Zámek Dobříš naplnily tóny violoncella a klavíru Jiřího Bárty a Terezie Fialové

  1. 1
  2. 2
Koncert violoncellisty Jiřího Bárty a jeho partnerky, klavíristky Terezie Fialové, byl druhým z již 53. ročníku Hudebního festivalu Antonína Dvořáka Příbram. Uskutečnil se v Zrcadlovém sále rokokového zámku Dobříš. Koncertu se účastnila kněžna Colloredo-Mannsfeld, jejíž rodině byl zámek v roce 1998 vrácen.

Jiří Bárta a Terezie Fialová, 14. dubna 2022 (zdroj Hudební festival Antonína Dvořáka Příbram)
Jiří Bárta a Terezie Fialová, 14. dubna 2022 (zdroj Hudební festival Antonína Dvořáka Příbram)

Festival staví na populárním, především českém komorním repertoáru v provedení kvalitních, převážně domácích interpretů. Původní dramaturgie v první části koncertu plánovala známé kratší skladby od Antonína Dvořáka, Gabriela Faurého, Petra Iljiče Čajkovského a Ástora Piazolly. Jiří Bárta však oznámil změnu programu, kdy byla Sonáta č. 3 A dur, op. 69 Ludwiga van Beethovena přesunuta do první poloviny večera. Důvodem pravděpodobně bylo to, že duo nabízelo v rámci koncertu své nové 2CD s kompletním provedením Beethovenových sonát pro violoncello, které si tak posluchači mohli prohlédnout a koupit během přestávky. K nahrávce Jiří Bárta uvedl, že vznikala v období covidové pauzy a byla natočena v pražském Atriu, které má dobré zvukové parametry a k dispozici klavír Steinway.  Nahrávku, které předcházel koncert v Atriu v roce 2018, vydalo malé vydavatelství právníka Petra Ostrouchova Animal Music v roce 2021. Do druhé poloviny koncertu zařadila dvojice nově Sonátu A dur, op. 18 Césara Franka ve violoncellové verzi.

První skladbou večera byl Klid lesa, op. 68/5 Antonína Dvořáka. Dvořák ji upravil pro violoncello a klavír z páté části čtyřručního cyklu Ze Šumavy v roce 1892 před svým odjezdem do Spojených států. O dva roky později ji instrumentoval pro malý orchestr.  Skladba patří do kmenového repertoáru violoncellistů. Je možné ji dohledat na řadě nahrávek – Supraphon nabízí dodnes například starší nahrávku s Milošem Sádlem a novější s Tomášem Jamníkem. Další najdeme také na Youtube a je pozoruhodné, s jakým prožitkem ji hraje například violoncellista Yo-Yo Ma, i když se jedná o repertoár, který svým charakterem považujeme za typicky český. Čeho si lze na skladbě všimnout, je její celková nálada, zpěvnost, potřebné nástrojové legato a plný zvuk, což Bárta splňuje. To, co mne v souvislosti se situací posledních let napadlo, je skutečnost, nakolik se atmosféře této hudby vzdalujeme, jak se jí stále více vzdaluje i většinová pop music, a jak se hudba, kterou jsme ještě před čtyřmi až pěti desítkami let považovali za přirozeně blízkou, stává pro mnohé spíše „historickou.“

Podobně jako Klid lesa i následné Dvořákovo Rondo pro violoncello a klavír g moll, op. 94 vzniklo původně v roce 1891 pro violoncello a klavír a následně v roce 1893 bylo instrumentováno s orchestrem. Rondo na malé ploše střídá nálady, artikulace, frázování i agogiku. Bárta jej zahrál v přiměřeném neuspěchaném tempu, s nadhledem, vášní i lehkostí, která vynikla především v krásném závěru. Pár drobných intonačních nepřesností mi ani nevadilo, protože skladba je náladová a Bárta si po skladbě znovu naladil.

