Šťastná party Jany Burkiewiczové

Jana Burkiewiczová patří na naší taneční scéně k již etablovaným choreografům. Tvoří díla, která dokáží na tanec přitáhnout nejen odborníky na taneční umění, ale i širokou veřejnost a speciálně pak mladé publikum. Vybírá si témata, která se týkají nás všech. V poslední choreografii Největší přání se diváků ptá – Co je pro vás štěstí? Mít hodně peněz? Jaké je vaše největší přání? Performeři s typickým mladistvým humorem v nadsázce prohlašují například – Moje největší přání je být lachtanem. Protože pro každého představuje štěstí něco jiného. A dál?

Šestice tanečníků – performerů – Markéta Jandová, Eva Stará, Jakub Sedláček, Filip Staněk, Jiří Konvalinka a Jan Vejražka jsou mladí a našláplí. Vystupují sebevědomě na scénu, na sobě legíny a designové zeleno-růžové mikiny. Společné dynamické taneční party, ve kterých kombinují contemporary slovník s prvky streetových urban stylů nebo třeba i jógových pozic střídají krátké scénky typu stand – up.

Předbíhají se, aby měli prostor pro vyslovení toho svého. „Přála bych si být perfektní,“ s nadšením vyslovuje dívka, než ji překřikne druhý „Přál bych si pořád jenom hrát fotbal.“ a třetí „Přál bych si být lachtanem.“ Asi dlouhou dobu psal tým na papírky, co může pro lidi znamenat štěstí. Skoro, jako kdyby vyhlásili soutěž o to, kdo napíše nejvtipnější přání. A tak jsou absurdní, veselá i ta pro nás lidi nejtypičtější. Přání se posléze stávají motivy pro mini obrazy. Tanečník se připlazí v pohybu lachtana (mimochodem je vskutku přesný), druhý před sebou ve fotbalovém dresu kope míč. Akce střídá akci. Obraz střídá obraz.

Představení působí jako večírek. Dva z performerů fungují zároveň jako DJové. Mixují hudbu v levém zadním rohu jeviště na Djském pultu, který je orámován světelným gotickým oknem. Tento moderní chrám je obrazem dnešního konzumu. Místo vitráže je tu světelný neonový panel, který známe z laciných vietnamských obchodů i obchodních domů. Občas se rozsvítí a objeví se nápis SLEVA nebo „okamžité štěstí – větrníčky“.

Ano, pro mnoho lidí může štěstí znamenat větrník nebo levný nákup. Bohužel se však choreografka nedostává o mnoho hlouběji tématu pod kůži. Načrtne sice prchavost štěstí: “Přál si jet tam, a když tam jel, zjistí, že s čínským pasem ho tam nepustí.“ Zpochybňuje relevantnost našich přání – „Budete to opravdu zvládat, když budete mít tolik peněz?“ A ukazuje na naše neúnavné a zbytečné snažení dobrat se vymezeného cíle, od kterého nechceme upustit – Tanečníci se plazí proti větru, který je vždycky odfoukne. Přesto se ale tvůrkyně drží na popisnější rovině, která balancuje na hranici banálnosti. Některé prvky jsou čistě efektní. Přijdou a v ten moment bez dalšího rozvinutí jejich smyslu vyprchají – tanečníci se v širokých sukních točí jako dervišové kolem své osy. Objeví se výjev postav v podivných kostýmech odněkud z molitanového snového lesa. Děje se toho možná víc než dost.

Přesto však (anebo právě proto?) si dílo dokáže získat diváky, kteří s show jdou a baví se. Oblíbí si své performery, kteří na ně promlouvají z jeviště jako jejich kamarádi a „blbnou“ – například když z různých typů smíchů vytvoří orchestr. Dobře je naladí třeba barevné větrníky, které performeři publiku rozdávají. Sama choreografie působí jako obraz přehlcení štěstím, jako party na nějaké lehké droze.

Nejsilnějším momentem celého díla je obraz, kdy tanečnice vlaje jako bohyně krásy Afrodita oděna do zlatého alobalu, který se vlní ve větru. Tady se efektnost přetavuje v dotek umění. Dívka je najednou symbolem štěstí, bez nutnosti ho slovně či akcí popisovat. Škoda, že se tuhle hranici nepodařilo v díle překročit vícekrát.

 

Hodnocení: 70 %

 

Největší přání
Premiéra: 13. a 21. 11. 2018, La Fabrika (Psáno z první premiéry 13. 11. 2018)

Choreografie, režie: Jana Burkiewiczová
Libreto: Jana Burkiewiczová, Jiří Macek
Dramaturgie: Jiří Macek
Hrají: Markéta Jandová, Eva Stará, Jakub Sedláček, Filip Staněk, Jiří Konvalinka, Jan Vejražka
Hudba: Mutanti hledaj východisko
Scénografie, kostýmy: Štěpánková – Kladošová
Světla: Jiří Šmirk
Produkce: Petra Hanzlíková
Vizuál: Bára Prášilová