Po úspěchu z roku 2015, kdy se Ivo Kahánek olomouckému publiku prezentoval svou interpretací Lisztova Klavírního koncertu Es dur jako precizní pianista s dokonale zvládnutou technikou hry, velkým dynamickým rozsahem a vkusným přednesem, předstoupil nyní před totéž publikum v nelehké roli obhájce své vynikající pověsti. Kahánek všechna očekávání splnil a předvedl špičkový výkon. Ačkoliv se v jeho životopisu třpytí takové úspěchy, jako je absolutní vítězství v soutěži Pražského jara, vystoupení s orchestrem BBC či s Berlínskou filharmonií, předstupuje před publikum skromně bez zbytečných okázalostí, hraje s maximální soustředěností a potlesk přijímá s pokorou.
Na program byly zařazeny klasické repertoárové skladby. Jako první zazněla Patetická sonáta Ludwiga van Beethovena. Kahánkovo pojetí se drží v mezích tradičních představ o interpretaci skladby. Dramatický úvod s virtuózně pojatými běhy, svižné Allegro di molto e con brio, jemné Adagio cantabile v druhé větě, Rondo rostoucí z piana do fortissima po celé dynamické škále. Kahánek se v první větě nedrží striktně závratného metronomického tempa, jak jsme byli zvyklí slýchávat na nahrávkách Friedricha Guldy, ani s tempem „nevlní“ jako na příklad Daniel Barenboim, u něhož některé prvky hraničí s manýrou. Kahánek si udělá pohodlí tam, kde je ústupek tempu žádoucí ve prospěch krásného vyslovení fráze, ovšem nepřekračuje hranice dobrého vkusu a celá hra se nese v duchu starořecké kalokagathia, tedy vyrovnanosti a vyváženosti. Vedlejší téma v expozici i v repríze hraje programově lehce pod tempem. Překlep bychom v celé skladbě hledali marně.
Další na programu byl cyklus čtyř klavírních skladeb V mlhách Leoše Janáčka. Kahánek dílo podal opravdu velice expresivně a publikum udržel po celou dobu v napětí a pozornosti.
Po krátké přestávce následovala Čtyři scherza Fryderyka Chopina. Zde čeká vždy pianistu obtížný úkol: Jak podat tak závažná díla s lehkostí takovou, aby alespoň vzdáleně dostála svému názvu, který v italštině znamená “žert“ ? První tři scherza jsou navíc psána v mollových tóninách a mají velmi hustou klavírní sazbu! Kahánek se s tímto úkolem vypořádal znamenitě: volil vhodná tempa, tvořil výrazné dynamické rozdíly a jasně odlišoval prvky lyrické, prvky virtuózní a prvky taneční. Další výzvou potom bylo, rozvrhnout síly tak, aby poslední, nejobtížnější a jediné durové scherzo působilo gracilně a snadně. Klobouk dolů, Kahánkovi se poslední scherzo podařilo jako málokterému jinému pianistovi. Přirovnal bych ho k interpretaci Krystiana Zimermana, která se mi osobně líbí nejvíce. Běhy byly zahrány lehce, tiše, srozumitelně a neuvěřitelně rychle!
Potlesk vstoje byl opravdu zasloužený. Jako první přídavek zvolil Kahánek Frýdeckou Pannu Marii Leoše Janáčka z první části cyklu Po zarostlém chodníčku. Potom přidal Bugatti-step Jaroslava Ježka. Diváci se bouřlivým potleskem domáhali dalších přídavků, jejich přání však pianista skromně zamítl.
Několik malých nedostatků jsem přece našel. V hlavním tématu prvního scherza se dnes opakovaně nedařilo trefit nejvyšší h, respektive e. V prostředním tématu zase Kahánka pozlobila paměť. Závěr už byl potom viditelně opatrný. První tři scherza mají místy tak hustou sazbu, že v rychlém tempu a s pedálem již nebylo rozumět všem detailům – ale to je vina akustiky sálu. Možná stačilo i pomalejší tempo? Tyto drobnosti nic nemění na faktu, že přednes a výraz jsou na prvním místě a Ivo Kahánek připravil Olomoučanům skvělý kulturní zážitek. Celkové hodnocení recitálu je vynikající.
Hodnocení autora recenze: 90 %
Klavírní recitál Ivo KahánkaKomorní koncerty Moravské filharmonie Olomouc, 19.11.2018 Reduta
Ludwig van Beethoven: Sonáta č. 8 c moll op. 13 „Patetická“
Leoš Janáček: V mlhách
Fryderyk Chopin: Čtyři scherza pro klavír
