Sólisté z PKF – Prague Philharmonia byli na Pražském jaru pohlceni Stravinským

Igor Stravinský, hudební revolucionář a klasik moderní hudby v jednom, má díky svému jubileu v dramaturgii letošního ročníku Pražského jara významné místo. Zemřel před padesáti lety, 6. dubna 1971 v newyorském hotelu JW Marriott Essex House, typické výškové budově o 44 patrech sousedící s jižní částí Central Parku. Jak příznačné místo pro ruského weltmana, výraznou a převyšující uměleckou osobnost, která ovlivnila hudební dění v Americe i Evropě.

Na Stravinském si ceníme jeho schopnosti komponovat v nejrůznějších stylech, od barbarského slovanského období přes neoklasicismus až po atonalitu, a přitom neztratit svou osobitost, svoji značku, která na nás z každé skladby vykoukne a dá poznat svého geniálního tvůrce. Nedělní program Pražského jara 23. května 2021 s názvem Pohlceni Stravinským byl takovou minigalerií různých stylů, jimiž skladatel prošel. Sólisté z PKF – Prague Philharmonia řízení slovenským dirigentem Mariánem Lejavou nastudovali osm komorních skladeb Stravinského včetně kuriozit, které jsou zmiňovány v hudebně historických pracích, ale prakticky se nehrají. Jako například kratinká skladba Pour Picasso, která vznikla při posezení Stravinského s malířem Picassem a byla napsána na rubu telegrafického blanketu.

Co jsme tedy mohli toho večera slyšet? Concertino pro 12 nástrojů vzniklo v roce 1920 původně pro smyčcový kvartet a v roce 1952 dostalo novou instrumentaci. Pohybuje se na poli rozšířené tonality, a jak to u Stravinského známe, má výrazné nepravidelné rytmy a těžké akcenty, údery celých akordů jako v klavírní sazbě. Následující Oktet pro dechové nástroje (1922–23) znamená začátek Stravinského neoklasicistního období, kterým ovlivnil skladatele po celém světě, i u nás je dodnes tento styl u některých tvůrců stále živý a posluchačsky dobře přijímaný. Zajímavá je legenda, která oktet provází. Skladatel k tomu napsal: „Oktet začal snem. Viděl jsem sám sebe v malém pokoji, obklopen nevelkou skupinou hudebníků, kteří hráli nějakou velmi hezkou hudbu. Nepoznal jsem, jaká to byla hudba, a druhý den jsem si nemohl na ni vzpomenout, ale stále si ještě pamatuji, jak jsem byl v tom snu zvědavý, kolik hudebníků tam bylo. Pamatuji si, že jsem je počítal a došel k číslu osm a viděl, že hráli na fagoty, trombony, trubku, flétnu a klarinet. Probudil jsem se z toho malého koncertu v báječném rozpoložení a radostném očekávání a hned ráno začal psát Oktet, na který jsem den předtím ani nepomyslel. Oktet byl potom napsán v krátké době (…) První provedení jsem dirigoval sám, i když jsem měl strašnou trému, bylo to první provedení vlastní skladby.“ 

Ve vynikajícím nastudování sólistů z Pražské komorní filharmonie (flétna, klarinet, dva fagoty, dvě trubky, dva trombony) jsme slyšeli optimistickou, někdy až lidově znějící hudbu, se synkopami a náznaky tanečního rytmu, jinde zase kontrapunktickou neobarokní práci, kdy se z disonancí najednou vyloupnou okouzlující melodie a rozkošné hudební nápady. Hráči ji nastudovali s maximální přesností a vzájemným souladem, zvláště bych vyzvedla virtuozitu u fagotu a flétny. Dirigent Marián Lejava, který se také zabývá komponováním, řídil soubor výrazným gestem, a vlastně celým tělem v energickém pohybu.

Půvabné Pastorale pro pět nástrojů (housle, hoboj, anglický roh, klarinet a fagot) je Stravinského transkripcí písně beze slov pro soprán a klavír z roku 1907, věnované Naděždě Rimské-Korsakovové, kterou komponoval s představou jejího hlasu. Korsakov byl Stravinského učitel. Nádherný hlas anglického rohu a čisté výšky houslí doprovázely tento hudební klenot. Škoda, že v tomto stylu Stravinský stejně jako svého času Schönberg nevytrvali o trochu déle a nevytvořili více takových skvostů.

Následovaly drobné útržkovité skladby jako již zmíněný „telegrafický“ kousek pro klarinet Pour Picasso (pouhých 24 taktů), dodekafonní Epitaphium pro flétnu, klarinet a harfu nebo Tři skladby pro klarinet (Jan Brabec), z nichž třetí je vesele čtverácká, s typickým Stravinského hudebním humorem. 

Poslední Stravinského dodekafonické období ilustroval i expresivně provedený Septet pro klarinet, lesní roh, fagot, klavír, housle, violu a violoncello (1953), v druhé pomalé větě jsme mohli tušit cosi jako smuteční pochod, alespoň určitá sklíčenost a rytmická podobnost tu byla, a ve třetí větě jsme slyšeli atonální Gigue, kde se autor přidržel výrazné rytmické struktury a opakování krátkého rytmického modelu. Závěr tvořil Ragtime pro 11 nástrojů (flétna, klarinet, lesní roh, kornet, trombon, bicí, cimbál, dvoje housle, viola a kontrabas), který je rozšířenou verzí Ragtimu ze Stravinského divadelního kusu Příběh vojáka (1918). V komorním orchestru se uplatnil i cimbál, jehož zvuk, jak se shodli moderující dramaturg festivalu Josef Třeštík s hercem Janem Budařem, může někomu připomínat rozladěné honky tonk piano v tanečních kapelách. Pražská komorní filharmonie předvedla svěží, jazzově cítěné provedení s dobrým energickým tahem vpřed. Celý večer provázely dialogy a vysvětlující komentáře obou moderátorů a jejich úvahy nad skladbami. Díky tomu, ale i díky dramaturgii složené z krátkých a méně hraných ukázek se zapojením velkého počtu rozličných nástrojů, koncert připomínal workshop.

Hodnocení autorky recenze: 65 %

Pražské jaro – Pohlceni Stravinským
23. května 2021, 20:00 hodin
Koncertní sál Pražské konzervatoře

Program:
Igor Stravinskij: Concertino pro 12 nástrojů
Igor Stravinskij: Oktet
Igor Stravinskij: Pastorale
Igor Stravinskij: Pour Picasso
Igor Stravinskij: Epitaphium
Igor Stravinskij: Tři skladby pro sólový klarinet
Igor Stravinskij: Septet pro klarinet, lesní roh, fagot, klavír, housle, violu a violoncello
Igor Stravinskij: Ragtime pro jedenáct nástrojů

Interpreti:
PKF – Prague Philharmonia
Marián Lejava – dirigent