Štefan Margita: Jsem „praštěný oponou“

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Laca v Její pastorkyni Leoše Janáčka nebo Luka alias Filka Morozov v opeře Z mrtvého domu, Tambormajor v Bergově Vojckovi, kapitán Vere v Brittenově opeře Billy Budd a v posledních letech hlavně Loge ve Wagnerově Zlatu Rýna – to je jen několik rolí z prozíravě a promyšleně budovaného repertoáru tenoristy Štefana Margity (*1956), díky kterým se prosadil na těch nejprestižnějších světových operních scénách včetně newyorské MET, Bavorské státní opery, londýnské Covent Garden nebo milánské Scaly. Dost důvodů pro to, aby své 65. narozeniny oslavil 14. září se svými hosty galakoncertem ve Státní opeře. A také aby on jako dárek „nadělil“ posluchačům nové CD Na správné cestě, které právě vydává Supraphon.

Štefan Margita (foto Lenka Hadačová)
Štefan Margita (foto Lenka Hadačová)

Gratuluju k narozeninám! Po šedesátce čas běží rychleji a i půlkulaté výročí je důvodem k bilancování. Jak vy sám hodnotíte, čeho jste – zatím – dosáhl?
Je hezké, že jste řekla zatím. Ale kolik toho „zatím“ bude, to nevím. I když po tom koronaviru zase přišly nové nabídky a úplně nová role do Covent Garden – Herodes v Salome. Je hodně těžká, pěvecky, rytmicky. Nabídky na ni jsem měl už v minulosti, třeba od Simona Rattlea, ale odříkával jsem ji. Teď se ji začínám učit, má to být příští rok v září. Člověk už musí uvažovat hlavou a opravu si říct: chci to ještě dělat? Ale dokud chodí nabídky z takových operních domů jako Washington nebo San Francisco nebo teď ta londýnská Covent Garden. To se neodříká… Také se těším na spolupráci s Calixtem Bieitem na Kátě v Národním divadle.

To jste ale uhnul z toho bilancování…
Jsem šťastný a děkuji tomu, že jsem poslechl pana dirigenta Zdeňka Košlera i pana doktora Pavla Ecksteina, kteří mi stále radili, abych se držel svého oboru: když budeš vždy zpívat svůj repertoár, budeš dlouho zpívat. Řídil jsem se tím. A na paměti jsem měl i zásadu Mirelly Freni, že člověk musí v opeře umět říci ne. Odříkávala věci, o kterých si myslela, že na ně ještě nemá – nebo už nemá. Hodně užitečná rada.

Tenoristé se většinou upínají k rolím italského belcanta, k Verdiho Aflérovi, Vévodovi v Rigolettovi, Radamovi v Aidě, Otellovi, Pucciniho Rodolfovi, Pinkertonovi… Vaše kariéra je založená hlavně na janáčkovském a wagnerovském repertoáru. Kdy a jak jste pochopil, které role jsou pro vás ty pravé?
Pochopila to moje agentura v Curychu, která mě zastupuje 35 let. Tehdy mi nabídli tříleté angažmá v Basileji a začali mě obsazovat do Nemorina v Nápoji lásky, Alfréda v Traviatě. Věděli, že to sice všechno odzpívám, ale v konkurenci stovek tenoristů italského belcanta bych se prosadil stěží a krátce. A nasměrovali mě na slovanský repertoár. To byl další klíčový moment – i když jsem podle znamení zvěrokruhu lev, poslechl jsem. Na počátku mi velmi pomohl Semjon Byčkov, který mě jako první angažoval v Její pastorkyni do role Lacy, ve Florencii v roce 1994. Števa byl Slávek Kopp, tehdy zpíval fenomenálně, stále tvrdím, že to byl nejkrásnější hlas v Národním divadle. Jemu taky Košler a Eckstein říkali, ať se drží svého oboru, že bude dlouho zpívat – vybočil, škoda.

Když se dnes ohlédnete, co byste, viděno s odstupem, dělal jinak?
Určitě byla velká chyba, že jsem vzal angažmá do vídeňské Volksoper. Bylo mi třicet, pro mě obrovská bomba. Ale měl jsem zůstat v Praze, pracovat na sobě a s Miluškou Fidlerovou na pěvecké technice. Ve Vídni jsme tehdy jako sólisté pendlovali mezi Státní operou a Volksoper, na to jsem nebyl připravený a v té chvíli ani technicky zdatný, potřeboval jsem hodně pracovat s dirigenty, s pedagogem. Přesně ta chvíle tady nastala, když jsem nastoupil do ND, že si mě pan Zdeněk Košler vzal pod svá křídla a pomáhal mi. Nezapomenu, když jsem přišel k němu domů a on mi řekl – obsazuju tě v Kouzelné flétně do Tamina a v Donu Giovannim do Ottavia. Jásal jsem. Vyzval mě, že si zazpíváme „písničku“, jak říkal áriím. Spustil jsem Il mio tesoro. On se tak na mě podíval: Štefánku, je to moc krásné, ale my to uděláme úplně jinak. Věnoval se mi, staral se o mě jako můj pěvecký táta, to bylo krásné.

Štefan Margita (foto Lenka Hadačová)
Štefan Margita (foto Lenka Hadačová)

Už jste zmínil své znamení zvěrokruhu – lva. Vládcem tohoto znamení je Slunce – stejně tak lvi potřebují zářit a být středem pozornosti každé společnosti. Lvi se narodili proto, aby vyčnívali, vynikali a vystupovali z řady. Můžeme to považovat za babské povídačky, ale na vás to sedí. Nakolik dáte na osudovost data narození?
Dám. Samozřejmě když si čtete denní horoskop v novinách nebo časopise, to se musíte smát. Ale na tyhle osudové věci opravdu dám. Lvi potřebují slunce, na jevišti to je reflektor, to my potřebujeme. Když jsem nastoupil do košického divadla, působila tam zpěvačka Božena Hanáková – stále jsem ji obdivoval, jak úžasně hraje, všechno dělá normálně, nepřehrává. A ona mi poradila: vždycky udělej jenom to, co bys v životě udělal v té chvíli, kdyby se ti ta situace stala. Pak to bude přirozené. Poslechl jsem ji a pochválila mě: To si zachovej po celý život, dokud budeš zpívat. Že prý jsem praštěný oponou. Dobrá rada to byla. Ještě mi řekla jednu dobou radu – ty můžeš být nešťastný, smutný ze zkoušky, že se ti špatně zpívá, že ti role nesedí, ale nikdy se nerozbreč v divadle. Doma můžeš rozbít celý byt, ale v divadle nikdy neukazuj, že jsi nešťastný.

Operní výkon je náročný nejen co do pěvecké techniky, psychiky, ale vzhledem k současným požadavkům režisérů i fyzicky. Už zdaleka nestačí jen tak postávat na forbíně. Jak dobíjíte energii?
Mně dobíjí energii ta chvíle, kdy stojím na jevišti a zkouším s dirigentem, s režisérem, s takovými, u kterých vím, že to, co chtějí, má hlavu a patu. A že stojí vedle mě super zpěváci. Třeba když jsem vloni ve Valencii dělal Aigistha ve Straussově Elektře. Hlavní roli zpívala Iréne Theorin. Obdivoval jsem, jak každou zkoušku odzpívá naplno, nikdy nemarkýrovala, nešetřila se. Pozoroval jsem její pěveckou techniku, ani jednou nezakolísala v nějaké výšce. Tohle já mám strašně rád, obdivovat lidi, kteří stojí vedle mě, poslouchat je, snažit se přijít na to, že to tak lehce zazpívají. I teď se jich klidně zeptám, aby mi ukázali, jak to dělají. A pak si řeknu: bože můj, je to tak jednoduché – a já na to třicet let nepřišel.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments