Špačci ve fraku společně na pódiu v Teplicích

Vidět a (zejména) slyšet na pódiu jistého Špačka bývá velký zážitek. Pokud se vám podaří tam (jako sólisty) zastihnout Špačky dva, prožitek se zpravidla násobí. Co když se ale na pódiu vyrojí celá Špaččí rodina? Pak jsme svědky něčeho mimořádného, tak jako posluchači koncertu „Špačci ve fraku“ v pondělí 30. září 2019 v Teplicích.

Všechny Špačky takhle pohromadě můžete slyšet zpravidla jednou až dvakrát do roka. Tentokrát to bylo v rámci festivalu Lípa Musica, odehrávajícího se v severočeském regionu již poosmnácté. Tento rok poprvé se však o uměleckou garanci tohoto festivalu stará Josef Špaček ml., který spolu se svými rodiči (Josef Špaček st. – violoncello, Eva Špačková – mluvené slovo) a sourozenci (Jana Špačková – flétna a klavír, Jakub Špaček – klavír a housle, Petr Špaček – violoncello) vystoupil na koncertu v Teplicích.

Samotný koncept takovýchto rodinných koncertů předznamenává, že při nich bude panovat příjemná a vřelá atmosféra, a tak posluchač ani nebude mít tendenci se zabývat mírou profesionality a důkladností nazkoušení. Hlavní je ono milé prostředí. A ano, i dnes to bylo velice příjemné. Zároveň jsme ale vyslechli profesionální výkony!

Na všech zúčastněných byla znát velká muzikantská vyspělost a při vystupování dohromady působili jako vcelku kompaktní celek. (V tomto ohledu je třeba vyzdvihnout zvukově velice libé a něžné pojetí druhé věty Beethovenova Kvartetu Es dur pro klavír, housle, violu a violoncello, op. 16 – viola zde byla nahrazena violoncellem.) Je ale samozřejmé, že mezi sourozenci, kteří se hudbě věnují naplno a těmi, kteří ve svém životě dávají přednost jiné dráze, jsme mohli pozorovat z hlediska hudební úrovně určité rozdíly.

Jana Špačková, čerstvá absolventka 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, překvapovala svými nesmělými, ale přesto přesvědčivými flétnovými běhy v Mozartově Kvartetu D dur pro flétnu, housle, violu (opět nahrazenou violoncellem) a violoncello KV 285 (první věta), který celý večer otvíral. Její mladší bratr Jakub Špaček zase vynikal nečekanou muzikalitou, která se projevila již při úvodních taktech Písně lásky pro klavír Josefa Suka (velká citlivost k rubatu a až sametová hebkost úhozu).

Ovšem nikdo nemohl pochybovat, že největšími „highlighty“ večera budou sólové výstupy jejich starších bratrů. Pilíře odsvěceného kostela sv. Bartoloměje, v němž se koncert konal, se jistě lehce otřásly při Sonátě pro sólové housle č. 5, op. 27 Eugèna Ysaÿe v podání Josefa Špačka ml. (nemluvě už ani o potlesku, který se strhl po jejím dohrání) a statice této stavby poté jistě neprospělo ani hluboce dramatické vypětí Petra Špačka při interpretaci první věty Sonáty pro sólové violoncello, op. 8 Zoltána Kodályho.

Z předchozích příkladů interpretovaných skladeb je zřejmé, že program byl stylově velice pestrý. Hudební kontrast, na němž dramaturgie stavěla, nadále podpořilo střídání obsazení pódia od sólových výstupů až po soubor všech hrajících Špačků. Sympatickým aspektem bylo také to, že všichni sourozenci dostali zhruba stejnou míru prostoru k sebevyjádření.

Další zpestření celého večera spočívalo v autorském čtení maminky Evy Špačkové z jejích knih s názvem Špačci ve fraku (existují již čtyři díly). Například pokud před prvotřídním výstupem Petra Špačka s již zmíněnou extrémně těžkou Kodályho sonátou uslyšíte příběh o jeho konzervatorijním zážitku, kdy ho učitelka angličtiny nechtěla pustit dovnitř učebny, protože přišel pozdě, a on si asi desetiminutové bouchání na dveře zpříjemňoval vyklepáváním různých rytmů, najednou u vás tento mladý talent ještě stoupne. Nejen, že trochu nahlédnete do světa na pódiu vždy jaksi vzdáleného umělce, ale navíc o něm zjistíte i to, že má pěkný smysl pro humor. A právě ono přiblížení umělců (špičkových i Špačkových) jejich posluchačům je snad nejvzácnějším z aspektů, co takové koncerty mohou nabídnout.