Státní opera Praha: Massenetův Don Quichotte se vrací

Vlasta Reittererová, 15.03.2010 1:01

Kousek z Dona Quichotta prý je v každém z nás, každý svádíme nějaké boje s větrnými mlýny, máme nesplnitelné sny, občas si představujeme sami sebe jako kohosi jiného. Ať už Quichotte, Quijote, Quixotte, Chisciotte či Kišot, ať už postavy smutné nebo dlouhé, ať důmyslný či duchaplný, zastupuje symbol. Je to snílek, hazardér, pošetilec, fantasta odtržený od reality, věčný idealista, životní optimista, jdoucí za nerealizovatelným cílem. To vše a bůhvíco ještě spojujeme s hrdinou románu Miguela de Cervantese. Don Quichottové jsme my všichni, a byl jím také sám Cervantes.

Miguel de Cervantes Saavedra (1547-1616) pocházel ze zchudlé španělské šlechty. Původně studoval teologii, na kněžský život však měl příliš dobrodružnou povahu a také nepatrnou nebo spíš vůbec žádnou úctu k autoritám. Už od svých dvaceti let byl téměř neustále na útěku a pohyboval se na hraně se zákonem, který ho také několikrát dostihl. Vystřídal službu komořího u kardinála, jako příslušník armády španělského loďstva se zúčastnil bitvy u Lepanta, kde přišel o levou ruku. Jako otrok byl zavlečen do Alžíru, odkud byl vykoupen, vrátil se do Španělska a v armádních službách se zúčastnil dalších tažení. Psát údajně začal, aby se osvobodil od dluhů. Oženil se s dcerou zámožného sedláka, ale nejspíš jen pro peníze; manželství, které dohodly Cervantesovy sestry (asi v dobrém úmyslu, aby se bratr konečně usadil) dlouho nevydrželo. Paradoxní je, že byl také vymahačem daní; v tom případě udělali skutečně kozla zahradníkem, protože byl dvakrát odsouzen pro zpronevěru státních peněz. Určitý čas strávil v onom sevillském vězení, s nímž je spojen děj Bizetovy Carmen. Právě tady začal psát dílo, které jej proslavilo: El ingenioso Hidalgo Don Quijote de la Mancha – Duchaplný (podle překladu Huga Kosterky z roku 1931) nebo Důmyslný (podle novějšího překladu Zdeňka Šmída) rytíř Don Quijote de la Mancha. První díl vyšel roku 1605, druhý o deset let poději. Don Quijote přinesl Cervantesovi literární nesmrtelnost a slušný zisk, o který ovšem věčný dobrodruh opět přišel a zemřel nakonec v bídě.

Literární hrdina Don Quijote zůstal. Nejenže se stal jedním z nejznámějších děl španělské literatury, byl a je také inspirací mnoha dalším umělcům. Jako titulní postava se objevil již roku 1690 v Hamburku ve hře s hudbou Johanna Philippa Frötsche, Comical History of Don Quixote vytvořil Henry Purcell (1695), ve Vídni 1719 byla uvedena tragicko-komická opera Don Chisciotte in Sierra Morena Francesca Contiho. Dalšími autory operních zpracování Quijotových příhod či na motivy epizod z románu byli Georg Philipp Telemann, Giovanni Paisiello, Nicolo Piccini, Antonio Salieri, Manuel García, Carl von Dittersdorf, Saverio Mercadante, Wilhelm Kienzl, Richard Heuberger, Manuel de Falla, Stanisław Moniuszko a další. Sancho Panza se dostal do názvu děl Françoise Andrého Philidora a Emila Jaques-Dalcroze. Cervantes inspiroval Felixe Mendelssohna Bartholdyho k jeho rané opeře Camachova svatba. Dodnes se uvádí balet Ludwiga Minkuse (1869), rytířský snílek však se objevil už u reformátora baletu Jeana-Georgese Noverra (1768). Z roku 1965 je muzikál The Man of La Mancha Mitche Leigha (hudba), Daleho Wassermana (libreto) a Joe Dariona (písňové texty), vzniklý na základě televizní hry, roku 1972 byl zfilmován (Peter O’Toole jako Don Quichotte a Sophia Loren jako Dulcinea). Španělský rytíř inspiroval i komorní a orchestrální díla, za všechny jmenujme alespoň symfonickou báseň Don Quixote Richarda Strausse.

Opera Don Quichotte Julese Masseneta (1842-1912) měla světovou premiéru 19. února 1910 v Monte Carlu. Pro Masseneta nebyl impulsem přímo Cervantesův román, nýbrž drama Jacquese Le Lorraina na Cervantesovy motivy Le Chevalier de la longue figure (Rytíř dlouhé postavy). Le Lorrainovo drama bylo uvedeno roku 1904 v Paříži a jediné dílo svého autora se stalo senzací. Le Lorraine byl také jeden z donkichotů, obyčejný švec, který se ve španělském hrdinovi viděl. Dlouhá léta psal veršované drama a dlouho nemohl najít nikoho, kdo by byl ochoten je uvést. Nakonec uspěl v pařížském divadle Théâtre Victor Hugo. To už byl těžce nemocný, přes zákaz lékaře se vypravil do Paříže, po příjezdu se zhroutil, tři dny ležel v bezvědomí a probral se těsně před premiérou. Do divadla byl dopraven na nosítkách. Zažil si svůj triumf a několik dní po premiéře zemřel.

Jules Massenet byl na přelomu 19. a 20. století vpravdě módní autor, jeho opery tvořily v repertoáru protiváhu vlně veristického nadšení přicházejícího z Itálie a wagnerovské extázi, která tehdy už ovládla celou Evropu. Byl žákem Ambroise Thomase, pokračovatelem slohu francouzské lyrické opery, zároveň obdivoval Wagnera. Když byl roku 1878 jmenován profesorem skladby na pařížské konzervatoři, viděla v něm mladá generace slib překonání úzkoprsého akademismu. Massenetovými žáky byli Gabriel Pierné, Gustave Charpentier, Pierre Vidal, Charles Koechlin, George Enesco, Florent Schmitt a další, ovlivnil také mladého Debussyho.

Řada Massenetových oper byla psána podle literární či dramatické předlohy: Hérodiade podle Gustava Flauberta, Manon podle Abbé Prévosta, Le Cid podle Pierra Corneilla, Werther podle Goetha, k Thaïs poskytl předlohu Anatole France, k Sapho Alphonse Daudet, k Panurge Rabelais. Massenet napsal také řadu scénických hudeb – k Erynyím Leconta de Lisle, k dramatizacím Murgerova Života bohémy, Hugova Kejklíře od Matky Boží (čtvrt století na to zkomponoval na totéž téma vlastní operu) a Verneho Michala Strogova, k Racinově Phèdre, k Domácímu cvrčkovi podle Dickense. Z kontaktu s činoherním uměním si odnesl smysl pro úspornost prostředků, jimiž dosahuje jevištní účinnosti.

„K myšlence napsat tuto operu mě přivedlo především to, že Le Lorrain nahradil Cervantesovu ošklivou hospodskou děvečku krásnou Dulcineou. Na takovou vynikající myšlenku by žádný z renomovaných francouzských dramatiků nepřišel,“ napsal Massenet ve svých pamětech. Le Lorrainův nápad, který na Masseneta tak zapůsobil, ignoroval základní ideu Cervantesova románu, jíž je konflikt mezi fantaziemi „jemného blázna“ a ubohou realitou. Cervantesova Dulcinea je sen, právě tak jako vojsko, s nímž rytíř bojuje a které je ve skutečnosti větrnými mlýny. Le Lorrainova Dulcinea je obdivovaná kráska, kurtizána. Don Quichotte v ní svou šlechetností probouzí vědomí povrchnosti vlastního života. Konflikt postavený na kontrastu idealisty Quichotta a poživačné Dulciney byl zásadní podmínkou dramatizace a také zhudebnění. Z proslavených komických epizod zbyla jen ona s větrnými mlýny, o Qujichottově boji se stádem ovcí se Sancho pouze zmíní. Změnil se také poměr mezi Quichottem a jeho sluhou. U Cervantese je věčně skeptický Sancho vůči Quichottovi v opozici, u Masseneta je na něm závislý a stává se nakonec tím, kdo se jej před obecným posměchem vehementně zastane. Dramatickou předlohu libretisticky upravil Henri Caine, který už s Massenetem spolupracoval při operách Navařanka, Sapho, Popelka a Cherubin.

Massenetova hudba je označována za eklektickou, což ovšem není odsudek, jak se pojem obvykle chápe. Massenetův eklekticismus je jedním ze stavebních prvků struktury. Prokomponované dialogy prozrazují, že znal Wagnera. Do plynulého toku vokální linky včleňuje uzavřená hudební čísla (arietty, písně), jimiž charakterizuje situace. Jako jeden z příkladů slouží dialog mezi Quichottem a Sanchem ve druhém dějství, který vlastně dialogem není. Quichotte vymýšlí kostrbaté verše na oslavu Dulciney, Sancho se jej marně snaží odvést od myšlenek na ni, Quichotte si vede svou. Nakonec Sancho vybuchne. Následuje da capo arie o věrolomnosti žen, za jakou by se nemusela stydět opera o půl století starší. Ke slovu přijdou španělské rytmy, které vytvářejí lokální kolorit. Jedním z hudebních vrcholů je Dulcineina píseň, při níž se její první představitelka Lucy Arbell sama doprovázela na kytaru. Melodie dostaveníčka, které zpívá Quichotte Dulcinei v prvním jedání, prochází celou operou, podobně jako například v Thaïs melodie Massenetova nesmrtelného hitu, proslulé Méditation. Instrumentace je neobyčejně barevná, o přehuštěnosti partitury, jež by omezovala zpěváky, však ani stopy.

O osm let starší než Massenetův Don Quichotte je stejnojmenná opera Wilhelma Kienzla. Její libreto se více drží osnovy Cervantesova románu. Hlavním hrdinou je tak jako v knize Alonzo Quirano, zvaný Don Quichotte de la Mancha, vášnivý čtenář rytířských příběhů, jenž se s vysněnou postavou rytíře ztotožní. Vše, co se kolem něj a s ním děje je součástí hry, kterou hraje jeho okolí s ním – pro svou vlastní zábavu. Tedy Quichotte jako oběť špatné četby. Massenetův Quichotte zahrnuje víc. Hned první vstup charakterizuje jeho šlechetnost. Ošuntělý rytíř vjíždí na své ubohé herce Rosinantě doprovázený Sanchou na oslu a rozhazuje mince žebrákům, kteří se seběhnou kolem – je chudý, ale to málo, co má, rozdává ještě chudším. Dulcinea jej z rozmaru pošle za loupežnickou bandou pro ukradený náhrdelník; to je epizoda vložená Le Lorrainem a Quichotte se Sanchou se opravdu do divočiny vydají. Jsou přepadeni, ale Quichottova modlitba bandity oblomí a ukradený šperk vydají. Dulcinea je mile překvapena, Quichottově nabídce k sňatku se však vysměje. V téže chvíli zažije zlom. Teprve teď pochopí rozdíl mezi jeho životem šlechetných ideálů a svým životem chvilkových požitků, je však pozdě. Sanchova plamenná obžaloba všech, kdo Quichottovi ubližovali, je vrcholem opery. Poslední, páté dějství, smrt osamělého Quichotta v Sanchově náručí, je výmluvnou kodou.

Don Quichotte vznikl na objednávku opery v Monte Carlu. Jeho impresário Raoul Samuel Gunsbourg zde dokázal od roku 1893 vybudovat scénu, která se zařadila ke špičce evropských operních domů, krom toho bylo jeho vášní uvádět novinky (operu v Monte Carlu vedl až do roku 1951!). Massenetovo dílo znal již ze svého předchozího působiště v Nice, v Monte Carlu mu uvedl ve světové premiéře Kejklíře od Matky Boží (1902), Chérubina (1905), Thérèse (1907), po Donu Quichottovi ještě operu Roma (1912) a posmrtně Cléopatru a Amadis. Volbu námětu Dona Quichotta lze přičíst Gunsbourgovi, který viděl Le Lorrainovu hru a skladateli ji doporučil.

Lucy Arbell

Svou roli sehrála také mezzosopranistka Lucy Arbell (1882-1947), Massenetova pozdní múza a interpretka řady jeho rolí: Charlotte ve Wertherovi, Perséphone v Ariane, titulní role v Thérèse a v Bacchovi a dalších. Kariéru ukončila brzy a věnovala se dobročinnosti, pro Masseneta však měla obrovský význam. V Donu Quichottovi jí napsal velkou scénu, při níž se na vlastní žádost sama doprovázela na kytaru. Volba představitele Dona Quichotta byla záležitostí Gunsbourgovou, jenž dokázal pohotově zachytit rostoucí věhlas nové hvězdy basového oboru Fjodora Šaljapina. Pokud se dá soudit z pamětí Šaljapinových i Massenetových, mezi skladatelem a pěvcem zřejmě velké sympatie nevznikly, Šaljapin však vtiskl postavě Quichotta fyzické i interpretační rysy, které se staly vzorem mnoha dalším představitelům. Zahrál si Quichotta také ve filmu Wilhelma Pabsta z roku 1933. Slavnými dalšími Quichotty byli např. Nikolaj Ghiaurov, Kurt Moll, Ruggero Raimondi či Samuel Ramey.

Fjodor Šaljapin (Don Quichotte)

Na pražských scénách se Massenet příliš nezabydlel. Nové německé divadlo uvedlo roku 1902 Hérodiade, ovšem jen ve dvou představeních, zato zde byla šestkrát během třiceti let (mezi lety 1904 a 1934) inscenována Manon. V prosinci 1898, měsíc po světové premiéře v Berlíně, uvedla pražská německá scéna Dona Quichotta Wilhelma Kienzla, Massenetovu stejnojmennou operu nikdy. Důvodem byla mj. tehdejši dohoda o dělbě repertoáru mezi německou a českou scénou; německé divadlo uvádělo především německý repertoár, české slovanský, o dílech ostatní provenience se vyjednávalo. Na scéně Národního divadla se rovněž prosadila především Manon (byla zde dosud inscenována pětkrát a jako dílo poměrně dlouho vedla v hodnocení nad Manon Giacoma Pucciniho), dále Werther (dosud ve třech inscenacích), čtyř představení zde dosáhla v sezóně 1885/86 Podobizna Manony.

Štěpánka Štěpánová (Dulcinea)

Don Quichotte se hrál v Praze poprvé česky v překladu Adolfa Weniga 1. června 1933 na scéně Stavovského divadla a do února 1936 dosáhl 23 repríz. Dirigentem byl Milan Zuna, režii měl Hanuš Thein, Dona Quichotta zpíval Vilém Zítek a Praha měla možnost zažít jako hosta i Fjodora Šaljapina. Dulcineou byla Štěpánka Štěpánová a Sanchou Jan Konstantin. Na repertoáru Národního divadla se Don Quichotte znovu objevil v letech 1965-67, v novém překladu Milady Jiráskové, a sice na scéně Smetanova divadla. U dirigentského pultu se vystřídali Albert Rosen a Jiří Jirouš, režii měl Luděk Mandaus. Výjimečnou dvojici tvořili Don Quichotte a Sancho Panza v interpretaci Eduarda Hakena a Karla Bermana (alternovali Jaroslav Horáček a Dalibor Jedlička), Dulcineou byla Ivana Mixová v alternaci s Evou Hlobilovou.

Jaroslav Horáček (Don Quichotte)

Ivana Mixová (Dulcinea)

Don Quichotte se tedy vrací na stejnou scénu, dnes Státní opery Praha, po pětačtyřiceti letech, a poprvé bude uveden v originálním jazyce. Hudební nastudování je v rukou Heiko Mathiase Förstera, scénu vytvořil Daniel Dvořák, režii má Jiří Nekvasil. Představení je věnováno stému výročí narození Eduarda Hakena.