Štefan Margita: Aby se na Janáčka chodilo i u nás!

  1. 1
  2. 2
  3. 3
S pěvci Štefanem Margitou, Kateřinou Kněžíkovou a Jiřím Brücklerem jsme se původně sešli proto, abychom referovali o koncertní sérii Xmass, kterou mají aktuálně před sebou. Navštíví s ní několik měst, pod taktovkou Roberta Jindry budou zpívat s Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín a Filharmonií Hradec Králové. A vrcholem projektu se stane koncert v pražském Obecném domě 18. prosince. Bude se vycházet z cédečka Xmass, které natočil Štefan Margita, a které obsahuje krom jiného i španělský, anglický a italský vánoční repertoár. Jenže nakonec na Xmass v našem rozhovoru vlastně nedošlo, protože odpovědi těchto tří osobností a jejich vzájemné reakce podněcovaly další a další otázky a nejednomu novináři by bylo líto této konstelace nevyužít pro hlubší zamyšlení a pohledy. Hned první téma přiletělo jaksi ze vzduchu… to když kolem kavárny, kde jsme měli sraz, projela skupina zahraničních turistů na vozítkách zvaných segway…
Štefan Margita (zdroj stefanmargita.com / foto Lucie Robinson)

VB: Pane Margito, pokud vím, vy jste s tímto dopravním prostředkem prožil nedobrovolně kus svého uměleckého života. Jako Logemu v Houstonské inscenaci Wagnerova Zlata Rýna vám elektrickou dvojkolku přisoudil režisér Carlos Padrissa a vy jste se na ní musel naučit jezdit…

ŠM: Mělo to ale jednu výhodu, po představení jsem nebyl vůbec unavený. Na začátku jsem stoupl na segway a celý večer jsem jezdil po jevišti.

VB: Musel jste tuhle disciplínu trénovat?

ŠM: To ano, i když nejde o nic těžkého. Byť jsem z toho stroje několikrát spadl. Ale musel jsem si dávat pozor, neboť na scéně byla spousta dětí. Coby zlato organizovaně ležely po celém jevišti, Loge si musel najít cestu mezi nimi a dodržovat jí. Jednou se segway rozbila, ale dokonale fungující technické zázemí se během deseti minut postaralo o nápravu. Já zatím chodil pěšky a diváci si mysleli, že to je režijní záměr.

VB: Když tahle inscenace skončila, stýskalo se vám?

ŠM: Vůbec ne. Musím říct, že to byla jedna z nejhorších inscenací opery Zlato Rýna, jakou jsem zažil. Neměla ani úspěch u publika. A ani na segway už jsem od té doby nevlezl.

VB: Vy jste spojován především s Wagnerem a s Janáčkem. Zdá se, jako bychom stěží našli protichůdnější autory ve způsobu interpretace, v hudební řeči, v námětech, v nárocích na pěvce…

ŠM: Pokud jde o ty nároky, myslím, že leckterá wagnerovská úloha není tak těžká jako třeba skladatel Živný v Janáčkově opeře Osud… bez problému lze tyhle dva autory repertoárově kombinovat. Já ovšem nejsem italský typ hlasu a nikdy jsem se do této oblasti nepouštěl. V mých začátcích v pražském Národním divadle jsem se s panem dirigentem Košlerem koncentroval na mozartovské role. Do italského repertoáru se mne tu pak snažili tlačit, ale já si vybral pouze Traviatu, Nápoj lásky a Dona Pasquala. A moje agentura ve Švýcarsku mi tehdy poradila velmi dobře. S tím, že pokud mám pěstovat mezinárodní kariéru, musím se věnovat tomu, co je mému hlasu nejbližší. Tedy Janáčka a Wagnera.

VB: S rolemi v operách Leoše Janáčka jste ovšem začal už krátce po ukončení studií. Jak jste zjistil, že právě tento skladatel je a bude vaše parketa…?