Terezie Fialová a Jiří Bárta, 14. dubna 2022 (zdroj Hudební festival Antonína Dvořáka Příbram)
Terezie Fialová a Jiří Bárta, 14. dubna 2022 (zdroj Hudební festival Antonína Dvořáka Příbram)

Sonátu č. 3 A dur, op. 69 Ludwiga van Beethovena uvedl Bárta promluvou, ve které se, jak to na svých koncertech dělává, snažil navázat bezprostřednější uvolněný kontakt s publikem. Upozornil na novou nahrávku Beethovenových sonát, které vznikly v době, kdy bylo málo koncertních příležitostí. I toto dílo patří ke kmenovému nástrojovému repertoáru. Beethoven sonátu složil v letech 1807–1808. Kompozice byla pochopena jako vzor pro další vývoj žánru, v němž oba nástroje mají stejnou důležitost. Skladatel ji věnoval Ignazi Freiherrovi von Gleichsteinovi, violoncellistovi, který mu pomohl s donátory. Poprvé byla provedena 5. března 1809 na benefičním koncertu Nikolausem Kraftem s klavíristkou Dorotheou von Ertmann, Beethovenovou žačkou. Sonáta má tři věty a je nejrozsáhlejší ze skladatelových violoncellových sonát, což může být pro dnešního posluchače jistě náročné.

Interpretačně zaujme důraz, jaký i Bárta klade na typickou skladatelovu pevnost témat, kterým se dříve říkalo „mužská“, snad právě u tohoto skladatele s jasnými asociacemi. Na souhru s klavírem je náročné Scherzo.  I v této formě se střídají nálady a úhly pohledu na tematický materiál, protože sonáta je komplexní formou, světem „o sobě.“ Posluchači výkon ocenili.

Po přestávce následovala nově zařazená Sonáta A dur op. 18 Césara Francka, která svou romanticko-impresivní a zároveň vášnivou náladou posluchače ihned zaujala. Vznikla v roce 1886 pro housle a klavír a Franck ji věnoval jako svatební dar houslistovi Eugènu Ysayeovi, který ji zařadil do svého kmenového repertoáru. Podle Jiřího Bárty, což se mi nepodařilo dohledat, byla sonáta původně i zamýšlena pro violoncello, ale první transkripce pro violoncello je od Julese Delsarta, kterého skladba na premiéře v houslové verzi nadchla, a v roce 1889 byla autorem schválena.

Souhlasím s Jiřím Bártou, že violoncellová verze je zvukově barevnější. Existuje dokonce i transkripce pro kontrabas od E. Levinsona nebo S. Sankleye. To, že skladba funguje ještě i v dalších transkripcích pro violu, hoboj, klarinet, alt saxofon a další ukazuje na její popularitu a kompoziční mistrovství, nicméně verze pro violoncello je jedinou, kterou autor schválil.  Náročný je klavírní part s extrémně rozšířenými akordy, který se podařil Terezii Fialové zvládnout. Skladba je čtyřvětá, ale věty jsou propojené společným materiálem, který je stále přetvářen. Je plná kontrastů, ale na rozdíl od Beethovena nejsou stavěny příkře.

Terezie Fialová a Jiří Bárta, 14. dubna 2022 (zdroj Hudební festival Antonína Dvořáka Příbram)
Terezie Fialová a Jiří Bárta, 14. dubna 2022 (zdroj Hudební festival Antonína Dvořáka Příbram)

Zdá se, že dílo svým emotivním rozpětím od imprese k vášni Bártovi velmi dobře sedí a že jej duo hrálo i s velkou chutí. Publikum bylo nadšeno, a tak následoval ještě přídavek: Labuť Camilla Saint-Saënse.

Festival klade důraz na interprety, a tak možná publiku trochu scházejí informace ke skladbám, které v brožuře chybějí. Na tomto koncertě se je nepodařilo i díky akustice sálu posluchačům uspokojivě doplnit. Nicméně, festival je na začátku. Jako další následuje 21. dubna koncert Tria Českého rozhlasu, který je zajímavý i svým formátem kombinujícím hudbu s literárními texty Jaroslava Seiferta a Karla Čapka.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments