Šostakovičova Babí jar

  1. 1
  2. 2

Dnes večer čeká Smetanovu Litomyšl ojedinělá hudební událost: Při příležitosti 70.výročí tragédie u Kyjeva, v rokli Babí jar, v níž bylo nacisty během pouhých čtyř dnů zavražděno na 34 tisíc Židů, zazní jedno ze stěžejních děl hudby 20.století – pro svoji náročnost poměrně zřídka uváděná Šostakovičova Symfonie č. 13 b moll „Babí jar“. Před televizními kamerami a rozhlasovými mikrofony ji provedene Zdeněk Mácal se Symfonickým ochestrem hl.m.Prahy FOK, basistou Peterem Mikulášem a Českým filharmonickým sborem Brno v nastudování Petra Fialy.

Už jen samotné historické souvislosti a okolnosti vzniku Šostakovičovy Třinácté i další osudy této partitury jsou natolik pozoruhodné, že jsme o jejich přiblížení požádali rusistu Alexandra Jeništu z olomouckého Divadla hudby.


Začněme prosím historickými souvislostmi: Kde přesně se Babí jar nachází a za jakých okolností a proč přesně tam v září 1941 přišel tak obrovský počet lidí během pouhých několika dní o život?

Babím jarem se do války nazývala písčitá rokle za Kyjevem – i v češtině známe pojem jar nebo járek, označující prohlubeň či strouhu. Patřila k rozsáhlému území za městem, na němž se nacházely městské hřbitovy, mimo jiné i židovský či vojenský. Německé velení si ji pro likvidaci kyjevských Židů zvolilo proto, že byla relativně blízko města, zároveň však dostatečně izolovaná od městské zástavby. Její strmé stěny sloužily jako vhodné bariéry jak pohledové, tak zvukové, její písčité podloží navíc poskytovalo snadno dostupný materiál pro „pohřbívání“ zastřelených. Zářijový masakr šokoval zejména svou brutální přímočarostí. Židé nebyli nejprve internováni v ghettu jako například v polských městech. Německá okupační správa vydala přímý rozkaz, aby se všichni Židé z města dostavili ráno 29. září 1941 na nároží dvou konkrétních ulic, odkud je jednotky milice odváděli do Babího jaru a tam je zase speciální jednotky SS, tzv. Einsatzgruppen stříleli. Během dvou dní takto zavraždili bezmála 34.000 lidí. Střílení v Babím Jaru pokračovalo po celé dva roky okupace Kyjeva, celkový počet mrtvých se odhaduje mezi 100 a 200 tisíci.


Proč se vůbec po válce sovětský režim snažil tento masakr nepřipomínat? Zdánlivě to nedává smysl…

Důvody jsou dva. Jedním byla oficiální Stalinova doktrína o boji proti světovému sionismu a beznárodnímu kosmopolitismu z roku 1948, což je jen nové a nutno uznat, že originální pojmenování pro antisemitismus jako státní program. Reagovalo se jím mimo jiné na fakt, že se Stát Izrael po svém vzniku nestal důležitým sovětským satelitem na Blízkém východě. V rámci doktríny byl například zlikvidován Židovský antifašistický výbor, který za války velmi účinně organizoval humanitární pomoc, a jehož zakladatelem byl spisovatel Ilja Erenburg. Opět byly například zavedeny kvóty na počty židovských lékařů v nemocnicích. Stalinova judeofobní paranoia pak vyvrcholila v odhalení tzv. spiknutí kremelských (židovských) lékařů v roce 1952, které od procesu a popravy zachránila až Stalinova smrt v březnu 1953. V československých poměrech se doktrína projevila zejména procesem se skupinou kolem Rudolfa Slánského, při němž hrál jeho židovský původ velmi důležitou roli.

Druhým důvodem byl fakt, že mnozí Ukrajinci zpočátku německé okupanty vítali jako osvoboditele od bolševického útlaku. Nesmíme zapomínat, že Ukrajina měla za sebou Stalinem řízený hladomor let 1932-1933, jehož obětí se staly více než 3 miliony lidí. Na západní Ukrajině bylo také stále živé, sovětským režimem brutálně potlačované ukrajinské národně-osvobozenecké hnutí, vůči komunistickému režimu otevřeně nepřátelské. Je třeba říci, že část obyvatel Kyjeva s německou okupační správou od začátku aktivně spolupracovala, jednotky městských milicí, řekněme obdoby našeho četnictva, tvořily zpočátku výhradně Ukrajinci. Stejné milice také doprovázely Židy v zářijových dnech do Babího jaru. I proto se mrtví v Babím jaru příliš nehodili do po válce pečlivě budovaného obrazu padlých hrdinných obránců sovětské vlasti. A to přesto, že v něm kromě Židů zahynuly i tisíce vojáků Rudé armády v postavení válečných zajatců, činovníků komunistické strany, pracovníků NKVD a nakonec i ukrajinských nacionalistů.


Když o dvacet let později Jevgenij Jevtušenko přišel s básnickým zpracováním této tragédie ze září 1941, s jakým ohlasem se setkal?

S velkým a rozporuplným. Ta báseň především poukazuje na ostudný fakt, že dvacet let po tragédii na jejím místě nestojí památník obětem. To, že takto kritická báseň mohla být publikována v oficiálním tisku (Literární noviny) bylo neklamným znamením, že se skutečně „otepluje“, a že některá témata už nejsou tabu, což ohromně povzbudilo znovu se probouzející občanskou společnost. Na druhé straně se objevilo množství odsudečných reakcí, některé i v řeči vázané, které ostře protestovaly proti tomu, aby Babí jar byl spojován pouze se židovskými oběťmi. Důležité na tom však bylo, že se začalo otevřeně diskutovat o tématu, o němž se do té doby nesmělo mluvit.


Šostakovičově 13.symfonii předcházela kratší symfonická poéma, inspirovaná právě Jevtušenkovou básní. Proč se jí pak teprve o něco později Šostakovič rozhodl zásadně rozšířit do výsledné podoby zmíněné symfonie?

To bylo trochu jinak. Šostakovič opravdu napsal jednovětou vokálně-symfonickou poému na slova Jevtušenkovy básně Babí Jar, tento koncept však záhy rozšířil až do rozměrů velké pětivěté symfonie, pro jejíž nové části použil jako libreto další Jevušenkovy verše – Humor, V obchodě, Strach a Kariéra. Dílo se tak z jakéhosi requiem za oběti v Babím Jaru záhy změnilo v autentické hudební svědectví o nejsoučasnější sovětské realitě.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments