Šostakovičova Lady Macbeth ve vídeňské Státní opeře
Šostakovičova druhá opera se stala symbolem zpolitizování umělecké tvorby, jež viselo nad Evropou od poloviny třicátých let přes půl století a na něž doplatila mnohá díla i životy jejich tvůrců, některých z nich i doslova, fyzickou likvidací. Kriminální příběh literárně zpracovaný Nikolajem Leskovem roku 1865 se vlastně snadno mohl stát propagandistickým prostředkem sovětského režimu. Kdyby jej Šostakovič zhudebnil hudebním jazykem Michaila Ivanoviče Glinky, zapřel v sobě rozeného satirika a ironika, mohla se opera vydávat za odstrašující příklad poměrů carského Ruska. Šostakovič ovšem hned na začátku zařadil sbor, pokrytecky vzdávající hold Borisi Izmajlovi, v němž se Stalin a jeho patolízalové nemohli nepoznat. Šostakovič si byl pohybu na hraně vědom, vždyť po premiéře 22. ledna 1934 v Leningradě a o dva dny pozdějším provedení v divadle Němiroviče-Dančenka v Moskvě se opera okamžitě rozlétla do světa a už to o lecčem vypovídalo. Již roku 1935 zazněla v Clevelandu, New Yorku, Philadelphii, Buoenos Aires, Curychu, v pražském Novém německém divadle, v Bratislavě a Stockholmu a koncem roku byla znovu uvedena v Moskvě, ve Velkém divadle. Jedno z těchto představení navštívil Stalin a o přestávce rozezlen odešel. To znamená, že ani neviděl scénu opilých strážců občanského pořádku, zcela mu stačilo dosud odehrané, přestože už Šostakovič leccos od leningradské premiéry změnil – uhladil provokativně erotická místa, zjemnil instrumentaci, zmírnil Kateřinin charakter vražednice manžela na oběť nešťasné náhody atd. (Ve skutečnosti tedy, včetně verze ze šedesátých let s titulem Kateřina Izmajlová, se dá hovořit o třech verzích opery). Vzápětí po Stalinově návštěvě divadla vyšel v listu Pravda proslulý článek „Chaos místo hudby“, o němž se dodnes neví, zda si jej Stalin jen objednal či zda jej dokonce sám napsal. Článek znamenal počátek ideologického dozoru nad vším, co Šostakovič zkomponoval, řekl nebo napsal, a nejen on.
Kurt Rydl dal roli Borise Izmajlova sonorní hlas i realistický projev, místy ovšem poněkud přehrával. Jako Sergej debutoval na scéně Státní opery Ukrajinec Misha Didyk, typově zcela odpovídající roli lehkomyslného hejska, jehož Kateřinina závislost nesmírně obtěžuje; rozhodně s ní nepočítal a už vůbec ne s tím, jaký jeho další zářez jako ženského dobyvatele způsobí zvrat v jeho životě. Z ostatních vystavěli své role jako zdařilé studie charakterů především Franz Gruber (Opilec), Janusz Monarcha (Pop) a Dan Paul Dumitrescu (Starý trestanec), jehož zpěv de facto dominoval závěrečnému obrazu; nikdo by v něm nehádal pěvce, debutujícího teprve před několika lety, tak přesvědčivou postavu svou epizodou vytvořil. Jedině Nadia Krasteva jako Sonětka byla jako by poněkud z jiné opery, byla to jakási ne právě přitažlivá Carmen. Výtečný byl hrající sbor, ať už jako vzor vnucené poslušnosti vůči pánovi, odpoutaná sexuální surovost ve scéně s Axinjou, degenerovaná banda policajtů, dekadentní „felliniovská“ společnost u svatební hostiny, či masa zubožených, ztracených existencí.
Rovněž dirigent představení Ingo Metzmacher si odbyl touto inscenací svůj debut na scéně Státní opery a jeho hudební nastudování je také její největší devízou. Šostakovičova partitura má úseky pro svého autora charakteristické drzosti (žesťový soubor na scéně), tanečně-parodistické úseky, drásající pasáže i jímavě krásná lyrická místa. Bohužel právě při nejtklivější poslední mezihře však technika za zavřenou oponou nezvládala tichou přestavbu, což byl jediný kaz na představení, jež je rozhodně škoda si nechat ujít.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
