Soft Spot – odkrývání, znejišťování, sdílení

Mluvící tělo je především metafora, náš instinkt potřebuje oční kontakt – s tváří, nebo dokonce i jen s maskou, aby se cítil konfrontován. Přitom právě pohyb jako prostředek komunikace je jedním z témat, které umělkyně rozvíjejí. Je věčnou inspirací a stále v něm bude co objevovat. Gesto, postura a pohyb zastavený na hranici nesrozumitelnosti a srozumitelnosti nevytvářejí v pravém slova smyslu jazyk, choreografii není možné v tradičním smyslu číst. Ale je možná se nechat přizvat do společného prostoru, který pohybová i silně vizuální složka vytváří.

Obě interpretky můžeme sice rozpoznat podle jejich pohybové i fyzické esence – pokud je dobře známe z jeviště. Ale v některých dynamických sekvencích přichází i na nejzkušenějšího jisté okamžiky znejistění nebo zmatení. Dotýkáme se zde otázky identity a individuality, která je budovaná a současně i stíraná, zpochybňovaná i znovu objevovaná. Těla jako sochy se zahalenými tvářemi, navíc v černé barvě, v přísném oděvu vyhýbajícímu se experimentu, jen kalhoty, rolák a kukla, navíc z počátku opatřená i maskou, která je vlastně malým displejem, na němž se promítají některá slova a otázky, vše se točí kolem toho, co můžeme sledovat a analyzovat, kvality pohybu i kvality materie. Ve vlastní představivosti a ve spojení s vizuálním vjemem. Vypouklé masky evokují neživý prvek humanoidního stroje, jsou víc než zakrytou tváří nebo neutrální maskou, jsou metamorfózou, která odebírá lidskost.

Po formální stránce je tu prostor vymezený jasným světelným čtvercem a v něm se odehrává pohybová hra. Dynamika se přirozeně zvyšuje během celého představení s mírnými výkyvy pro udržení napětí. Tanečnice vycházejí ze svých dispozic a přirozené plasticity těl, zkoumají své limity a možnosti pohybu a jeho tvárnosti. Analýze se toto logicky vzpírá, protože událost čítající více než hodinu je třeba nikoli nezúčastněně pozorovat, nýbrž s interprety spoluprožít. Pracuje se hojně s jemnými gesty, která se mění dřív, než by vytvořila jednoznačný smysl nebo symbol. Vlastně vůbec neopouštíme první rovinu signifikace, těla nemusejí znamenat nic jiného než to, že jsou těly, a požitek je především výtvarný.

Zakrytá tvář pomáhá vnitřnímu rozkrývání a odhalování. Druhý světelný zdroj vyrýsuje kolem tanečnic bezpečné linie ohraničeného prostoru a s použitím umělého dýmu kolem nich vyrostou i stěny. Ztrácejí se v teplém světle, v oparu tetelících se hranic, chvílemi je těžké pohyb rozeznat. Několik návštěvníků přichází až k této linii nebo ji překročí – ale je vidět, že se to stalo jen u těch, kteří jsou sami performery a cítí se komfortně před zraky diváků, přeci jen to není vzorek toho „obyčejného návštěvníka“, který zpravidla interakci neprovokuje, neiniciuje. Prosto ohraničený nehmotnou scénografií je fascinující, ale překvapivě málo využívaný – soustavně takto s iluzivními plochami a nadhmotnými předměty či překážkami pracuje snad jen tým Věrky Ondrašíkové. Nejde o to vytvářet laciné efekty, ale skutečně se dostávat k podstatě iluze a znejistění jako typického stavu, v němž se dnes ocitáme. Nejistota a relativizace jsou novým normálem našeho života. Nemáme už pevné jistoty neochvějné víry ani dokonalého pozitivistického popisu světa. Rozpustili jsme všechno pevné a procházíme kouřovými stěnami reality mediální, reality virtuální, naše smysly nebyly nikdy tak snadno ošálitelné.

Toto ovšem není podstatou Soft Spot, ten se soustředí na tělo – ačkoli scénografie prostě je fascinující. Častá absence výtvarného názoru ve spojení s tanečním uměním jde samozřejmě často na vrub omezeným prostředkům – ale pokud je tanec divadlem, pořád je to mimo řady jiných funkcí i estetická disciplína a uvažování o prostoru a jeho architektuře a o výtvarném pojetí k němu patří.

V samém závěru večera, který pocitově ubíhá velmi rychle, ačkoli sledování z pozice diváka sedícího na zemi není právě z nejkomfortnějších, odkládají tanečnice většinu svého oděvu, aby skutečně zůstaly samy se svými „soft spots“. Až do úplně posledních okamžiků, kdy ještě manipulují s látkou a definitivně se staví do pozic soch, nehýří nijak referencemi na konkrétní výtvarná díla. Ačkoli by to jistě bylo lákavé, protože v divácích systematicky budovaly pocit, že se nachází v expozici. I pojem to expose – vystavit má však několik rovin, nikoli jen neutrálně ukázat dílo… film vystavený světlu ztmavne, odkrývání a odhalování je akt svobody i otevřené zranitelnosti. A zase ten jazyk…

Soft Spot zřejmě nebude pro každého diváka, vyžaduje přistoupení na několik úrovní pravidel hry včetně možnosti jejich porušování… značnou dávku trpělivosti v naladění se na dynamiku díla a vytrvání do závěru, který nabídne vysvobozující konkrétno. Ale patří nesporně mezi nejpropracovanější projekty na současné taneční scéně, i když povrchním pohledem by se to tak nemuselo zdát.

Soft Spot
Choreografie: Adrienn Hód
Tvorba a interpretace: Martina Hajdyla, Soňa Ferienčíková
Hudební skladatel: Ábris Gryllus
Dramaturgie: Ármin Szabó-Székely
Pohybová spolupráce: Márcio Kerber Canabarro
Vizuální spolupráce: Mária Júdová
Kostýmy: Lucia Škandíková
Světelný design: Tomáš Morávek
Technická podpora: Daniel Kozlík
Produkce: Romana Packová
Producenti: Lucia Šimášková / BOD.Yngo, Jiří Hajdyla/ ME-SA, György Ujvári-Pintér / HODWORKS
Premiéra: 10. 3. 2022, divadlo Ponec