Kdo bránil objevování sovětské hudby?

Na přelomu století mě oslovil jeden Londýnský orchestr, abych mu pomohl oživit repertoár. Jelikož jsem studoval skladatele sovětského Ruska, navrhnul jsem pro ně sérii pod názvem Druhé Rusko (Other Russia), sestávající z děl skladatelů, kteří z jednoho nebo druhého důvodu nebyli známí mimo svou domovinu. Někteří z těchto skladatelů nebyli na Západě zanesení ani v referenční literatuře.

Mieczysław Weinberg (zdroj weinbergsociety.com)

Patří mezi ně například samotářská Galina Ustvolskaja, studentka Šostakoviče, která odolala jeho dvoření a roky také odmítala opustit svou domovinu; moskevský mystik Alemdar Karamanov, jehož život se jednoho dne změnil, když slyšel Ježíše, jak káže ze střechy pošty; Gruzínec Gija Kančeli, který psal symfonie plné pichlavé intenzity a dva Borisové, Tiščenko a Čajkovskij, kteří ve své hudbě dávali hlas osobitému smýšlení Lenigradu a Moskvy.

Nikdo z nich nebyl oficiálně potlačován režimem, alespoň ne dlouhodobě. Jejich hudba byla nahrávána pod značkou Melodia a byla známá mezi ruskými hudebníky. Když jsem poprvé nahlédl do rozsáhlého díla Mieczysława Weinberga, zjistil jsem, že mnozí profesionální hudebníci si doma hráli jeho smyčcové kvartety, aniž by tušili, že napsal také 26 symfonií a 7 oper. Drsná díla Alfreda Schnittkeho, plná skrytých proti-autoritářských urážek, byla propašována k německým vydavatelům a doma se četla jako samizdat. Ať se Kreml snažil, jak chtěl, dobrá hudba si vždy našla cestu ven. 

V rámci Kremlu vládnul nad skladateli Tichon Nikolajevič Chrennikov, tajemník Svazu skladatelů Sovětského svazu, muž, jehož křiklavé partitury mohl klidně napsat výbor. Chrennikov velel v roce 1948 Stalinově proti-šostakovičovské kampani a svou pozici si udržel do 90. let. Nesnášel Schnittkeho s jedovatostí, ve které se mísilo nepochopení, závist a antisemitismus. Ale ač se mu podařilo Schnittkemu blokovat přístup k zahraničním premiérám jeho děl, jeho hudbu v Sovětském svazu zablokovat nedokázal. Když Chrennikov zrušil premiéru Schnittkeho první symfonie v Moskvě, dirigent Gennadij Rožděstvenskij nahnal 100 muzikantů na noční vlak a skladbu premiérovali v Nižném Novgorodu, 350 mil na východ.

Chrennikov na zabrzdění vlny modernismu nestačil. Návštěva Luigiho Nona, zetě Arnolda Schönberga a člena ústřední komise Italské komunistické strany, v roce 1963 uvedla na Moskevské konzervatoři trend atonální kompozice do té míry, že jí začal učit i krotký skladatel Edison Denison. Koncertní turné Pierra Bouleze uchvátilo celý Sovětský svaz.

Estonec Arvo Pärt, dříve káraný Chrennikovem za to, že používal dodekafonické techniky, začal psát křesťanskou hudbu v neodolatelném minimalistickém stylu. Spolu se Schnittkem si Pärt rychle vybudoval jméno za hranicemi Ruska.

Galina Ustvolskaja (zdroj Youtube)

Co zablokovalo ty ostatní? Tržní síly. Státní agentura Gosconcert nabídla pár koncertů manažerům v Londýně a New Yorku, kterým se ale nechtělo utrácet peníze za díla neznámých skladatelů, které Rusko stejně moc nechtělo exportovat. Zvítězila komerční lenost.

Když ráj dělnické třídy zkolaboval, mnoho skladatelů emigrovalo na západ, doufaje v lepší život a větší uznání – Schnittke a Sofia Gubajdulina do Hamburku, Kančeli do Antverp, Nikolai Korndorf do Kanady, Dmitrij Smirnov a Elena Firsova do Londýna. V době, kdy jsem plánoval cyklus Druhé Rusko, mnoho z nich bylo stále na živu a s radostí by se jej zúčastnili.  

Překážkou, na kterou jsem narazil ve 21. století, už nebyl marxismus. Projekt jsem probral se čtyřmi známými ruskými dirigenty, kteří všichni o vybraných skladatelích mluvili vřele a vychvalovali jejich hudbu do detailu – tedy alespoň dokud jsem nenavrhnul, aby ji dirigovali. Pak začaly proudit výmluvy jako vodka na Čechovově chatě. Hudba byla moc dlouhá, moc krátká, moc hlasitá, moc tichá, moc pomalá na to, aby poskytla vyvrcholení, které by z dirigenta udělalo hrdinu.  

Muzikanti mě ujišťovali, že v SSSR to bylo stejné. Kromě Rožděstvenského, který se zastal Schnittkeho, a Neeme Järviho, který svou taktovku zasvětil Pärtovi, je těžké jmenovat jediného dirigenta, který by dal nové hudbě přednost před vlastními zájmy. Nucený exil cellisty Mstislava Rostropoviče v roce 1972 znamenal okamžitý útlum objednávek nových koncertů.

Příběh surového státu potlačujícího disidentské umění nebyl ve skutečnosti nikdy tak jednoduchý. Nová hudba nikdy nebyla oficiálně zakázána. Ale když sovětští hudebníci hráli v zahraničí, tak ji nechávali doma. Paměti Valentina Berlinského, nově přeložené do angličtiny pod názvem A Quartet for Life, živě popisují spolupráci moskevského Borodinova kvarteta se Schnittkem, Weinbergem, Šebalinem, Galjninem a dalšími, jejichž díla nikdy nezařadila do repertoáru svých zahraničních turné. Hudebníci tehdy, stejně jako teď, raději hráli to, za co by publikum zaplatilo a skladatelům jen slibovali, že jejich čas jednou nastane.

No, a teď konečně nastal. Litevská dirigentka Mirga Gražinytė-Tyla letos razí cestu Weinbergovi. Nahrávka jeho 21. symfonie, kterou pořídila s Birminghamským orchestrem pro Deutsche Gramophon, byla právě oceněna cenou Gramophone. Francouzská klavíristka Helene Grimaud se nadchla pro nadčasové meditace ukrajinského skladatele Valentina Silvestrova, které tento měsíc vyjdou také u DG.

Mnichovský label ECM se ujal hudby Arménce Tigrana Mansurjana, stejně jako kontemplativního Alexandra Knaifela a vždy poutavých Kančeliho, Schnittka a Pärta. Je možné, že jejich hudbu právě nevědomě posloucháte v rádiu při četbě tohoto článku. Velké dílo Gubajduliny, The Wrath of God, mělo minulý měsíc premiéru v pandemií uzavřené Vídní a lidé po celém světě ji sledovali přes stream. Nikolaj Kapustin se letos těsně dožil vydání nahrávky svého koncertu pro cello. Obnovil se zájem o Smirnova, který tragicky zemřel během první vlny koronaviru v Británii.

Když minulý říjen, po tom, co se vrátil do své rodné Gruzie, zemřel Kančeli, houslista Gidon Kremer velebil jeho “harmonie milosti a naděje,” které ho odlišovaly od všech ostatních skladatelů jeho doby.

To, co spojuje zapomenuté skladatele Druhého Ruska, je zarytý individualismus, který jim umožnil přežít mírné obtěžování státu a hanebné zanedbávání dirigenty a hudebníky, kteří měli jejich hudbu zprostředkovávat světu. Nesvádějme to na Marxe, ale na Maestra.

4.3 3 votes
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments