Smrt v opeře není ojedinělou záležitostí

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Mnohokráte umírají na operní scéně hlavní i vedlejší postavy. Smrt je totiž trvalou součástí operních zápletek, protože naprostá většina oper světového repertoáru je vážná či dokonce tragická. Smrt ale může na operní jeviště a také do divadelního orchestřiště vstoupit nikoliv jako součást operního příběhu, ale jako osudový fakt během představení. V souvislosti se smrtí dirigenta Stefana Soltésze v Bavorské státní opeře při představení Straussovy Mlčenlivé ženy je možné vzpomenout i jiných úmrtí zpěváků či dirigentů bezprostředně během představení.

Stefan Soltézs (zdroj C-Note Productions)
Stefan Soltézs (zdroj C-Note Productions)

První podrobnější a ověřené zprávy o smrti operních zpěváků na scéně pocházejí z konce devatenáctého století. Roku 1888 zemřel při představení Gounodova Fausta na náhlý srdeční záchvat basista Frederick Federici (1850–1888) po dozpívání poslední noty z Mefistofelova partu. Premiérové představení v Princess Theatre v Melbourne bylo zakončeno velkolepým finále, kdy Mefistofeles strhne do propadla, ve kterém se otevíraly plameny pekelné, i Fausta.

Renomovaný basbarytonista Frederick Federici italsko-britského původu byl nejprve spjatý s anglickou operetou, především s D´Oyly Carte Opera Company uvádějící veleúspěšná společná díla Gilberta a Sullivana. Pak jeho kariéra pokračovala v USA a Austrálii při průběžném střídání lehčího (tedy operetního žánru převážně anglické produkce) a závažných operních rolí. Náhlá smrt způsobená srdečním záchvatem před zraky diváků vyvolala řadu zpráv v tisku a mnoho divadelních legend. Zpěváci a velké množství diváků zcela vážně tvrdili, že sedmatřicetiletý Federici se ještě účastnil společného děkování publiku. Pravda byla taková, že tělo zpěváka po spuštění opony bylo okamžitě přeneseno do zeleného pokoje, kde divadelní lékař konstatoval již jen smrt. Po jeho smrti se v divadle tradovala i legenda, že hlediště o premiérách navštěvuje duch zemřelého oblečený do večerního obleku. A dlouhý čas při prvních představeních bylo ponecháváno jedno z křesel ve třetí řadě na balkóně volné jako místo k uctění Federiciho památky a sedadlo pro případnou návštěvu ducha.

Smrt na jevišti Metropolitní opery v New Yorku francouzského basisty Armanda Castelmaryho (původním jménem Hrabě Armand de Castan, 1834–1897) dne 18. února 1897 byla diváky považována za aranžovanou. Domnělý skvělý herecký výkon zpěváka v roli Lorda Tristana Micleforda, strýce titulní hrdinky v oblíbené opeře Friedricha von Flotowa Martha aneb Trh v Richmondu, byl odměněn potleskem publika, ale ve skutečnosti se jednalo o masivní a v důsledku smrtelný srdeční záchvat. Inspicient ale pochopil, že na scéně se děje něco nečekaného a spustil oponu. Castelmary byl představitelem charakterních středních basových rolí na nejslavnějších scénách světa. Delší čas byl členem pařížské Opery, pak byl angažován v Covent Garden v Londýně a v závěru kariéry zpíval právě v New Yorku.

Světová opera ztratila velký hlas v rakouském tenoristovi Josefu Mannovi (1883–1921). Ten zemřel v závěru druhého aktu Verdiho Aidy v okamžiku, kdy opustil jeviště a odešel za kulisy, kde zemřel takřka okamžitě na akutní srdeční záchvat. Zpěvák byl právě na vrcholu kariéry, která vedla přes rodný Lvov, vídeňskou Volksoper, Wiesbaden a Darmstadt do Staatsoper Unter den Linden v Berlíně. Na začátku roku 1921 podepsal výhodnou smlouvu s Metropolitní operou, kde měl v řadě partů nahradit hvězdného Enrica Carusa, který od podzimu 1920 trpěl zdravotními potížemi a prakticky již nevystupoval (a zemřel v srpnu 1921 měsíc před Mannovou smrtí). J. Mann, který právě studoval nový tenorový part v Korngoldově Mrtvém městě pro Ameriku, slíbil ještě v Berlíně vystoupit ve čtyřech posledních představeních jako Radames před odjezdem lodí do New Yorku 18. října 1921. Ale představení 5. září 1921 zcela nečekaně ukončilo jeho kariéru i život. Josef Mann byl znám i v Praze díky hostování v Neues Deutches Theater, kde vystoupil krátce před smrtí na počátku červnu 1921 jako Eleazar v Halévyho Židovce.

Dalším tenoristou, který zemřel na scéně na srdeční zástavu byl švédský zpěvák Aroldo Lindi (1888–1944). Ten po mnoha hrdinských partech především v italském repertoáru po celé Evropě, kdy jeho proslavenou rolí byl právě Radames (více než v sedmi stech představeních), začal vystupovat ve třicátých letech soustavně ve Spojených státech. Předtím slavil ale úspěchy na největších evropských scénách, také v Covent Garden a v Teatro alla Scala v Miláně (na obou scénách vystupoval od roku 1925). V angažmá ve Filadelfii, v Cincinnati, v Chicagu a s prvotřídní Gallovou operní společností vystupoval většinu času z posledních dvanácti let kariéry v USA. Americké honoráře té doby totiž přes určité nepohodlí spojené s častým cestováním byly mnohonásobně vyšší než evropské gáže. Dne 8. března 1944 dokončil tento zpěvák s vypětím všech sil závěrečnou frázi Ridi del duol che t’avvelena il cor! (Směj se v bolesti, jež tráví tvé srdce!) Caniovy árie Vesti la giubba z Leoncavallovým Komediantů. Sanfranciské publikum odměnilo zhrouceného pěvce hlasitým potleskem a výkřiky. Orchestr dohrál takty závěru prvního dějství opery. Pěvec zemřel na srdeční záchvat, který zřejmě začal již během zpěvu árie.

Nejznámějším případem úmrtí na operní scéně je případ amerického barytonisty Leonarda Warrena (1911–1960), předního interpreta především verdiovských rolí. V představení Metropolitní opery 4. března 1960 zpíval part Dona Carlose ve Verdiho Síle osudu, za partnerku měl Renatu Tebaldi, která tak po několika letech pauzy zde narušila sérii vystoupení své soupeřky Marie Callas. Představení dirigoval velmi talentovaný Thomas Schippers. Warren dokončil známou árii ze třetího aktu Morir, tremenda cosa (Zemřít! Jaká to strašná věc!) a měl podle režijního plánu otevřít kožené pouzdro s doklady a dopisem a začít zpívat následující cabalettu. Podle pamětí ředitele Metropolitní opery Rudolfa Binga, který vynechal jen velmi málo představení za svého řízení této scény, Warren zbledl a za okamžik padl tváří dolů na zem, začal kašlat, sípat a lapat po dechu a volat o pomoc. Přispěchal mu na pomoc basista, který s ním byl v pozadí scény. Warrenovi ale nebylo již pomoci, v krátkém okamžiku po zatažení opony skonal. Ač nebyla provedena pitva, příčinou smrti byla zřejmě hemoragická mozková cévní příhoda spojená se srdečním selháním.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments