Tamar Iveri – operní hvězda z Gruzie

  1. 1
  2. 2

Klon hlasu Anny Netrebko. I to o ní nedávno v jedné recenzi psali. Gruzínská sopranistka Tamar Iveri patří už několik let k nejvyhledávanějším operním hvězdám současnosti. Velmi často vystupuje ve vídeňské Státní opeře, newyorské Metropolitní, pařížské Bastille i londýnské Covent Gaden. Její plný, temnější témbr ve spojení s výjimečnou hlasovou pohyblivostí ji umožňuje zpívat celou řadu navzájem mnohdy odlišných rolí. V poslední době se například hodně mluvilo a psalo o její Taťáně v novém vídeňském Oněginovi i v premiéře téhož titulu v mnichovské Barovorské státní opeře. Známá je i její Leonora z Carsenova Trubadúra v Bregenzu či Fiordiligi ze Salcburku.
S operou se přitom Iveri Tamar setkávala už dětství. Jejím otcem byl totiž ve své době velmi populární barytonista Avtandil Javakishvili. A tak náš rozhovor nešlo nezačít jinak, než právě u něj…

Váš tatínek byl známý operní zpěvák. Hodně to mělo vliv na to, že i vy jste operní zpěvačkou?

Řekla bych, že díky svému otci jsem k opeře tíhla od malička. Pamatuji si velmi dobře už z doby, kdy jsem byla ještě docela malá, jak můj otec velmi často poslouchal gramofonové desky s operou. S takovými velkými zpěváky, jako byli Tito Gobbi, Enrico Caruso, Maria Callas a mnozí další.


Přestože byl otec velmi vzdělaný člověk, operní pěvkyni si ve mně doslova vysnil už od mého dětství. Mě ale opera také odjakživa uchvacovala. Třeba nahrávka Belliniho Normy s Joan Sutherlandovou, to byl pro mne už v dětském věku skutečně magický zážitek, na který nikdy nezapomenu. Stále jsem si zpívala a přišlo mně tak docela přirozené, že v době, když se můj hlas trochu usadil, se mnou začal otec cvičit a na mém hlasu pracovat. Vzpomínám si , jak mě povzbuzoval a snažil se mi na začátku namluvit, že to bude trvat jen asi tři až čtyři měsíce, a všechno budu umět. Po třech měsících mi ale řekl hořkou pravdu: „Líbí se mi, že máš do učení zpěvu ohromnou chuť, ale nebude to trvat ty tři až čtyři měsíce, ale tři až čtyři roky…“ Tak jsem ale po opeře toužila, že jsem to brala sportovně.
Ano, můj otec byl můj první učitel, první operní „guru“. Když mi ale bylo devatenáct a jemu čtyřiapadesát, zemřel. Chtěla jsem toho všeho nechat, protože byl pro mne skutečně vším. Ale abych byla operní zpěvačka, bylo jeho velké přání, tak jsem nakonec zaťala zuby a pokračovala. Všechny své úspěchy a výsledky dodnes věnuji právě mému otci.

S José Carrerasem
 
Vaše kariéra jde velmi rychle nahoru. Je to tvrdá práce? Štěstí? Co hlavně?
 
Nejdřív je to talent. Pak pochopitelně tvrdá práci, a pak samozřejmě štěstí … A také to znamená být v pravý čas být na správném místě!
G.Puccini: La boheme (Mimi – Verona 2007 – s M.Giordanim)
 
Zpívala jste už ve všech nejdůležitějších operních domech: ve Wiener Staatsoper, Covent Garden, MET, Salzburku, Paříži… Které z nich máte nejraději?
 
Všechna tato divadla mají svá kouzla a výhody, ale i nevýhody. Vídeň miluji, protože Vídeň je teď vlastně můj domov, žiji tam. Nikdy jsem sice nebyla ve Wiener Staatsoper angažována, ale zatím každoročně jsem tam zpívala jako host, proto se tam cítím velmi dobře. Stejně tak ale i Metropolitní Opera v New Yorku má své neobyčejné kouzlo. Jakmile projdu vrátnicí, cítím se okamžitě nesmírně šťastná a atmosféra tam je pro mne nesmírně inspirativní, ať už jsem ve zkušebně nebo třeba v kantýně :-).
S Jamesem Levinem
 
Je to přece úžasné už jenom potkávat po chodbách takové lidi, jako je Plácido Domingo, Samuel Ramey nebo třeba Renée Flemig, a další a další, natož pak s nimi pracovat na společných produkcích. Jsou tam skutečně samí špičkoví profesionálové. Také ale Covent Garden a Bastilla mají pro mne velmi magickou atmosféru. V Paříži zpívám docela často a jsem moc ráda, že tam můžu pracovat s takovými lidmi, jako je například režisér Nicolas Joel. Vlastně si uvědomuju, že podobní lidé, se kterými se v těchto známých divadlech setkávám, mají velmi pozitivní vliv na moji kariéru. To ale nesmím zapomenout jmenovat také Ioana Holendera ve Vídni. Jsem všem těmto lidem velmi vděčna za vše, co mně taková spolupráce přináší.
S Ioanem Holenderem
 
Máte poměrně rozličný repertoár – od Fiordiligi až po Normu, od Michaely až po Adrianu Lecouvreur, od Donny Anny až k Wally. Co děláte pro to, aby vám tento široký záběr vydržel?
 
Je třeba hlavně skutečně velmi dobře poslouchat a vnímat celé své tělo, všechny signály, které vysílá, umět je jako dobrý lékař vyhodnotit a poradit si s nimi. Znát své možnosti, hranici, kam až mohu jít. Dostávám docela dost nabídek na hodně dramatické a obtížné role, ale velmi dobře vím, že nesmím být chamtivá, protože bych po pár letech byla vymačkaná jak citrón :-).
G.Verdi: Don Carlos (Elisabeth – Paříž Opéra National 2008)
 
Pořád se navíc považuji spíš za lyričtější hlasový typ, takže když příjde nějaká taková dramatičtější role a rozhodnu se jí zpívat, snažím se v ní spíš o lyričtější přístup a akcenty, a hlavně ona klíčová dramatická místa mít pod kontrolou, zpívat je spíš rafinovaně, ne se pokládat do těch často až pudových „zvířecích“ emocí 🙂 Dokud jsem sama mladá, spíš se pořád poohlížím po mladších, tedy většinou lyričtějších postavách, adekvátních mému věku.
W.A.Mozart: Don Giovanni (Donna Anna – New York MET 2005)
 
Jaký druh repertoáru máte nejraději? Které skladatele nebo role?

Mám od přírody spíš italský typ hlasu, takže se cítím dobře, když zpívám Verdiho, Pucciniho, ale i Cileu a Leoncavalla. Ale nejraději mám stejně Mozarta, on je prostě výjimečný, jedinečný. I já patřím k těm, které jeho party udržují v optimální hlasové formě, prostě fit. Zpívání Mozarta mi zkrátka připadá jako když si místo normálního jídla dáte kaviár se šampaňským :-).
G.Verdi: Simon Boccanegra (Amelia – Londýn Covent Garden 2004)
 
Dáváte přednost tradičním režiím nebo moderním?
 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments