Stanislav Vavřínek: Hluk uzdravuje

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Při posledním z letošních abonentních koncertů zahrají dnes večer rozhlasoví symfonikové v pražském Rudolfinu Te Deum Antonína Rejchy a dále doprovodí v Čajkovského Koncertu pro housle D dur korejskou umělkyni Yoon Hee-Kim. A v souladu s letitou tradicí jistě zazní i česká vánoční píseň Narodil se Kristus Pán. V Dvořákově síni předstoupí jako dirigent před Symfonický orchestr Českého rozhlasu Stanislav Vavřínek.
Dnešní rozhovor se Stanislavem Vavřínkem chtě nechtě povedu z poněkud osobnější perspektivy. Pocházíme ze stejného kraje, narodili jsme se v rozmezí čtrnácti měsíců v téže porodnici. Nejspíš máme oba trvale uloženo v paměti, jak se cítí „venkovan“ na studiích ve „velkoměstě“ jménem Brno. Pravděpodobně sbíráme podobné zkušenosti v profesním životě. A možná si oba shodně uvědomujeme, jak cenným vkladem do života je pro nás místo našeho původu.

Vaším současným bydlištěm je městečko, kde jste vyrůstal – slovácký Hluk, obec nedaleko Uherského Hradiště. Proč odoláváte vábení větších měst?

Ze Slovácka jsem odešel ve čtrnácti letech do Brna, potom jsem přesídlil na celých dvanáct let do Prahy. Do rodného kraje jsem se vrátil teprve v roce 2010. Vábení větších měst tedy mohu odolávat právě z toho důvodu, že jsem v nich delší dobu bydlel. Praha je krásné město, ale jen na chvíli. Já už bych v ní žít nedokázal.

Čeho se tímto dobrovolně a vědomě vzdáváte?

Přiznávám, že přestěhovat se z Prahy nebylo lehké rozhodnutí a rozhodně nepřišlo ze dne na den. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se k tomu definitivně odhodlal. Člověk se tak dobrovolně vzdává důležitých profesních kontaktů, může se zdát, že je mimo hlavní dění. Stále přetrvává názor, že člověk musí žít ve velkém městě, aby mu něco podstatného neuteklo.

Ale jistě jste i mnohé získal, například opakovaně spolupracujete s Hradišťanem. Hrál jste někdy sám v cimbálovce? Vím, studoval jste flétnu, ale třeba ovládáte ještě druhý nástroj, který by se do takové kapely lépe hodil…

S Hradišťanem spolupracuji velmi rád, protože jsou to skvělí chlapci, upřímní, ryzí, výborní muzikanti. Nenajdete tam žádnou akademickou přetvářku, žádné unavené myšlení, žádnou nechuť. Neustále mají vnitřní radost z hudby i ze života. Když s nimi spolupracuji, cítím se, jako bych si vyjel někam do lázní. Jako dítě jsem ale v cimbálovce nikdy nehrál a folklorem jsem také příliš nežil. Byl jsem ten typ, co měl plný pokoj černých desek s vážnou hudbou. Jiné žánry jsem vůbec neposlouchal. Ani neznal.

Jaké je vlastně vaše rodinné podhoubí, nahlíženo skrze hudbu, samozřejmě? Nějaká zpěvavá babička? Či furiantský dědeček-muzikant?

Oba rodiče jsou amatérští muzikanti. Maminka dřív hrávala velmi dobře na klavír a otec se celý život věnoval dechovce. Byl kapelníkem asi tří takových souborů. K hudbě mě oba vedli svědomitě, na můj tehdejší vkus až příliš pečlivě. Moc času na jiné záliby mně tak nezbylo.

Kam jste chodil do hudebky – a kdo vás nasměroval na konzervatoř, na studium flétny a dirigování?

Byla to Lidová škola umění Uherské Hradiště, ke které dodnes cítím velkou úctu, protože jako malé dítě jsem všechno vnímal nějak intenzivněji. Když kolem prošel pan učitel, byl to pro mě téměř polobůh. A tak mi respekt vůči uherskohradišťské „lidušce“ vydržel dodnes. Není bez zajímavosti, že jsem do hudebky musel dělat talentové zkoušky. Tenkrát byl takový nával, že zdaleka nebrali všechny. Kde jsou ty časy!

Co se týká nástroje, flétnu my myslím vybral otec; vždycky se mu líbila. Na malém městě to tenkrát byla rarita, to víte – všude samé kalafuny, cimbál, klarinet, trubka, ale flétna žádná. K dirigování jsem se dostal už přirozenější cestou během studia na konzervatoři. Pamatuji se, jak jsem všechny našetřené peníze utrácel za desky a později cédéčka. Hrozně mě bavil zvuk symfonického orchestru. Obdivoval jsem skladatele, nechápal jsem, jakým způsobem mohou dát nápad a myšlenku do not, jak kombinují nástroje a harmonie. A tak jsem si začal půjčovat partitury, ze začátku jsem je nedokázal při poslechu ani správně obracet, natož číst. Koneckonců, některé nepřečtu dodnes.

Na které kantory rád vzpomínáte?

Vzpomínám na paní Boženu Růžičkovou, u které jsem na konzervatoři studoval flétnu. Byla přísná, ale zároveň obrovsky lidská. Veškerý čas strávený u ní byl maximálně pozitivní a plnohodnotný. Vlastně mi jako první odkryla svět opravdové hudby a jejího smyslu. Mnohdy se do těch časů v myšlenkách vracím, protože realita člověka občas ubíjí, a ztratí-li muzikant invenci nebo vnitřní náboj, je konec. Na vysoké škole jsem si nesmírně vážil a samozřejmě stále vážím profesora Radomila Elišky.

A rozhodně zmíním ještě jedno jméno, pana Evžena Holiše, který mě v Brně uvedl do problematiky dirigentského oboru. Často se zapomíná na ty, u kterých se začínalo, protože slávu sklízejí většinou až ti velcí pedagogové nejzvučnějších jmen. Evžen Holiš byl druhým dirigentem a korepetitorem v divadle. Dal mi ten nejpodstatnější, nejcennější základ. Zcela pragmaticky a systematicky mi objasňoval, co potřebuje muzikant v orchestru vědět od dirigenta. Nešlo o žádný umělecký rozbor partitur, tam se skutečně nezačíná, i instrumentalista začíná prvně na prázdných strunách. Toto bývá u studentů dirigování často podceňováno. Všichni chtějí hned tvořit a nemají dobré základy. Holiš tvrdil, že nejtěžší a nejdůležitější je dát správný zdvih a správnou první dobu. Může to znít směšně, ale bez toho se skutečně neobejdete. A někdy to není tak snadné, jak by se mohlo zdát. K tomu učil vnitřní uvolněnosti. Jsem mu vděčný za tyto začátky, protože prvotní špatné návyky se odstraňují velmi těžce, pokud to vůbec jde. U Holiše začínal také Tomáš Hanus, zesnulý František Preisler nebo Jakub Hrůša. A vlastně to nikdo neví, protože do životopisů se píší až ta velká jména…

Teď mi ale prozraďte, kam se poděla flétna? Respektive co rozhodlo ve prospěch taktovky?

Realita, flétna mi zas až tak moc nešla.

Jaký je život dirigenta?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář