Sopranistka Pretty Yende: Nemám pocit, že by barva pleti byla na překážku

Pochází z kmene Zulu, z malého jihoafrického města Piet Retief, které se nachází v provincii Mpumalanga. O existenci opery se dozvěděla až v šestnácti letech z televizní reklamy. Utíkala za svým učitelem sborového zpěvu, protože vnitřně cítila, že tato hudba k ní bytostně náleží. Jméno úspěšné sopranistky, která dobývá nejslavnější světové operní domy a svou bezprostředností si získává srdce diváků a posluchačů, je Pretty Yende. Metropolitní opera v New Yorku – co je pro jiné metou, tam Pretty debutovala už v roce 2013 s obtížnou koloraturní rolí Adély v Rossiniho Hraběti Orym, již se naučila za týden. Tím zahájila neuvěřitelně rychlou cestu na operní Olymp. Odborníci se shodují na tom, že hlavní předností jejího hlasu je všestrannost. Obdivují u ní dechberoucí koloraturu i soprán s otevřenými výškami. Poslední dobou upoutala pozornost operního světa v roli Violetty ve Stoneho režii Traviaty ve Vídeňské státní opeře. Setkaly jsme se k rozhovoru na konci září v Praze, kde vystoupila ve Smetanově síni Obecního domu spolu s basbarytonistou Borisem Prýglem. 25. listopadu 2021 ji budeme mít možnost slyšet ve Zlíně. Brzy hodlá uskutečnit také jeden ze svých velkých plánů – zazpívat si na společném koncertě se svou mladší sestrou, rovněž sopranistkou, Nombulelo Yende. Protože jí naše země přirostla k srdci, měla by se tato jedinečná událost konat v Praze.

Loňský rok byl z důvodu světové pandemie těžký pro kulturu všeobecně, kde a jak jste toto obtížné období strávila vy?
Covid mě zastihl ve Francii, kde jsme se chystali na premiéru nové inscenace Massenetovy Manon. Najednou se vše zavřelo. Měla jsem velké štěstí, že se mi podařilo dostat se domů dříve, než nastal totální lockdown a přestalo se létat. Strávila jsem ten rok v bezpečí rodinného kruhu, což bylo báječné. Už jsme vylétli z rodného hnízda, každý pobýváme na jiném konci světa, máme různé pracovní závazky. Takže to byl trochu zázrak, že jsme se všichni sešli doma. Opět se setkat a prožít společně delší čas bylo velmi hezké, užívala jsem si doslova každou chvilku. Pochopitelně mi chybělo zpívání a kvůli zrušení všech vystoupení bez náhrady jsem, podobně jako ostatní, přišla o příjmy.

Hovoříte o rodině – máte mezi sourozenci někoho, kdo má také hudební vlohy?
Moje mladší sestra Nombulelo Yende je také sopranistka. Jde v mých šlépějích. V roce 2018 vyhrála ve Francii Mezinárodní soutěž Vincenza Belliniho, stejně jako já předtím v roce 2010. Byla přijata do operního studia opery ve Frankfurtu nad Mohanem, tedy do jednoho z nejlepších v Evropě. Jsem na ni moc hrdá!

Když jste tedy dvě sestry sopranistky, plánujete společné koncerty?
Nesmírně ráda bych vystupovala se svou sestrou! Znám tolik krásných árií i duetů pro dva soprány, které bychom spolu mohly zpívat. Například duet Sull‘aria z Figarovy svatby či duet z Verdiho Traviaty. Obě máme rády bel canto. Dát dohromady zajímavý repertoár na celý koncert by nebyl problém. Určitě chceme brzy něco uspořádat v Praze.

V září jste vystoupila v Praze ve Smetanově síni Obecního domu s Borisem Prýglem, v listopadu vás uvidíme v Kongresovém centru ve Zlíně. Dáváte přednost vystupování na koncertech nebo máte raději operní představení?
Na to se těžko odpovídá. Miluji hlavně zpěv, takže mám ráda jak recitály, tak operní představení. Neumím si vybrat. Atmosféra v publiku je ale rozdílná. Na koncerty mnohdy chodí diváci, kteří by na operu nepřišli, a já doufám, že jim otevírám cestu k tomu, aby příště zkusili i operu. Opera, to jsou nádherné a dojemné příběhy ve scénickém provedení s kostýmy. Dovoluje mi být delší dobu na jednom místě. (Většina světových operních domů provádí opery blokově v koncentrovaných sériích, což umožňuje práci s jedním obsazením a usnadňuje plánování sezóny – pozn. autorky.)

Vypadá to, že Česká republika je vaše oblíbená destinace. Čím to je?
Mám k vaší zemi vřelý vztah, protože tady dostávám krásné příležitosti od svých prvopočátků. Můj první velký koncert v Evropě uspořádala agentura Nachtigall Artists v roce 2014 právě u vás v Praze. A to se nezapomíná. Vracím se sem ráda také kvůli umístění Prahy v centru Evropy a bohatým kulturním tradicím. Publikum je vstřícné a přívětivé, stejně tak lidé, které potkávám na ulici. Prahu považuji za nejkrásnější město na světě!

V letošním roce slavíme 180. výročí narození Antonína Dvořáka. Zpívala jste někdy celou Rusalku nebo pouze árii Měsíčku na nebi hlubokém?
Antonína Dvořáka mám velmi ráda. Prozatím jsem v době svého studia zpívala pouze slavnou árii Rusalky, ale zazpívat si někdy celou Rusalku, to považuji za jeden ze svých velkých snů.

Na síti YouTube existuje vaše nahrávka z roku 2010 a v porovnání s jinými zahraničními hvězdami na ní máte velmi dobrou výslovnost češtiny. Je evidentní, že máte talent na jazyky.
Děkuji za kompliment, je hezké slyšet od rodilého mluvčího, že je moje výslovnost v tak těžkém jazyce dobrá. Zpívat v češtině je totiž opravdu těžké. Můj rodný jazyk je zulu, druhým oficiálním jazykem v Jihoafrické republice je angličtina, dá se tedy říci, že mám dva rodné jazyky. Díky opeře jsem se naučila italsky, v poslední době žiji v Paříži, takže teď už mluvím i plynule francouzsky. Hodně a velmi ráda zpívám italský a francouzský repertoár.

Kdo je váš nejoblíbenější skladatel?
Jednoznačně Rossini! Rossini je pro mne jako Mozart pro spoustu mých kolegů. Jako by Rossini skládal přesně pro můj hlas. Miluji bel canto. Za to, jak jsem se naučila techniku práce s hlasem, vděčím jemu.

Výše jste zmínila Traviatu, se kterou jste nedávno vystupovala ve Vídni. Jak je vidět na vašem Facebooku, sklidila jste tam ohromný úspěch. Vypadá to jako velmi moderně pojatá scéna a režie, jste oblečena jen v jednoduchých šedých šatech. Máte raději operu s klasickou výpravou a historickými kostýmy, nebo preferujete moderní, novátorská pojetí?
Miluji bohatou výpravu a historické kostýmy. Ale je hodně cest, jak vyprávět příběh, proto se nebráním ani modernímu pojetí, kdy se opera přenese v čase. La traviata ve Vídeňské státní opeře v režii Simona Stona patří k těm moderním. Co se týče moderních inscenací, nestěžuji si, pokud musím používat jako rekvizitu mobil nebo notebook. Důležité je, aby režie nenarušila hudbu a můj výkon. Ovšem to, že se nejde v souladu s hudbou, se může stát i v inscenaci s historickými kostýmy a scénou.

Dá se vůbec říci, která je vaše nejoblíbenější role?
Vždycky je to ta poslední, kterou zpívám (smích). Takže v současné době je to Violetta z Verdiho La traviaty. Zpívat hlavní roli v této opeře je jako splněný sen.

Která role pro vás byla nejobtížnější?
Největší výzvou pro mě byla Donizettiho Lucie z Lammermooru. Já mám ale ráda výzvy! Roli jsem studovala pomalu, krůček po krůčku, a dozvěděla jsem se tak hodně o svém hlase. Díky této zkušenosti jsem se posunula o kus dál a nebála jsem se tak přijmout následující roli Violetty.

Spolupracujete ráda s mladými skladateli? Napsal někdo speciálně pro vás nějakou skladbu?
Toho, že někdo napíše skladbu přímo pro mě, si velice považuji. Je to, jako by mi daroval drahokam.

Váš kolega, tenorista Lawrence Brownlee, se mi při jednom rozhovoru s velikou nadsázkou svěřil, že musí být „třikrát lepší než vysoký bílý tenorista“, aby dostal hlavní roli prvního milovníka. Máte pocit, že barva pleti ovlivňuje vaše šance na velké role?
Myslím si, že to není otázka barvy pleti. Jsme v roce 2021, dle mého názoru už by se o této problematice nemělo hovořit v těchto intencích. Samozřejmě konkurence ve světě opery je obrovská, je mnoho skvělých sopranistek. Získat hlavní roli v prestižním operním domě bývá velmi, velmi těžké. Ale ke mně ty příležitosti přicházejí a nemám pocit, že by barva pleti byla na překážku. Myslím, že jsem jako operní pěvkyně posuzována výhradně podle kvality svého výkonu, diskriminaci v tomto ohledu nepociťuji.