Scéna je tvořená zrcadlově lesklým povrchem na baletizolu a třemi ekrany k promítání. Už při usazování v hledišti je v divadle šero a projekce běží, divák tedy vstupuje do již definovaného vizuálního světa, neotevírá se před ním něco nového, ale přijímá jej již existující prostor. Ten je jednoznačně určován projekcí a jejím rozložením na plátna. Jde sice o jeden obraz, ale jeho prostorové členění tvoří iluzi tří synchronizovaných projekcí. Ve skromném prostoru divadla je návštěvník zejména v předních řadách tak blízko, že ho pohyb rychle vtáhne a sám začne mít pocit, že se pohybuje – téměř všechny projekce pracují s kruhovým pohybem a ten má po celou dobu představení neměnný rytmus. Vůbec nehraje roli, že jsou projekce skoro úplně černobílé, iluze pohybu prostoru i sebe sama do tohoto světa vtáhne diváka velmi rychle.
Tanečnice zprvu jen leží na zemi a na ekranech se otáčí velká ozubená kola a jakési válce nebo hřídele, stále a donekonečna, jako kdyby chtěly pohltit podlahu a vše, co stojí před nimi. V mysli divákovi vyvstává ustálené spojení: „soukolí dějin“. Žádné triky se vcházením do projekce nečekejte, ale i tak se hned vkrádá neodbytný pocit, že tenhle výjev a vůbec celé představení jsou reminiscencí na prvopočátky Laterny magiky, už jen použití tří projekčních ploch, které bylo tehdy základním scénografickým řešením, by bylo velmi zvláštní náhodou. Symbióza složek je jistě výsledkem pečlivé úvahy, tady rozhodně nejde jen o jakousi pohyblivou scénografii, před kterou se tančí, ale o komunikaci a vzájemnou závislost.
Performance ovšem není revuální, je jednolitým jevištním kusem a přináší vážné téma – ženství a mateřství v kontrastu a konfliktu s politikou a ideologií. Některé fotografie, které slouží za základ projekcí, jsou letité, jsou to obrazy rodin, ale jsou postupně deformovány nebo pohlcovány beztvarou hmotou připomínající svévolně rostoucí kost (3D animace). Jindy se před divákem otáčí černobílá fotografie alabastrové plastiky Krišny anebo také socha ženy držící v náručí dítě, jejíž bílý povrch začínají pokrývat černobílé fotografie jiných dětských tváří, ze kterých se hlásí pohled beznaděje.
Kruhový pohyb předmětů otáčejících se na plátnech pak nenuceně následuje i tanečnice, která vstupuje do tepu představení a pohroužena do sebe se otáčí v jediném místě uprostřed mezi rotujícími obrazy. Postupně převládá dojem, že je to ona, kdo pohybuje tímto vizuálním spektrem, kdo roztáčí neviditelný kolotoč vzpomínek, vzniká dokonalá iluze propojení performerky s prostorem kolem ní. Její pohyb je hypnotický jako dervišský tanec, základní víření zůstává v jednom tempu a jediné, co se mění, je postavení jejích paží, které chvílemi jako by objímaly neviditelné dítě a chvílemi se jen rozpřahují do prostoru. Minimalistická hudba představení nenápadně doplňuje, je spíš ozvěnou a vzdáleným zvukem, echo se přesouvá a divák má dojem, že se zdroj zvuku pohybuje za jeho zády a krouží prostorem stejně jako obraz na plátnech.
Popis představení je konkrétnější než dojmy z něj, protože to, co v divácích zanechává, je skutečně především emoce, dojem z pobytu v neznámém prostoru mimo přítomnost, a ne intelektuální zahloubání do námětu. „Naše vzpomínky se často vynořují, upravují, přikrášlují nebo dokonce samovolně mažou. Vynecháváním některých událostí a přepisováním historie se ovšem buduje bariéra v komunikaci mezi nastupující generací a staršími lidmi, což je nejpříhodnější základ pro opakování určité části historie. Je vůbec možné zabránit takovému opakování, jestliže je nám určitá ideologie vepsána do těla téměř jako DNA? A jak těžké je být kritickým k vlastnímu světonázoru, zvlášť když je vytvořen vašimi nejbližšími?“ Tak tvůrkyně přibližují své téma.
Je dobré si text přečíst a jeho ozvuky v performanci hledat, protože sama je právě tolik pocitová a intuitivní, že konkrétní významy, alespoň na první pohled, nekomunikuje. To je snad jediné, co by jí mohl racionálně zaměřený divák vytknout. Ale v tomto případě je, myslím, doplnění slovem na místě a je naopak jen dobře, že se na jevišti nepotýkáme s příliš konkrétními obrazy. Everywhen je alternativní prostor, do kterého je divák pozván, a tento prostor nejlépe objevuje, když během vystoupení potlačí jakékoli myšlenky a oddá se mu spíš jako meditaci. Přitom i tak dokáže inscenace své poselství velmi dobře předat.
Hodnocení autorky recenze: 95 %
Everywhen
Tanec, koncept: Soňa Ferienčíková
Vizuál, koncept: Mária Júdová
Hudba, koncept: Alexandra Timpau
Kostýmní spolupráce: Daniela Danielis
Světla, technická spolupráce: Ints Plavnieks
Pohybová spolupráce: Martina Hajdyla Lacová
Technická podpora: Andrej Boleslavský, Constantine Nisidis, Sara Pinheiro, Matěj Šenkyřík
Produkce: BOD.Y o.z.
Premiéra 12. února 2018 Alfred ve dvoře Praha
www.alfredvedvore.cz
