindi (1888–1944). Ten po mnoha hrdinských partech především v italském repertoáru po celé Evropě, kdy jeho proslavenou rolí byl právě Radames (více než v sedmi stech představeních), začal vystupovat ve třicátých letech soustavně ve Spojených státech. Předtím slavil ale úspěchy na největších evropských scénách, také v Covent Garden a v Teatro alla Scala v Miláně (na obou scénách vystupoval od roku 1925). V angažmá ve Filadelfii, v Cincinnati, v Chicagu a s prvotřídní Gallovou operní společností vystupoval většinu času z posledních dvanácti let kariéry v USA. Americké honoráře té doby totiž přes určité nepohodlí spojené s častým cestováním byly mnohonásobně vyšší než evropské gáže. Dne 8. března 1944 dokončil tento zpěvák s vypětím všech sil závěrečnou frázi Ridi del duol che t’avvelena il cor! (Směj se v bolesti, jež tráví tvé srdce!) Caniovy árie Vesti la giubba z Leoncavallovým Komediantů. Sanfranciské publikum odměnilo zhrouceného pěvce hlasitým potleskem a výkřiky. Orchestr dohrál takty závěru prvního dějství opery. Pěvec zemřel na srdeční záchvat, který zřejmě začal již během zpěvu árie.

Nejznámějším případem úmrtí na operní scéně je případ amerického barytonisty Leonarda Warrena (1911–1960), předního interpreta především verdiovských rolí. V představení Metropolitní opery 4. března 1960 zpíval part Dona Carlose ve Verdiho Síle osudu, za partnerku měl Renatu Tebaldi, která tak po několika letech pauzy zde narušila sérii vystoupení své soupeřky Marie Callas. Představení dirigoval velmi talentovaný Thomas Schippers. Warren dokončil známou árii ze třetího aktu Morir, tremenda cosa (Zemřít! Jaká to strašná věc!) a měl podle režijního plánu otevřít kožené pouzdro s doklady a dopisem a začít zpívat následující cabalettu. Podle pamětí ředitele Metropolitní opery Rudolfa Binga, který vynechal jen velmi málo představení za svého řízení této scény, Warren zbledl a za okamžik padl tváří dolů na zem, začal kašlat, sípat a lapat po dechu a volat o pomoc. Přispěchal mu na pomoc basista, který s ním byl v pozadí scény. Warrenovi ale nebylo již pomoci, v krátkém okamžiku po zatažení opony skonal. Ač nebyla provedena pitva, příčinou smrti byla zřejmě hemoragická mozková cévní příhoda spojená se srdečním selháním.

Účinkující a diváci byli zděšeni, Metropolitní opera přišla o jednoho ze svých profilových a nejpopulárnějších umělců (Warrenovi bylo pouhých 48 let). Jeho náhlé úmrtí pak zasáhlo i do repertoárových plánu Rudolfa Binga, kdy musela být přeobsazena titulní role plánované inscenace Verdiho Nabucca v následující sezóně.

Srdeční infarkt postihl na scéně i německého wagnerovského basbarytonistu Hermanna Uhdeho (1914–1965) při repríze opery Faust III. dánského skladatele Nielsa Vigga Bentzona v kodaňském Královském divadle 10. října 1965. Zpěvák zemřel během převozu do nemocnice. Umělec byl především proslulý interpretací rolí jako Wotan, Telramund, Klingsor nebo Gunther a zářil od roku 1951 prakticky každoročně na festivalu v Bayreuthu. Byl ale sólistou i dalších světových scén (Mnichov, Metropolitní opera a další) a také festivalu v Salcburku.

Tenoristu Richarda Versalleho (1932–1996) srdeční záchvat zasáhl na začátku představení Janáčkovy Věci Makropulos na scéně Metropolitní opery 5. ledna 1996. Pěvec v roli Solicitátora Vítka právě dokončil frázi You can live so long (opera byla prováděna v anglickém překladu) a zřítil se z asi šestimetrového žebříku, který byl součástí scény advokátní kanceláře. Představení bylo okamžitě přerušeno, opona stažena, za několik minut bylo hlediště vyklizeno a posléze představení zcela zrušeno. Bohužel umělci již nebylo pomoci, v blízké St.Luke-Rooselt Hospital zaznamenali při příjezdu již jen smrt. Richard Versalle se proslavil v hrdinských tenorových partech a jeho parádní rolí byl Tannhäusser, se kterou mimo jiné také vystoupil opakovaně v druhé polovině osdmdesátých let na festivalu v Bayreuthu.

Vedle pěvců jsou srdečními a mozkovými příhodami nejčastěji postiženou skupinou operních umělců dirigenti. Roku 1943 (12. května) na počátku koncertu pro American Academy of Arts and Letters postihl amerického dirigenta a skladatele Alberta Stoessela (1894–1943) smrtelný infarkt přímo za dirigentským pultem. Při open-air produkci sanfranciské opery (které byl zakladatel) zemřel na srdeční selhání i italský dirigent Gaetano Merola (1881–1953), který právě dirigoval úryvek Un bel di vedremo z Pucciniho opery Madame Butterfly. A izraelský dirigent Israel Yinon (1956–2015), specializující se na díla židovských a vůbec fašismem perzekuovaných skladatelů, zemřel na následky srdečního selhání při koncertu (29. ledna 2015) pro mladé publikum v Lucernu. Tento umělec byl dobře znám i u nás, kdy ve Státní opeře nastudoval Krásovu operu Zásnuby ve snu a na Pražském jaru 1997 provedl Haasovu operu Šarlatán.

Velmi neblahou pověstí v tomto směru proslula budova dnešní Bavorské státní opery v Mnichově. Na následky srdečního záchvatu při dirigování místní sté reprízy Wagnerovy opery Tristan a Isolda (21. červen 1911) zemřel o jedenáct dní později významný wagnerovský dirigent a také skladatel Felix Mottl (1856–1911). Na nemocničním lůžku ještě pojal za choť českou dramatickou sopranistku Zdenku Fassbaender, svoji dlouholetou milenku. Ve sňatku jim dlouho bránil odpor Mottlovy prvé manželky Henriette Mottl-Standthartner k rozvodu.

Při dirigování stejného titulu zde zemřel německý dirigent Joseph Keilberth 20. června 1968 a opakovaně se uvádí, že se tak stalo v tom samém momentu partitury, kdy zkolaboval Felix Mottl. Keilberth (1908–1968) také proslul jako dirigent děl Richarda Wagnera a působením v Bayreuthu, mimo jiné i provedením kompletní tetralogie Prsten Niebelungův v první polovině padesátých let dvacátého století.

Srdeční kolaps při mnichovském představení Lazebníka sevillského 29. května 1989 znamenal smrt pro významného dirigenta italského repertoáru Giuseppa Pataného (1932–1989).

A zcela nedávná smrt při Straussově Mlčenlivé ženě byla koncem kariéry maďarsko-rakouského dirigenta Stefana Soltésze (1949–2022). Soltész stejně jako Patané zemřeli krátce po převozu do blízké nemocnice.

Ale i další světově známí dirigenti zemřeli při operních produkcích. Italsko-americký dirigent Fausto Cleva (1902–1971), který spolupracoval a nahrával i s Marií Callas, zemřel během dirigování Gluckovy opery Orfeus a Euridika v Aténách. Dirigent stačil odřídit pouze počátek předehry, když na něho přišly mdloby. Představení 6. srpna 1902 v amfiteátru Heroda Attiky pro více než 1 800 diváků pořádané Národní řeckou operou převzal po pauze jeho asistent. Clevovi byla okamžitě poskytnuta první pomoc jeho osobním lékařem nacházejícím se v publiku, ale dirigent zemřel asi hodinu po přijetí na jednotku intenzivní péče Athénské centrální nemocnice. Cleva, vyhledávající především italský a francouzský operní repertoár, také významně přispěl k hudební profilaci poválečné Metropolitní opery, kde dirigoval více než sedm set představení.

Giuseppe Sinopoli (1946–2001), italský dirigent a skladatel, zemřel při dirigování Verdiho Aidy v Deutsche Oper v Berlíně. Byl okamžitě převezen na nejlepší berlínské kardiologické pracoviště do Deutches Herzzentrum, ale druhého dne tato klinika ráno vydala oficiální prohlášení o umělcově smrti. Shodou okolností bylo toto představení 20. dubna 2001 dedikované památce režiséra a dlouholetého ředitele této scény Götze Friedricha, se kterým měl ovšem na začátku devadesátých let Sinopoli konflikt ohledně vedení právě tohoto berlínského souboru. Sinipoli měl vedle hudební kariéry významné znalosti a zásluhy v antropologii a archeologii, v termínu dva dny po smrti měl převzít významnou poctu pro archeology Laurea in Archeology University La Sapienza v Římě.

Jistě tento přehled není kompletní, chybí zde také několik pádů zpěvaček a zpěváků do orchestřiště se smrtelnými následky v devatenáctém století nebo dokonce úmrtí samotného Moliéra v představení commedie-ballet jeho a skladatele Charpentiera v roce 1673, kdy byl slavný herec a komediograf zasažen silným chrlením krve z pokročilé tuberkulózy během představení. Sice dohrál, ale po převozu přáteli skonal doma. Slavný varhaník a skladatel Louis Vierne (1870–1937) pak zemřel na infarkt během 1 750. varhanního recitálu v pařížském chrámu Notre-Dame, kdy dohrál hlavní ohlášenou skladbu recitálu a na začátku následujících improvizací zemřel.

Smrti dirigentů během uměleckého výkonu bylo již věnováno několik odborných statí zabývajících se zatížením kardiovaskulárního systému během dirigování. Ač je dirigentství považováno za jednu z profesí, ve které se dožívá nejvyššího věku, dochází zde k mediálnímu paradoxu, který je způsoben zveřejňováním a širokým komentářem právě těchto úmrtí na scéně nebo koncertním pódiu. Obrovská fyzická a psychická zátěž se v této profesi spojuje s dalšími negativními vlivy, jako je dlouhé stání při dirigentském výkonu, vydýchanost a vysoká teplota v sále. Ale i třeba reakce publika mohou vést k újmám na zdraví se smrtelným výsledkem.