Marek Vrabec: Struny podzimu 2021 vyplují znovu na Vltavu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Multižánrový festival Struny podzimu se letos uskuteční už po pětadvacáté. Festival, v němž se v originálních prostorách i souvislostech setkává klasika, jazz, world music, crossover a také hip hop, za loňský rok neustrnul. Přináší nové originální projekty a zároveň se chce vracet ke svým kořenům. Na veškeré otázky ohledně festivalu nám odpověděl zakladatel festivalu Marek Vrabec.

Marek Vrabec (foto Tomáš Nosil)
Marek Vrabec (foto Tomáš Nosil)

Open air projekt plovoucí scény na Vltavě, který loni tak uchvátil umělce i publikum, se vrací na celý týden. Vystoupí hvězdy hudebního nebe: Yo-Yo Ma, Brad Mehldau a Ian Bostridge, Lizz Wright. Jubileum motivuje organizátory i k ohlédnutí zpět. K produkcím, umělcům a hodnotám. „Rádi bychom připomněli milníky minulých let a umělce, kteří jsou s festivalem spjati,“ říká zakladatel festivalu Marek Vrabec. Když s bezprostředností, zápalem a nakažlivým nadšením vypráví o umělcích, kteří na Strunách vystupovali a kteří přijedou, jste doslova vtaženi do děje. Neváhá se zasmát nad okamžiky, kdy všechno neklapalo přesně podle plánu, nelamentuje nad překážkami, které přišly a které možná přijdou. Vypráví s nadhledem a humorem a výlety do minulých ročníků jsou v jeho podání jedním velkým živým svědectvím o neobvyklém setkávání s hudbou. A takové setkávání připravil i pro publikum roku 2021.

Jak obtížné bylo plánování letošních Strun podzimu a jak lze vůbec v současné době plánovat příští ročníky?
Struny podzimu jsou festival multižánrový a dlouhodobé plánování je specifické pro klasickou hudbu. Velká hudební tělesa zveřejňují koncerty s velkým předstihem. Musejí mít postavenou sezónu, na niž prodávají abonmá, do systému abonmá musí organizačně začlenit zájezdy a takový kolos musíte mít promyšlený a naplánovaný s poměrně dlouhým časovým výhledem. To vše samozřejmě ovlivňuje sólisty, kteří si z tohoto důvodu bookují termíny také hodně dopředu. Takový princip ale už neplatí v oblasti jazzu a už vůbec ne v oblasti jiných, méně sofistikovaných žánrů. Tam je naopak bookování s velkým předstihem z hlediska obchodní strategie často i nevýhodou. Na letošní rok plánujeme jen několik měsíců dopředu. Paradoxně jsme dál v plánech na příští rok, než na ten letošní. Příští rok už jsou umělci schopni něco předvídat, organizovat. Přiznám se však, že v situaci, která nastala a v níž je nutné improvizovat, jsem našel nějaké zvláštní zalíbení…

Vážně?
Vlastně mě to hrozně baví, je to bohaté na adrenalin…

Baví vás překonávat překážky?
Možná. Ale baví mě, že je to každý den jiné, věci se pořád mění. Do jisté míry je to únavné, respektive bylo by to únavné a frustrující, kdyby na konci nemohl být festival. Ale on tam je, bude, tomu pevně věřím. Navíc je možné reagovat a stále věci tvůrčím způsobem měnit, i ty zajeté, uzpůsobovat možnostem. Různé verze podoby programu si, přiznám se, už ani nepamatuji. Měnily se tolikrát, že žiju vždy už jen tou aktuální a věřím, že to bude ta pravá. Ale je fakt, že je to situace, co se plánování týká, velmi nestandardní. Vše, co se plánovalo v klasické hudbě hodně dopředu, najednou neplatí. V tom je to ale úžasné! Najednou můžete zavolat umělci, který volné termíny nemívá, a on má čas! Tak se mi to loni povedlo s Danielem Hopem. Čas přípravy se hrozně zrychlil, chování zákazníků, návštěvníků koncertů se také změnilo. Končí systémy dlouhodobého předprodeje, systémy abonmá odcházejí do minulosti a lidé se nechtějí zavázat dopředu, když nevědí, jaká bude situace.

Struny podzimu, Hope of Prague 2020 (foto Daniel Vrabec)
Struny podzimu, Hope of Prague 2020 (foto Daniel Vrabec)

Znamená to, že dnešní situace může zcela změnit provozní systém kultury?
Přesně tak. Říkám, že se karty rozdávají úplně znovu. A vidím v tom obrovskou šanci pro mladší generaci umělců, kteří jsou dynamičtější nebo schopní větší míry improvizace, kteří jsou schopni zareagovat a přijít s novými formáty koncertů a akcí. A najednou ta velká hudební tělesa se slavnými velkými dirigenty, která tahala za nitky celosvětového kulturního byznysu, jsou doma a nemohou hrát. Situace se mění a celkový byznys to nepochybně poznamená. Samozřejmě, že ty ‚velké zaoceánské parníky‘ v podobě velkých institucí zůstanou i po krizi a budou hrát dál, stejně jako zůstanou velcí dirigenti. Ale otevřel se prostor pro snovou generaci umělců, kteří mají nápady, chuť, energii, ale nemohli se dostat do popředí kvůli onomu systému – dlouhodobě plánovanému kulturnímu byznysu. Velký parník jen pomalu mění směr. Menší plavidla jsou rychlejší.

Yo-Yo Ma (foto Jason Bell)
Yo-Yo Ma (foto Jason Bell)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments