Šostakovičova Babí jar

Co přesně někdejšímu sovětskému režimu na Šostakovičově 13. symfonii vadilo? A ví se, jak skladatel reagoval na to, když symfonii odmítl – ze strachu před úřady – jeho do té doby blízký spolupracovník Jevgenij Mravinskij dirigovat?

Režimu vadil už sám fakt, že někdo zhudebňuje tuhle z jeho pohledu problematickou báseň. Babí Jar? Židé? Proč to pořád připomínat. Mravinskij odmítl dirigovat, protože nechtěl mít problémy, jeho oficiálním důvodem bylo, že dává raději přednost čistě symfonickým formám. Důvodem mohla být také generační propast, která jej dělila od mladého básníka, představitele tzv. občanské poezie. Myslím, že vzhledem k ožehavému tématu mu 13. symfonie prostě „smrděla zákazem“. Vztahy se Šostakovičem se tím však pochopitelně dostaly na bod mrazu.

Za jakých okolností a s jakým ohlasem nakonec proběhla premiéra díla na sklonku roku 1962?

Nastudování se nakonec rád ujal dirigent Kirill Kondrašin s tím, že ji uvede v Moskvě, ve Velkém sále konzervatoře. Dlouho se však jemu, ani Šostakovičovi nedařilo získat interpreta pro sólový mužský hlas. Nakonec se sóla ujal Viktor Nečipajlo v alternaci se začínajícím sólistou Moskevské filharmonie Vitalijem Gromadským. Těsně před premiérou vydala Ideologická komise ÚV KSSS prohlášení, v němž odsuzuje antisemitismus, zároveň však považuje zhudebňování takových básní jako Babí Jar za nešťastné a ničím nepřínosné. Objevil se ještě pokus o obstrukci. V den premiéry se ukázalo, že „ze zdravotních důvodů“ Něčipajlo nemůže zpívat, mladý Gromadskij si však tuto mimořádnou příležitost ujít nenechal a koncert odzpíval. V tisku se o Šostakovičově nové symfonii objevily jen krátké zmínky, žádná seriózní kritika nevyšla, s výjimkou jediné, velmi negativní a ideologické recenze.

Pokud vím, pro zahraničí bylo dílo dlouho zapovězeno. Kým a proč?

Nařízení Svazu sovětských skladatelů zakazovalo poskytovat autorská práva pro jakékoli zahraniční provedení symfonie, s odůvodněním, že symfonie vytváří negativní, nesprávný a falešný obraz sovětské společnosti. I další provádění symfonie na domácích scénách bylo omezeno jen na oblastní filharmonie například v Minsku, Gorkém (dnes Nižnij Novgorod) nebo Novosibrsku. Podmínkou uvádění byla změna v textu první věty v tom smyslu, který bude více akcentovat ruské a ukrajinské oběti v Babím jaru. Šostakovič partituru předělávat odmítl s vtipným odkazem, že je-li v jeho díle něco v nepořádku, napraví to v díle příštím. O generaci mladší Jevtušenko však nátlak neustál a přepsal v textu dvě sloky. Na místě „zastřelených židovských starců a dětí“ se tak pojednou objevili „Rusové a Ukrajinci, ležící s Židy v jedné zemi“.

Jaká je historie Šostakovičovy Třinácté v našich koncertních sálech?

Dlouho jsem se mylně domníval, že „naše“ premiéra se odehrála v roce 1970 v Praze. Ve skutečnosti se však na první československé provedení čekalo až do listopadu 1983, kdy Třináctou uvedl Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK pod vedením Jaromíra Nohejla, v sólovém partu s Karlem Bermanem. Mimořádná byla tehdy okolnost, že pro pražský koncert byl pořízen český překlad libreta z pera Miloslava Uličného a symfonie tak byla provedena v češtině. Pokud vím, od té doby Třináctou hrál až v roce 1994 opět FOK pod vedením skladatelova syna Maxima, v roce 2007 pak v Brně a Ostravě Český filharmonický sbor Brno společně filharmonií z Bonnu a nyní opět FOK za řízení Zdeňka Mácala na Smetanově Litomyšli. Napříště však vždy výhradně v ruském originále, s původní verzí libreta.

Jak vy osobně hodnotíte partituru Šostakovičovy Třinácté? A jak náročná je na provedení? A jaké je její místo v kontextu celého Šostakovičova díla?

Pro mě osobně je symfonie mimořádným dílem, které posluchači přibližuje život v onom obrovském sovětském lágru více než stohy historických prací. Šostakovičova hudba je zde navíc ještě přístupnější díky Jevtušenkovým veršům, které jsou velmi přímočaré, mnohdy dokonce banální. Výsledek této překvapivé kombinace je však nesmírně působivý. Domnívám se, že Třináctá je velmi náročná na provedení, už proto, že nepracuje jen s orchestrem, nýbrž i s mužským sborem a potažmo sólovým hlasem. Přítomnost zpěváků a textu dává symfonii jistý spektakulární rozměr, jakoby měla nakročeno směrem k divadlu. I díky tomu, při vší své obtížnosti jak obsahové tak formální, je vlastně pro posluchače velmi přístupná.

Děkujeme za rozhovor.

Ptala se Jana Schwarzová