ŠM: Ono za tím vlastně bylo několik nabídek. První byla Káťa Kabanová v Ženevě. A po ní přišlo pár dalších. Já tehdy také změnil pedagoga, začal jsem chodit k profesorce Fiedlerové, a i ona byla přesvědčená, že tohle je můj směr. A zároveň se začala objevovat pozvání na wagnerovské postavy. A dodnes přibývají. Nejnověji jsem dostal nabídku na Erika v Bludném Holaňďanovi, což je pro mne nová role. A brzy si rozšířím německý repertoár obecněji; čeká mne například stuttgartská produkce opery Hanse Wernera Henzeho Der Prinz von Homburg, v níž se snoubí inspirace Beethovenem, Mahlerem, Schönbergem či Stravinským.

 

kateřina Kněžíková (foto Ilona Sochorová)

VB: Čili po celou dobu vaší kariéry si udržujete jasný repertoárový směr… Je tu s námi Kateřina Kněžíková, která si dlouho podobně bedlivě hlídala svou mozartovskou a belcantovou parketu…

KK: To je pravda, nicméně já si teď připadám trochu jako repertoárový chameleon. Ale myslím, že si to v aktuální fázi můžu dovolit. Nikdy jsem si například nemyslela, že budu zpívat takový part, jako je Dvořákova Svatá Ludmila… Mám za sebou dva porody a to jsou z hlediska pěveckého vývoje důležité milníky. U žen obecně jsou tyhle hormonální pochody a změny mnohem výraznější, nežli u mužů. Ale často slýcháme, že zkrátka zpíváme to, v čem se cítíme dobře.

ŠM: Takže až bude mít Kateřina páté dítě, bude dramatický soprán a bude zpívat Miladu…

KK: To určitě ne. Možná v příštím životě…

VB: Barytonista Jiří Brückler přikyvuje…

JB: Zcela určitě jsou u žen tyto pochody výraznější a dynamičtější… U mne se toho po dvou dětech zase tolik nezměnilo. Ale vážně, i u sebe cítím vývoj. Repertoárový rozptyl mám zatím dost široký, jeden den Rossini, druhý den Verdi a další Mozart… To je ale otázka příležitostí a úkolů, samozřejmě se i já v něčem cítím více doma. A na nějakou vyhraněnost stále ještě čekám.

VB: Mluvili jsme o tlaku vedení divadel a dirigentů, kteří mnohdy nerespektují přirozené dispozice toho kterého umělce. Jak je těžké takové pokušení ustát?

KK: Někdy je to opravdu boj. Jak s divadelním establishmentem, tak se sebou samotným. A kdo má mozek v hlavě, nikdy vám takovou pochybnou nabídku nedá. Na onu Svatou Ludmilu jsem byla oslovena už před několika lety a myslela jsem si, že se někdo musel zbláznit. Vždyť tato postava je srovnávána s Libuší. Přijala jsem a čekala, jak se věc vyvine. A znovu se mi potvrdila zásadní důležitost lidského faktoru. Protože neschopný a nevstřícný dirigent vás může dokonale „zabít“ i na nesrovnatelně lehčí úloze! I na Mozartovi. A naopak v Janáčkovi vám může pomoci. Čili jde tu i o vnější okolnosti.

VB: Často se pěvců ptám, mají-li ve své blízkosti nějakou dobrou duši, které absolutně důvěřují. Zda ji chtějí mít a pěstují si jí. A ona jim důvěrně a nezištně poskytne radu a korekci…

KK: Takových lidí můžete mít kolem sebe třeba pět nebo šest. A zajímavé je, že se shodne třeba polovina a druhá je názorově zcela proti. Od jednoho slyšíte: „Ano, to dělej, to je přesně pro tebe…“ A od druhého: „V žádném případě!“ Takže ve finále je to stejně na vás. Musíte si vzít noty, jít ke klavíru a k nějakému koučovi, který s vámi celý part projde. Mnohdy je to krok do neznáma, ale udělat ho musíte!

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na