Soft Spot – odkrývání, znejišťování, sdílení

Křehkost vlastní existence zkoumají v představení – nebo spíše performativní události s názvem Soft Spot – tanečnice Martina Hajdyla Lacová a Soňa Ferienčíková pod vedením maďarské choreografky Adrienn Hód. Divákům umožňuje rozesazení v prostoru ve formě arény a jistou míru svobody v jeho obsazování. Součástí vystoupení je pak i jakési divadlo na divadle, v němž statičtí pozorující mohou současně zkoumat přeskupování obecenstva, respektive míru vstupování diváků do prostoru vizuálně ohraničené osobní zóny. Tanečnice až v samotném závěru odhalují své tváře, což je také rozhodující negace předchozího odosobnění. Pokud k nim divák přistupoval jako k objektům a ke scéně jako k výstavnímu prostoru, mohl skutečně nabýt dojmu, že „může cokoliv“.


Adrienn Hód, Martina Hajdyla Lacová, Soňa Ferienčíková – Soft Spot (foto Vojtěch Brtnický)

Mluvící tělo je především metafora, náš instinkt potřebuje oční kontakt – s tváří, nebo dokonce i jen s maskou, aby se cítil konfrontován. Přitom právě pohyb jako prostředek komunikace je jedním z témat, které umělkyně rozvíjejí. Je věčnou inspirací a stále v něm bude co objevovat. Gesto, postura a pohyb zastavený na hranici nesrozumitelnosti a srozumitelnosti nevytvářejí v pravém slova smyslu jazyk, choreografii není možné v tradičním smyslu číst. Ale je možná se nechat přizvat do společného prostoru, který pohybová i silně vizuální složka vytváří.

Obě interpretky můžeme sice rozpoznat podle jejich pohybové i fyzické esence – pokud je dobře známe z jeviště. Ale v některých dynamických sekvencích přichází i na nejzkušenějšího jisté okamžiky znejistění nebo zmatení. Dotýkáme se zde otázky identity a individuality, která je budovaná a současně i stíraná, zpochybňovaná i znovu objevovaná. Těla jako sochy se zahalenými tvářemi, navíc v černé barvě, v přísném oděvu vyhýbajícímu se experimentu, jen kalhoty, rolák a kukla, navíc z počátku opatřená i maskou, která je vlastně malým displejem, na němž se promítají některá slova a otázky, vše se točí kolem toho, co můžeme sledovat a analyzovat, kvality pohybu i kvality materie. Ve vlastní představivosti a ve spojení s vizuálním vjemem. Vypouklé masky evokují neživý prvek humanoidního stroje, jsou víc než zakrytou tváří nebo neutrální maskou, jsou metamorfózou, která odebírá lidskost.

Adrienn Hód, Martina Hajdyla Lacová, Soňa Ferienčíková – Soft Spot (foto Vojtěch Brtnický)

Po formální stránce je tu prostor vymezený jasným světelným čtvercem a v něm se odehrává pohybová hra. Dynamika se přirozeně zvyšuje během celého představení s mírnými výkyvy pro udržení napětí. Tanečnice vycházejí ze svých dispozic a přirozené plasticity těl, zkoumají své limity a možnosti pohybu a jeho tvárnosti. Analýze se toto logicky vzpírá, protože událost čítající více než hodinu je třeba nikoli nezúčastněně pozorovat, nýbrž s interprety spoluprožít. Pracuje se hojně s jemnými gesty, která se mění dřív, než by vytvořila jednoznačný smysl nebo symbol. Vlastně vůbec neopouštíme první rovinu signifikace, těla nemusejí znamenat nic jiného než to, že jsou těly, a požitek je především výtvarný.

Zakrytá tvář pomáhá vnitřnímu rozkrývání a odhalování. Druhý světelný zdroj vyrýsuje kolem tanečnic bezpečné linie ohraničeného prostoru a s použitím umělého dýmu kolem nich vyrostou i stěny. Ztrácejí se v teplém světle, v oparu tetelících se hranic, chvílemi je těžké pohyb rozeznat. Několik návštěvníků přichází až k této linii nebo ji překročí – ale je vidět, že se to stalo jen u těch, kteří jsou sami performery a cítí se komfortně před zraky diváků, přeci jen to není vzorek toho „obyčejného návštěvníka“, který zpravidla interakci neprovokuje, neiniciuje. Prosto ohraničený nehmotnou scénografií je fascinující, ale překvapivě málo využívaný – soustavně takto s iluzivními plochami a nadhmotnými předměty či překážkami pracuje snad jen tým Věrky Ondrašíkové. Nejde o to vytvářet laciné efekty, ale skutečně se dostávat k podstatě iluze a znejistění jako typického stavu, v němž se dnes ocitáme. Nejistota a relativizace jsou novým normálem našeho života. Nemáme už pevné jistoty neochvějné víry ani dokonalého pozitivistického popisu světa. Rozpustili jsme všechno pevné a procházíme kouřovými stěnami reality mediální, reality virtuální, naše smysly nebyly nikdy tak snadno ošálitelné.

Adrienn Hód, Martina Hajdyla Lacová, Soňa Ferienčíková – Soft Spot (foto Vojtěch Brtnický)

Toto ovšem není podstatou Soft Spot, ten se soustředí na tělo – ačkoli scénografie prostě je fascinující. Častá absence výtvarného názoru ve spojení s tanečním uměním jde samozřejmě často na vrub omezeným prostředkům – ale pokud je tanec divadlem, pořád je to mimo řady jiných funkcí i estetická disciplína a uvažování o prostoru a jeho architektuře a o výtvarném pojetí k němu patří.

V samém závěru večera, který pocitově ubíhá velmi rychle, ačkoli sledování z pozice diváka sedícího na zemi není právě z nejkomfortnějších, odkládají tanečnice většinu svého oděvu, aby skutečně zůstaly samy se svými „soft spots“. Až do úplně posledních okamžiků, kdy ještě manipulují s látkou a definitivně se staví do pozic soch, nehýří nijak referencemi na konkrétní výtvarná díla. Ačkoli by to jistě bylo lákavé, protože v divácích systematicky budovaly pocit, že se nachází v expozici. I pojem to expose – vystavit má však několik rovin, nikoli jen neutrálně ukázat dílo… film vystavený světlu ztmavne, odkrývání a odhalování je akt svobody i otevřené zranitelnosti. A zase ten jazyk…

Soft Spot zřejmě nebude pro každého diváka, vyžaduje přistoupení na několik úrovní pravidel hry včetně možnosti jejich porušování… značnou dávku trpělivosti v naladění se na dynamiku díla a vytrvání do závěru, který nabídne vysvobozující konkrétno. Ale patří nesporně mezi nejpropracovanější projekty na současné taneční scéně, i když povrchním pohledem by se to tak nemuselo zdát.

Soft Spot
Choreografie: Adrienn Hód
Tvorba a interpretace: Martina Hajdyla, Soňa Ferienčíková
Hudební skladatel: Ábris Gryllus
Dramaturgie: Ármin Szabó-Székely
Pohybová spolupráce: Márcio Kerber Canabarro
Vizuální spolupráce: Mária Júdová
Kostýmy: Lucia Škandíková
Světelný design: Tomáš Morávek
Technická podpora: Daniel Kozlík
Produkce: Romana Packová
Producenti: Lucia Šimášková / BOD.Yngo, Jiří Hajdyla/ ME-SA, György Ujvári-Pintér / HODWORKS
Premiéra: 10. 3. 2022, divadlo Ponec

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments