KoresponDance 2022 (3): Okna do duší a bílá v pohybu – tančit může kdokoli a cokoli

Málokterá veličina je tak nepodstatná jako délka představení. Mnoho krátkých inscenací a performancí zanechává hluboké stopy a skutečně rozechvěje. Tak jako projekt izraelské choreografky Galit Liss s prostým názvem I´m Here uváděný na KoresponDance po oba víkendové dny: představení žen a o ženách z Vysočiny. Choreografka pracovala se skupinou v seniorském věku ze Žďáru, Jihlavy, ale také z Izraele, které její přístup již znají, a skrze společné pohybové workshopy odemkla jejich těla, jejich fyzický projev, pomohla jim nacházet cesty k sebevyjádření. Jsou zde. A jejich těla a ruce hovoří o životních zkušenostech.

Vše, k čemu společnou cestou došly, pak měli diváci možnost vidět, nebo spíše zažít v malebném prostředí zámeckých zahrad, které patří pstružím sádkám. Černá plocha baletizolu ve žhavém odpoledním slunci čekala na okamžik, kdy ožije kroky neohrožených žen. Na performance toho typu samozřejmě nepohlížíme z hlediska tanečního výkonu ve formálním a technickém smyslu, jde o událost a setkání, a přece v tomto případě i o výsostně divadelní událost – jednoduše profesionální vedení s rozměrem sociálním i uměleckým.

Jako diváci jsme byli svědky pomalého odloupnutí civilních slupek, do kterých jsou ženy uzavřeny ve svém každodenním životě. Na první pohled je jasné, že věk je jen formálním kritériem, aby bylo možné vybrat skupinu účastníků, kteří mají společnou jistou žitou zkušenost. Ale princip je v něčem docela jiném, tyto ženy v sobě objevily potenciál pohybové exprese, který se ukrývá v každém bez ohledu na počet křížků, jen o něm zpravidla nevíme. Nejde ani tak o demokratizaci uměleckého vyjádření, protože zde nechybělo precizní vedení profesionální choreografky, která vytvořila dramaturgicky soudržný tvar, ale spíše o naslouchání vnitřnímu hlasu, který se chce projevit novým a neobvyklým způsobem – a vyjadřovat se pohybem je v našich končinách neobvyklé.

• 

• 

• 

• 

Nástup performerek jednou z bran doprovázela vznešená i radostná barokní hudba, tuším že Vivaldi, a už v tomto prologu se obrazilo prostorové vnímání choreografky. Že tu nejde jen o pohybový workshop, ale o jevištní tvar. Hlavní část performance se odehrávala tváří k publiku, nejprve po lineárních drahách. Ženy postupně od civilní chůze přecházely ke stylizaci do rytmického až tanečního pohybu, s prvky lidových kroků a poskoků typických například pro polku, choreografka tady zřejmě vyšla z jejich nejrannějších vzpomínek na taneční události, na jejich dávná a možná jediná setkání s tancem – a skrze tyto vzpomínky se uvolnila energie a odvaha, dotek čehosi zasutého, ale dobře známého (ale považujte to jen za domněnku). Postupně přicházely nevázanější pohyby i popěvky populárních tanečních písní, až stanuly tváří v tvář přímo před diváky. Na výzvu z reproduktoru si performerky začaly prohlížet své ruce (a mnozí diváci zareagovali také, ačkoli to možná nebyla instrukce pro ně) a přistoupily k návštěvníkům s tichou prosbou o sdílení energie.

Ať už věříte na „kvantování“ nebo jen na symbolickou blízkost dlaní jako listů papíru popsaných zkušenostmi, které si můžeme vyměnit, toto fyzické přibližování – bez doteku, zrcadlově, intuitivně a překvapivě tanečně – rozproudilo energii a pomohlo všechny přítomné propojit v jednu skupinu. Když tanečnice (jimiž se skutečně staly) přešly do variací a začaly skrze jednoduché vláčné pohyby těl uvolňovat své pocity, jako publikum jsme zdánlivě bez příčiny začali pociťovat dojetí. Bezpochyby se odehrálo cosi ozdravného a uklidňujícího, co neslo znaky neverbální komunikace, ale i čehosi hlubšího. A přitom mělo celé vystoupení i nesporně umělecký náboj a jak už jsem podotkla, nebylo v něm ani stopy diletantismu. Jeden z projektů, za něž opravdu festivalu a Se.s.tě patří uznání.

Tanec ve vodě i meditace nad vznášejícím se sněhem

V neděli proběhla i třetí část outdoorové site specific performance skupiny Bollwerk, která si tentokrát vzala na paškál hráz přírodního koupaliště Pilák a část svého vystoupení situovala mezi nic netušící výletníky, kteří o probíhajícím festivalu nevěděli dočista nic. Šlo o výrazné překročení distance mezi soukromým a veřejným, uměleckým a civilním prostorem, a v tom se předchozí dvě performance lišily: na Zelené hoře se performeři nedostali do fyzického kontaktu a přímočaré komunikace s přihlížejícími, konec konců měli málo náhodných diváků, možná žádné. V Tokozu se jednalo o vystoupení pro vymezené festivalové publikum, vpouštěné na základě vstupenek a koordinovaně vedené areálem. Zato v závěrečné části byla aktivita ze strany performerů… ne agresivní, ale v každém případě zneklidňující až burcující.

V úvodní části na hrázi jsme už mohli v choreografii rozeznávat známé pohybové vzorce, styl chůze a body drumming, který se opakuje a ve kterém je specifický pochodový rytmus, jenž se nese celou choreografií – z toho je patrné, že tanečníci pracují s určitým množstvím předem nazkoušeného materiálu, který variují a přizpůsobují, ale je pečlivě připravený a přešel jim takříkajíc do krve. Improvizace v přírodě s rostlinami, suchými větvemi, jednoduše materiálem, který prostředí samo dává tanečníkům k dispozici, nese stejnou energii jako taneční film, který jsme měli tu možnost vidět. Mohli jsme se také soustředit na kvalitu pohybu a na to, jak jsou performeři jistí v partnerských akcích. To vše ale bylo jen využívání jakýchsi kulis, byť živoucích a neobvyklých, na které tanečníci musí reagovat jinak než na prostředí divadla.

• 

• 

• 

•