S choreografkou a tanečnicí Marií Nurmelou (nejen) o svobodě

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
V rámci mezinárodního festivalu KoresponDance jsme měli možnost vidět a setkat se s mnoha tanečníky a choreografy. S Marií Nurmelou jsme hovořili o její kreaci „Closer to the Wild Heart“, která byla uvedena v několika reprízách ve starém sklepení žďárského zámku, respektive bývalého kláštera, což je asi to nejnetradičnější místo, jaké nás pro uspořádání představení současného tance může napadnout. Jako už mnohokrát předtím, i zde můžeme vidět, jak do sebe jednotlivé dílky zapadají přesněji, když můžeme s choreografem diskutovat o tvorbě a poznat okolnosti, nápady a inspirace. A jak jsem se zmínila v jednom z předchozích článků, i ty nejkratší kusy mohou mít mnoho co říct.

Maria Nurmela (foto Akseli Kaukoranta)

Jak dlouho už tančíte sólo Closer to the Wild Heart a jaké to je, když ho upravujete pro různé prostory?
Na tomto kuse jsem začala pracovat v roce 2016. Dostal jsem „carte blanche“ festivalu ve finském Turku (Tehdasfestivaali Manifesti) na vytvoření sóla. Koprodukovali ho a nabídli mi, abych využil jejich divadelní prostor, který se nachází v bývalé továrně, změněné na kukátkové divadlo, velmi specifický prostor s opravdu krásným sálem. Pracovali jsme tam v létě 2016 s mými dlouholetými spolupracovníky, světelným designérem Kalle Ropponenem a zvukovým designérem Jaakko Vastapuuem, premiéru mělo v září 2016 a poté jsme ho uváděli na různých festivalech ve Finsku i v zahraničí. Někdy ve „starých“ divadlech, ale vždy v surovém prostoru, bez opony, šál, dekorací, jen drsné, prázdné jeviště. Ale tančila jsem ho také v bunkru civilní obrany pod městem Turku, který byl pod ochranou státní bezpečnosti.

V prostoru, který byl v plném provozu a dovolili vám tam tančit pro veřejnost?
Představení se odehrálo v rámci festivalu a musela jsem jménem organizátorů i diváků slíbit, že neprozradíme, kde to přesně bylo. Jeviště bylo situované tak, že diváci se kolem mě nemohli dostat dovnitř do nejtajnějších a nejlépe chráněných částí bunkru, svým vystoupením jsem vstup vlastně uzavřela. Navíc jim ani nebylo řečeno, kam vlastně jdou. Teď už o tom mohu mluvit, ale před představením ani po něm to nebylo z bezpečnostních důvodů možné.

Closer to the Wild Heart (foto Jaakko Rajala)

Váš kus je inspirován literárním dílem, můžete nám o tom spojení říct víc?
Náš původní námět vycházel z knihy Blízko divokého srdce od Clarice Lispector, brazilské existencialistické spisovatelky a feministky. Psala velmi zvláštním způsobem, především romány a povídky, tento román je psán jako vnitřní monolog a působí jako proud vědomí. Clarice Lispector byla mladší než Virginia Woolfová, ale tvořila stále ještě v době, kdy ženy nebyly jako spisovatelky oslavovány, zejména v Brazílii. Blízko divokého srdce byla její první kniha, kterou vydala v roce 1943, když jí bylo 23 let. Setkala jsem se s její tvorbou, když jsem se účastnila divadelní hry na motivy jiné její knihy. Stala se mi tak blízkou, že jsem chtěla vytvořit sólo inspirované právě jejím dílem, také mě oslovilo ve velmi důležitém okamžiku mého života. Její způsob psaní mě zvláštním způsobem uklidňuje a inspiruje. Takže proto Clarice Lispector.

Jaké je pro vás hlavní poselství jejího díla? Je pro vás důležitý i styl vyprávění?
Ve svých knihách se podle mého názoru snaží najít jádro nebo podstatu toho, co je to být ženou nebo člověkem. Takže jsme se snažili najít i jádro, podstatu samotného představení, a stejně tak i divadelního prostoru, aby byl minimalisticky čistý.

Closer to the Wild Heart (foto Jaakko Rajala)

Snažili jsme se co nejvíce odbourat technickou stránku představení a použít pouze světla připomínající domácí osvětlení. S Kallem jsme hodně hledali a minimalizovali, minimalizovali a minimalizovali vybavení, abychom navodili čistý emocionální prostor pro intimní sólový kus. Naším cílem bylo pracovat jednoduše, bez tisíců divadelních světel a vybavení, kouřostrojů a podobně. Tím jsme chtěli ještě více evokovat existencialismus, prostor pro vnitřní podvědomí a to, co je „mezi“, jako v jemných okamžicích mezi myšlenkami nebo mezi vnitřním a vnějším světem. Toto hledání jádra, čistoty a existenciální upřímnosti bylo pro mě i jako choreografku velkým tématem, abych volila co nejautentičtější prostředky. Protože se jedná o sólo, je zde svým způsobem přítomen pocit osamělosti, izolace…

Pokud si přečtete Clariceinu knihu, zjistíte, že mezi řádky je spousta šumu. V knize je mnoho věcí mezi řádky ukrytých, ne všechno pochopíte hned, ale po přečtení vám to dojde. Věci se ve vašem vědomí otevírají pomalu. Můžete knihu otevřít téměř na jakékoli stránce a najdete úžasnou větu, ve které je obsažený celý svět.

Viděla jsem, že hodně používáte ruce, drobná gesta. Mají nějaký význam? Nebo jde o improvizaci v daném okamžiku?
V představení je jak daná choreografie, tak improvizované části, kde trochu riskuji. A vše je také propojeno se zvukovým a světelným designem. Jaakko vytváří zvuk naživo. Pohybový jazyk, materiál pochází hodně z osobního procesu zkoumání. Bylo to jako loupání cibulových slupek, ale z vlastního těla. Určitá témata jsem se snažil vyjádřit i v dialogu s knihou, protože mě oslovila. Ale mnoho věcí se prostě zrodilo v průběhu procesu. Samozřejmě mají pro mě určitý význam, ale diváci v nich mohou vidět něco jiného a já jsem za to ráda. Myslím, že to je také podstata tance. Tělo vyjadřuje něco mimo svět, který vidíte…

Closer to the Wild Heart (foto Jaakko Rajala)

Už jsem se setkala s několika choreografy – naštěstí jich není mnoho (!), ale nejsem jediná, kteří chtějí, aby diváci četli choreografii a významy konkrétním způsobem. Ale je to namáhavé a není příjemné dostávat e-maily typu „možná jste si nevšimla, ale v této části šlo o tohle, vztah mezi těmito postavami byl takový…“ Pak si říkám: A nebylo by lepší napsat radši činohru?
Divákům určitě nechci naservírovat hotový příběh. Uvědomujeme si, že tvoříme pro diváky, ale zároveň se snažíme zůstat věrní vlastnímu procesu, že neutíkáme od skutečné „tvorby“, která se rodí nebo objevuje během procesu spolu s ostatními a s daným okamžiku. Mám pocit, že tanec je v tomto směru úžasná umělecká forma, diváci si skutečně mohou – pokud jsou ochotní pootevřít srdce – vložit své vlastní emoce a životní situace, aniž by jim někdo podsouval správný výklad. A také mají možnost volby a může se jim to nelíbit! Protože ne vždy se nám všechno líbí, nebo se necítíme s nějakým stylem či něčí tvorbou napojeni. Záleží také na náladě. Dnes jsem se rozbrečela nad prací Galit Liss, bylo tak krásné, jak pracuje se ženami! (O tomto představení si můžete přečíst v jedné z festivalových reportáží zde), ale na druhou stranu něco jiného se mě třeba nedotkne. My, jako diváci, máme také svobodu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments