Star Flute: Nová generace aneb Mozartovo intergalaktické zpěvohraní

Zařazení Mozartova, respektive Schikanederova námětu mezi příběhy, které známe z různých preapokalyptických a postapokalyptických, cestovatelských i komediálních sci-fi filmových děl, je rozhodně odvážné. Hlavně z pohledu operních konzervativců poučených o původních symbolech a skrytých významech obsažených v Kouzelné flétně. Jak je ale v dnešní době obvyklé, jakýkoli režijní extrém, tedy ryze tradiční i moderní, nelze uchránit kritiky. Je to zřejmě již zavedená lidská vlastnost, odmítat a zpochybňovat v podstatě cokoli, jen tak z principu. A co zlatý střed? Existuje vůbec? Zajímá někoho?

Miroslav Krobot si se spolutvůrci musel být vědom kontroverznosti svého počínání a nepochybně i návštěvníci středeční premiéry s napětím očekávali (většinou v obrysech obeznámeni s režijním pojetím), co se bude dít a jaká bude odezva. Nutno říct, že přes jisté počáteční rozpaky se vesmírné prostředí v principu s ničím příliš nebilo a bylo neustále na co koukat. Lpění na zednářských a staronáboženských symbolech určitě není bezpodmínečně nutné k tomu, aby měla opera v novém pojetí divákům co říct. Možná by i takové počínání působilo jako pěst na oko. Přesto některé zachované symboly, třeba právě ten obsažený v samotném názvu opery, v rámci děje bohužel působily poněkud prázdně, nevyužitě, zejména v porovnání s jinými vizuálními prvky.

Úvodní animace s titulky seznámila diváky s dějovým rámcem v podobě vesmírné lodi Sedm slunečních kruhů, jejíž posádka se po střetnutí s polem asteroidů musí nouzově přesunout na nejbližší obyvatelnou planetu, a také se základním nastíněním předešlých událostí. Škoda jen, že tato úvodní titulková sekvence byla promítána možná až příliš překotně. Znalci filmového sci-fi zde však bezpochyby našli spoustu paralel s podobnými základními motivy ve filmech jako Rudá planeta (2000), Interstellar (2014) nebo Pasažéři (2016). Celkové ztvárnění kostýmů a typických zdravicích gest pak nezapřelo inspiraci v kultovních sci-fi seriálech typu Star Trek. Spousta takových odkazů fungovala ve prospěch komedie velmi dobře. Otázkou jen zůstává, nakolik jsou tyto detaily pro běžné návštěvníky opery obecně známé a tím i dobře zacílené. Ještě více ale přítomné mohlo zaměstnat přemýšlení nad určitými výjevy ve sboru a komparzu, kde byly k vidění rozmanité kombinace lidsko-zvířecích kostýmů a rekvizit. Co tedy na neznámé planetě dělal zástupce kmene Apačů nebo zajíc v obleku? Šlo o takzvané „zcizováky“, což je mezi divadelníky oblíbený a někdy všeobjímající termín, nebo o promyšlenou koncepci režiséra? Každopádně to byl pestrý svět převážně vedlejších postav coby obyvatel oné planety, jakýsi protipól k posádce vesmírné lodi, ze které pocházely postavy hlavní.

Přestože výkony jednotlivých pěvců byly proměnlivé, představení bylo hudebně soudržné a zanechalo hluboký dojem. Bylo to ostatně slyšet i vidět při závěrečném potlesku. Mluvené části, kterými jsou singspiely typické, byly z pohledu německé výslovnosti pro mnoho pěvců výzvou. Vtipně pak působily různé vložky v češtině, alespoň zpočátku, a přiznané odchylky mezi libretem a finálním vzhledem postav, například při prvním setkání Paminy a Papagena – „Oči černé – sedí, černé – rty červené – sedí, červené – vlasy blond – víceméně …“ Vlasy Paminy, stejně jako mnoha dalších postav, totiž zářily nepřirozeně křiklavými barvami.

Ještě než přistoupíme k výkonům konkrétních pěvců, je nutné ocenit práci orchestru pod vedením Ondreje Olose. Nebylo slyšet jediné zaváhání, často choulostivé nasazování žesťových nástrojů v intrádách bylo křišťálově čisté a ukázněnost doprovodu při podbarvování pěveckých čísel byla příkladná. Totéž platilo i pro operní sbor a vedlejší role. Soudržnost, intonace a vyváženost byly evidentně heslem večera i přes mnohé herecké a pohybové nástrahy, které si tvůrčí tým vymyslel. Byly přítomny i bláznivé improvizované tanečky, z nichž se stala v operní režii přímo módní záležitost. Z hlediska funkčnosti ovšem působí trochu bezúčelně a prvoplánově, nehledě na to, že více než úsměv bylo při jejich sledování vidět v publiku spíše rozpačitě zvednutá obočí. To ale nejde na vrub sboru, který byl jinak skutečně výborný. Pochvalu si tedy v tomto ohledu zaslouží i sbormistryně Klára Složilová Roztočilová.

Petr Nekoranec v roli Tamina patřil mezi sólisty k těm hudebně přesvědčivějším. Jeho tenor je nosný, pro Mozarta jako dělaný. V menší dynamice se nebál výrazovějšího zpívání s přechody mezi hlasovými rejstříky, což bylo příjemné zpestření oproti tenoristům, kteří pod dojmem velkého divadelního prostoru znají jen fortissimové zpívání. Škoda jen, že Nekoranec neukázal pevnější výšky ve vypjatějších pasážích. V nich už laborování s rejstříky působilo spíš jako markýrování a způsobovalo nepříjemné skoky v dynamice. Jinak ale byly jeho výstupy i herecky přirozené a uvolněné. Taminův ženský protějšek Paminu v premiérovém představení ztvárnila Jana Šrejma Kačírková. I v jejím případě se jednalo o bezpečné pěvecké i herecké provedení. Hlas se bez problémů nesl hledištěm a bylo vidět, že si roli užívá.

Role Sarastra, tentokrát nikoli kněžího ani čaroděje, nýbrž druhého důstojníka a později nového kapitána vesmírné lodi, připadla Jiřímu Sulženkovi. Co do charakteru postavy šlo o jasnou volbu. Ne, že by Sulženko nebyl s to zpívat buffové charaktery. Vážnější role, které jsou ostatně pro basový obor typičtější, ale v jeho pojetí vyznívají vždy dobře, i když jeho hlasovému oboru možná sedí lépe role basbarytonové. Bylo to slyšet zejména v nejhlubších polohách, které se zvukově poněkud ztrácely. Jednodušší herecké akce ale dobře podporovaly vyznění Sarastrových árií. Pouze tempa mohla být klidnější. Lépe by tak podtrhovala jejich majestátnost a obsah.

Královnu noci, protipól Sarastra co do hlasového oboru i charakteru role, zpívala ve středu Doubravka Součková. Nebyla to její první zkušenost s touto rolí. Zpívala ji už v rámci svého studia na Janáčkově akademii, kdy se Kouzelná flétna uváděla jako studentský projekt v Divadle na Orlí, a již druhým rokem zastává roli Královny noci v pražském Národním divadle. Role je poměrně nevděčná, protože na její árie všichni čekají, důvěrně je znají (zejména druhou v pořadí) a jakékoli zaváhání v koloraturách a v polohách tříčárkované oktávy je okamžitě identifikováno. Součková se své role ujala s vervou sobě vlastní a v podstatě jen závěr recitativu a árie O zittre nicht, mein lieber Sohn byl trochu neklidný, což se projevilo na intonaci nejvyšších tónů. Druhá, známější árie Der Hölle Rache kocht in meinem Herzen byla o to více očekávaná a proběhla bez větších obtíží. Koloratury sice mohly být zpívány lehčeji, ale upřímně, pojďme si to všichni zkusit, navíc při premiéře! Ne, že by ostatní role měly lehkou práci, ale jak bylo řečeno, žádná z nich nemá party tak „profláklé“ a drobné nuance v jejich provedení tak mohou zůstat bez povšimnutí.

Velkým koncepčním překvapením byl Papageno. Vděčná komická role tmelící celý příběh rozhodně zafungovala ve prospěch komiky, v podání Jana Šťávy ovšem trochu jinak, než jsme zvyklí. Jeho Papageno totiž nebyl hravý, lehkomyslný a teatrální, ale vážný, uštěpačný, v podstatě takový morous. Přispívalo k tomu i pěvecké nastavení role, která u Šťávy coby ryzího basisty zněla velmi temně a „při zemi“. V podstatě Papageno místy vyzníval seriózněji než samotný Sarastro. V konečném důsledku to ale nebylo na škodu. Je to jen otázka zvyku. Herecky i pěvecky pak Šťáva dominoval premiérovému obsazení, za což si při závěrečné děkovačce po právu vysloužil nejbouřlivější ovace. Spolu s Papagenou v podání Martiny Mádlové pak tvořili pár, jejichž společným výstupům ani známému „Pa-pa-duetu“ nic nechybělo. Bylo to herecky přirozené, hudebně spolehlivé a vlastně se jednalo o jediné dva elementy, o nichž se dalo říct, že byly postaveny tradičně „Flétnově“.

Poslední ze sólových pěveckých rolí byl Monostatos. Role s původní koncepcí opět neměla mnoho společného, kromě úlisnosti, podlézavosti a pokřiveného charakteru. Petr Levíček měl rovněž v kapse několik trumfů, kterými dotvářel komediálnost svých výstupů. Pěvecky bohužel nepodával zcela bezchybné výkony. Hlas jako by mu nefungoval tak, jak by chtěl. Občas se objevovaly intonační problémy, které mohlo částečně zapříčinit komplikované dění na scéně, ovšem výrazně se projevovaly také rytmické benevolence, špatné nástupy a držení tempa, čímž nejednou způsobil horké chvilky dirigentovi Olosovi, marně se snažícímu o spolupráci a nastolení rovnováhy.

Nesmíme zapomenout na ansámblové role Tří dam. Pěvkyně Daniela Straková-Šedrlová, Markéta Cukrová a Václava Krejčí Housková tvořily funkční a kompaktní celek, který rovněž nemalou měrou přispíval komediální stránce představení, a to i díky pohybovému elementu, spojení vesmírného stejnokroje s téměř samurajskými účesy a přísnými gesty. S pěveckou stránkou i s komplikovanou výslovností v rychlých bězích si dámy poradily na výbornou. K ansámblovým rolím musíme přičíst také Tři génie. Tyrkysové kostýmy připomínající Teletubbies a omezující přirozený pohyb způsobovaly roztomile nemotorné pochodování Elišky Crhákové, Zuzany Vítkové a Markéty Kolářové po scéně. Po pěvecké stránce nelze opět jinak než chválit. Jemné, intonačně i rytmicky naprosto přesné hlasy dotvářely pestrou paletu hudebních barev.

Jako poslední, ovšem neméně důležité, je třeba pochválit tři muže, kteří se představili v menších rolích Mluvčího (David Nykl), Prvního a Druhého ozbrojence (Pavel Valenta, Josef Škarka). Přestože těmto rolím není v opeře dáno příliš mnoho prostoru, podílí se plnohodnotně na vyznění díla a v tomto případě to platilo i pro zmíněné členy a hosty Janáčkovy opery, kteří svoji práci odvedli více než zodpovědně, ať už v mluvených nebo zpívaných pasážích.

Úspěch premiérového uvedení Kouzelné flétny, doufejme, nakonec zbavil všechny přítomné obav z odvážných režijních přístupů a inscenační tým se bude i nadále těšit přízni diváků tleskajících vestoje. Nezbývá než Miroslavu Krobotovi, pěvcům, orchestru a všem, kteří se na přípravách představení podíleli, poděkovat a popřát mnoho štěstí. Žijte dlouho a blaze!

W. A. Mozart: Kouzelná flétna
13. dubna 2022, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo

Inscenační tým:
Pavel Šnajdr – hudební nastudování
Miroslav Krobot – režie
Andrej Ďurík – scéna
Jana Preková – kostýmy
Klára Složilová Roztočilová – sbormistr
Hana Achilles – choreografie

Účinkující:
Petr Nekoranec – Tamino
Jana Šrejma Kačírková – Pamina
Jan Šťáva – Papageno
Jiří Sulženko – Sarastro
Doubravka Součková – Královna noci
Martina Mádlová – Papagena
Petr Levíček – Monostatos
Daniela Straková-Šedrlová – První dáma
Markéta Cukrová – Druhá dáma
Václava Krejčí Housková – Třetí dáma
Eliška Crháková, Zuzana Vítková, Markéta Kolářová – Tři géniové
David Nykl – Mluvčí/Kněz
Pavel Valenta – První ozbrojenec / První kněz
Josef Škarka – Druhý ozbrojenec / Druhý kněz
Ondrej Olos – dirigent
Sbor a orchestr Janáčkovy opery Národního divadla Brno