V Tbilisi zemřel hudební skladatel Gija Kančeli

  1. 1
  2. 2
Gruzínský hudební skladatel světového významu s výrazně spirituální orientací Gija Alexandrovič Kančeli zemřel ve středu 2. října 2019 ve věku 84 let v Tbilisi. Na tamní izraelsko-gruzínské klinice podstupoval léčbu dlouhodobého onemocnění, oznámila dnes agentura TASS. Skládal i scénickou a filmovou hudbu a dříve komponoval i šansony a pop.
Gija Kančeli (zdroj YouTube)

Gija Kančeli (mezinárodně známý jako Giya Kancheli) se narodil v Tbilisi 10. srpna 1935 v rodině lékaře. Původně začal studovat geologii na univerzitě v Tbilisi, ale pak přešel na tbiliskou konzervatoř, kterou vystudoval v letech 1959–1963. Poté se živil jako skladatel filmové a scénické hudby, většinou na volné noze. V roce 1970 byl jmenován hudebním ředitelem Státního akademického divadla opery a baletu v Tbilisi. Když se na přelomu osmdesátých a devadesátých let dostala Gruzie do konfliktu s Ruskem, Kančeli emigroval. Nejprve přesídlil do Německa, kde žil v letech 1991–1995 v Berlíně, pak se usadil v belgických Antverpách, kde se mimo jiné stal rezidenčním skladatelem Antverpského symfonického orchestru. Exil znamenal také zlom v procesu Kančeliho mezinárodního docenění.

Napsal přes tři sta skladeb. Jádro jeho tvorby tvoří sedm symfonií, nesených v duchu stylové jednoty a redukce kontrastu mezi nimi – při prvním poslechu jsou jedna od druhé takřka k nerozeznání. Kontrast se naopak maximálně projevuje v mikroformě jako hlavní výrazový prvek jeho kompoziční techniky: obrovské masy zvuku jsou bez přechodů střídány maximálně ztišenými, často jednohlasými pasážemi. Kančeliho hudba je v symfonických dílech většinou modální, z atonálních kompozičních technik si autor bere pouze prostředky pro ozvláštnění výrazu a témbru. Kančeliho symfonie jsou ukázkou duchovně orientované postmoderní tvorby postsovětských autorů, jakými jsou například Alfred Schnittke, Sofia Gubajdulina nebo Valentin Silvestrov. Rodion Ščedrin popsal Kančeliho jako „asketu s temperamentem maximalisty“ a přirovnal ho ke spícímu Vesuvu.

Symfonie č. 1 byla dokončena roku 1967. Symfonie č. 2 „Písně“ je z roku 1970. V obou kritika nacházela zejména vliv ruského skladatele Igora Stravinského a tradiční gruzínské duchovní hudby; především je v nich však možno sledovat také vliv Dmitrije Šostakoviče, případně Arama Chačaturjana. Symfonii č. 3 dokončil Kančeli v roce 1973, je psána pro dětský hlas a velký orchestr, přičemž zpěvák je po celou dobu symfonie odkázán pouze na jednoduchý pětitónový motivek. Za Symfonii č. 4 „In memoria di Michelangelo“ (1974), připomínající 400 let od narození Michelangela, získal Kančeli roku 1976 Státní cenu SSSR. Symfonie č. 5 „Na památku mých rodičů“, dokončená roku 1977, pokračuje ve zvukovém světě Čtvrté symfonie jako její pandán. Kontrastnost jejich ploch a střihová technika připomíná chvílemi filmovou hudbu. Symfonie č. 6 (1978–1980) je považována za hudební protest proti útlaku lidského ducha a za hledání vyšší duchovní síly. Je vrcholnou Kančeliho symfonií. Symfonii č. 7 „Epilog“ dokončil autor v roce 1986, formálně je pozoruhodná absencí reprízy v tématech – ta se střídají od začátku do konce bez jakéhokoliv náznaku návratu.

Z raných skladeb uveďme například Koncert pro orchestr (1961), Dechový kvintet (1961) či Largo a allegro (1963). V pozdějších letech napsal Kančeli rovněž řadu symfonických básní, vesměs vydávaných vydavatelstvím ECM v Mnichově, další komorní hudbu a jednu operu. Z orchestrálních skladeb uveďme například liturgii pro violu (nebo violoncello) a orchestr Mourned by the Wind (Vom Winde beweint) z roku 1989, Abii ne viderem pro altovou flétnu či violu, klavír a smyčcový orchestr (1992–1994), Wingless (1993), Trauerfarbenes Land (1994), Lament – Music of Mourning in Memory of Luigi Nono (1994), Simi – „Joyless Thoughts“ pro violoncello a orchestr (1995), Valse Boston (1996), Diplipito (1997), Rokwa (1999), Ergo (2000), Don’t Grieve (2001), Fingerprints (2002), Warzone (2002), Twilight (2004), Ex Contrario (2006), Kapote (2006), Silent Prayer (2007), Broken Chant (2007), Ilori (2010) či Lingering pro velký orchestr (2012).

Z komorních skladeb: Morning Prayers (Ranní modlitby) pro komorní orchestr a nahrávku (1990), Midday Prayers (Denní modlitby) pro soprán, klarinet a komorní orchestr (1990), Night Prayers (Noční modlitby) pro smyčcové kvarteto (1992–1995), Caris Mere (After the wind) pro soprán a violu (1994), Magnum Ignotum pro dechové nástroje a nahrávku (1994), Time… and Again (1996), In L’Istesso Tempo pro klavírní kvarteto (1997), Sio pro smyčce, klavír a bicí (1998), Ninna Nanna pro flétnu a smyčcové kvarteto (2008), Chiaroscuro pro smyčcové kvarteto (2011) či Dechový kvintet (2013). Z vokálních děl: Light Sorrow (1984), Evening Prayers (Večerní modlitby) pro osm altů a komorní orchestr (1991), Žalm 23 pro soprán a komorní orchestr (1993), Lamento – koncert pro housle, soprán a orchestr (1994), And Farewell Goes Out Sighing… pro housle, kontratenor a orchestr (1999), Styx pro violu, sbor a orchestr (1999), Amao Omi pro sbor a saxofonové kvarteto (2005) či „Dixi“ pro smíšený sbor a orchestr (2009).

Kančeliho jediná opera má název Music for the living (Hudba pro živé) a vznikla v letech 1982–1984 na libreto Roberta Sturuy. Dvouaktová opera je alegorickým zobrazením fyzického a morálního zničení válkou. V prvním aktu zpívá sbor malých dětí bez domova krásnou melodii, kterou je naučil slepý stařec hrající na housle. Vstoupí však mezi ně vojenská skupina vedená důstojníkem. Síla dětského zaklínání je sice silnější než vojenská hudba, ale objeví se žena s bičem, která používá násilí, a mezi dětmi najde nové rekruty. V druhém aktu se ve vojenské nemocnici hraje stylizovaná verze romantické hrdinské opery. Jakmile je tento kousek u konce, nemocnice je zasažena bombou. Starý muž s houslemi se znovu objeví a přemítá o hranici mezi skutečným životem a uměním.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na