Sólo pro Pavla Ludvíka

Je vždy příjemné (a vysokou úroveň orchestru stvrzující), když se v roli sólistů blýsknou jednotliví členové tělesa. V osmdesáté sezoně Symfonického orchestru Českého rozhlasu se tak děje opakovaně. V říjnu jsme slyšeli trumpetistu Marka Zvolánka, v příštím roce si své sólové party „stříhnou“ hobojistka Jitka Tomšíčková, koncertní mistr Vlastimil Kobrle a fagotista Milan Muzikář, a právě dnes se v pražském Rudolfinu setkáme na sólové pozici s koncertním mistrem violoncell Pavlem Ludvíkem. 
Konkurz na své současné místo jste vyhrál roku 1998, tedy v dvaceti pěti letech. Jaké byly začátky v rozhlase? 

Rozhodně ne jednoduché. Před tím jsem byl dva roky řadovým hráčem v Pražské komorní filharmonii, přišel jsem tedy bez jakýchkoli zkušeností, které se pojí s  funkcí koncertního mistra. Navíc jsem byl tehdy jedním z nejmladších nejen ve své violoncellové skupině, ale i v celém orchestru.

Zabrat mi dával také symfonický repertoár. Program od programu jsem navštěvoval městskou knihovnu, abych se prostřednictvím nahrávek seznámil s party, které mě čekaly. Přesto na ta léta vzpomínám rád. Přinesla mi nové zkušenosti a pestré zážitky hudební i mimoumělecké. A nutno říct, že jsem měl velkou podporu členů mateřské skupiny i ostatních hudebníků.

Mohu vás požádat o určitou bilanci těch let? Co vám daly – a třeba i vzaly – roky v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu?

Letos jsem v rádiu šestnáctou sezonu. Až na pár výjimek to byla léta šťastná. Poznal jsem velké množství symfonické, ale i komorní muziky, mohl jsem se realizovat při sólových nahrávkách, koncertech, a díky orchestru se na mě usmálo štěstí i v osobním životě. Našel jsem tady totiž svou životní lásku, dnes již manželku.

Na co se těšíte v probíhající sezoně?

Samozřejmě na dnešní koncert! Zahrát si s orchestrem Dvořáka, to je pro každého violoncellistu svátek, odměna, ale také výzva. Ostatně, pro mnohé je to nejkrásnější koncert cellové literatury a možná i nejkrásnější instrumentální dílo vůbec. Dále se těším na Brahmsův Houslový koncert, Janáčkovu Lišku Bystroušku, Prokofjevova Romea a Julii, Stravinského Svěcení jara, Bernsteinovu Candidu, Růžového kavalíra Richarda Strausse nebo třeba na Orffovu kantátu Carmina Burana. A mimo práci? Samozřejmě na dovolenou a dny odpočinku, tak jako každý normální člověk…

Jak na vás působí zrekonstruované Studio 1, je silným impulzem do další práce?

Myslím, že nejdůležitější je pro nás všechny fakt, že máme konečně zázemí, na které jsme tak dlouho čekali. K úplné spokojenosti to bude chtít ještě pár úprav, ale to už je detail. Studio na mě působí nezvykle futuristickým dojmem. Víte, jsem v tomto ohledu poněkud konzervativní a nerad měním věci a prostory, v nichž se cítím dobře. Ale začínám si zvykat. Návrat do rodné budovy na Vinohradech je rozhodně pobídkou do další práce. A jsem rád, že kočovné manévry posledních šesti let, tolik nedůstojné tělesa, jakým je Symfonický orchestr Českého rozhlasu, patří definitivně minulosti.

Máte vedle zaměstnání čas na další aktivity, ať už sólové či komorní?

Aktivita u mě vždy byla podmíněna možností. Abych řekl pravdu, čas by se našel, ale s uplatněním je to v poslední době čím dál těžší. Takže než cvičit s kvartetem nebo triem, jak se říká, „do šuplíku“, raději s manželkou trávíme volný čas na venkově, kde je stále co dělat. Máme domeček po prarodičích a snažíme se ho zrekonstruovat k obrazu svému pro trvalé bydlení.To je moudré! Na Dvořáka jste si ale určitě vyhradil dostatek času. Poslouchal jste v rámci přípravy také nějaké nahrávky?

Bylo by pošetilé a ješitné vzdát se poslechu těch největších světových hvězd. Samozřejmě mám své oblíbence, kteří hrají naprosto senzačně, ale rozhodně bych je nerad kopíroval. Snažím se jít vlastní cestou, „co srdce napoví“, a věřím, že jako dítěti české kotliny je mi Dvořákova hudba přirozeně blízká. Vlastní chvíle na pódiu budou dílem okamžiku, nálady a momentální inspirace; nikdy do poslední chvíle nevím, jestli zvítězí tréma nebo radost. To už je ve vyšší moci.

Kdy jste koncert vlastně nastudoval a na která z vlastních provedení rád vzpomínáte?

Dvořákův violoncellový koncert nelze nastudovat hned a „hotovo šmitec“. Takový koncert člověk studuje celý život a hodně záleží na tom, jakým směrem se jeho život ubírá a jakými zkušenostmi prochází. To všechno má výsledně vliv na pocity, které se obrážejí v interpretaci. Koncert jsem hrál s orchestrem všehovšudy třikrát. Nejraději vzpomínám na provedení před pěti lety s Plzeňskou filharmonií pod taktovkou skvělého Jiřího Stárka.

Co pro vás dnes, při všech zkušenostech uměleckých i životních, znamená hudba?

Hudbu vnímám jako bohatství, o které mě nikdy nikdo nemůže připravit. My, muzikanti, máme úžasnou možnost spolupodílet se na interpretaci děl světových autorů nejzvučnějších jmen a vnímat ty nejjemnější harmonické nuance. A to už vůbec nemluvím o emocích. Jsem rád, že se můj život ubírá právě cestou hudby, moc si toho vážím a za nic bych neměnil.

Děkuji za rozhovor!

Foto Jan Vágner a archiv Pavla Ludvíka 

Související články


Napsat komentář

Reklama